Kufry zděděných zkušeností

Proč jste vlastně začal psát Knihu?

Myslím, že každý člověk přichází na svět s kufry plnými zkušeností svých rodičů a prarodičů. K tomu s časem přibývají vlastní zážitky. A je to stále těžší. Proto jsem se rozhodl do oněch kufrů nahlédnout – podívat se, co je uvnitř, jestli se něčeho můžu zbavit, aby se mi šlo dál lehčeji. Pokoušel jsem se opatrně vepsat malé dějiny rodiny do velké historie – do období války, komunismu, března 1968, válečného stavu. Současně jsem se snažil, aby mi empatie a pochopení pro životní rozhodnutí mých hrdinů nebránily v ostrosti vidění.

Proč jste psal právě o své rodině?

V době studií na pařížské Sorbonně jsem si všelijak přivydělával. Jednou týdně jsem pracoval jako asistent nevidomé psychoanalytičky, žákyně Jacquese Lacana. První den mi vysvětlila, v čem bude spočívat moje práce – že tady je pohovka, kde jí budu číst knihy a noviny, u tohoto stolu budu třídit korespondenci a psát za ni dopisy, tady jsou šanony, tady obchod Monoprix, kam spolu budeme chodit nakupovat. A potom mi položila jednu jedinou otázku: Jaká je historie tvé rodiny? A já začal vyprávět: Polsko, Židé, válka, prarodiče komunisté, rodiče v opozici, válečný stav. O týden později se mě zeptala na totéž. A já zase: Polsko, Židé, komunisté, opozice a tak dále. O týden později zase to samé, takže jsem si začal říkat, jestli nemá problémy s pamětí. Pošesté jsem si v metru perfektně seřadil příběh rodiny, ale ona se mě už nezeptala. Pochopil jsem, že chtěla, abych nad svým rodinným zmatkem začal přemýšlet sám. A došlo mi, že je to velice moudrá žena.

Uvědomil jste si, že ve skutečnosti příběhy jednotlivých osob v rodině příliš neznáte?

Především jsem si uvědomil, že toho moc nechápu. Že vlastně nechápu vůbec nic. Nechápu jejich citová, ideologická ani politická hnutí a rozhodnutí.

Kolik je v Knize fikce a kolik pravdy?

Kniha není doslovným příběhem mé rodiny. Ale je jím inspirovaná. Obsahuje pár pravdivých skutečností, ale protože zbytek je fikce, staly se fikcí i ty skutečné prvky. Chtěl jsem, aby román byl mou pravdou o těch lidech, jejich pocitech, vztazích a rozhodnutích.

Hlavní roli v Knize hrají nejrůznější předměty – telefon, strojek na vlasy, kávovar, prstýnek… Jakou funkci mají? Jaký je smysl hromadění takových upomínek?

Nezamýšlel jsem napsat nějakou ságu. Chtěl jsem vyprávět rodinnou historii za pomoci předmětů, které s ní byly spojeny. Rozhodl jsem se to takhle udělat proto, že v polsko­židovských rodinách z pochopitelných důvodů nepřetrvaly rodinné cennosti. Neexistují žádné cenné obrazy, rodinné jídelní servisy, šavle na zdech, které by se dědily z generace na generaci. Válku přežily jen ty nejobyčejnější předměty, jako třeba brýle nebo klíče. Každá kapitola nese název jednoho předmětu. A když jsem text dopsal, uvědomil jsem si, že se tato kniha vlastně také stane rodinným předmětem, stejně jako věci, které v ní popisuji. Proto jsem svoji knihu pojmenoval Kniha.

Kniha je vůbec vystavěna neobvykle. Mezi kapitolami o předmětech, které rozehrávají jednotlivé příběhy, najdeme ještě „inverzní kapitoly“, krátké vstupy vašich rodičů a bratra, z nichž jasně vyplývá, že přesně věděli, o čem píšete, dokonce se vás občas pokoušeli usměrňovat.

Když jsem začal psát, v rodině z toho měli velkou radost. Všichni mi velice ochotně vyprávěli různé rodinné příběhy, nosili mi fotky, dokumenty, upomínky, radili, o čem psát. Časem se to ale změnilo. Přečetli si pár úryvků a řekli mi, že jsem nebezpečný. Že si přede mnou musí dávat pozor na to, o čem mluví. Pokoušeli se mě cenzurovat – říkali mi, o čem nemám psát. A právě ty rozhovory, o čem nemám psát, jsem se rozhodl do Knihy zařadit jako její nedílnou součást. Chtěl jsem, aby Kniha byla nejen příběhem rodiny, ale také příběhem o tom, jak se příběh rodiny píše. Psaní o rodině je trochu jako chůze po minovém poli. Obával jsem se reakce rodiny na vydání knihy, protože v ní vyprávím příběh inspirovaný jejich vlastními zážitky. Naštěstí neměli žádné velké výhrady, dokonce jsem měl pocit, že nás ta kniha sblížila. Jen jedna teta řekla: „Ach bože, tak teď všichni budou vědět, že jsme Židé.“ Bál jsem se jenom jedné věci – že pro lidi zvenku bude ta kniha příliš záhadná a uzavřená. Ale na autorských setkáních mi spousta lidí řekla, že je to vyprávění i o jejich rodině, o rodině vůbec.

V Knize pozoruje vztahy dospělých dítě, vidí uplývání času, odcházení. To dítě nad těmi vztahy jistě muselo přemýšlet – vidělo, že soužití lidí není vůbec samozřejmé a stálé.

Svého dědečka z matčiny strany jsem vždy viděl jen ve vojenské uniformě, byl to Ukrajinec v hodnosti plukovníka. Bral mě do náruče, líbal, říkal mi, jak strašně svého vnoučka miluje. Pak popíjel sovětské šampaňské, dával mi z papírové tašky bonbóny a poroučel střílet z pistole na ptáky na stromě. Babička bydlela ve stejném poschodí, ale nemluvili spolu. Vzpomínám, že jsem se s ní několikrát vracel z procházky a na chodbě jsme procházeli kolem dědečka. Šel kolem nás bez jediného slova, předstíral, že nás nezná. A když jsem k němu druhý den přišel, zase jsem byl jeho milovaným vnoučkem. Bral jsem to jako něco naprosto přirozeného. Neměl jsem žádné srovnání. Až později se mi začalo zdát, že je moje rodina trochu zvláštní. A ještě později, když už jsem se trochu rozhlížel kolem sebe, jsem si pomyslel, že zase tak moc zvláštní není.

Zmiňovaný dědeček je velice sugestivní postava – obraz otevírání konzerv bajonetem je nezapomenutelný.

Tuhle kapitolu jsem psal nejdéle, téměř rok. Možná proto, že jsem obtížně dokázal porozumět prarodičům, možná proto, že profitovali ze systému v nejhorších dobách stalinismu. Nechtěl jsem je hodnotit. A současně jsem se snažil, aby mi pochopení a empatie nerozostřily vidění. Přečetl jsem spoustu historických knih, abych měl jistotu, že to, co popisuji, se skutečně mohlo stát. Některé skutečné příběhy jsou tak neskutečné, že by mi je nikdo ne­uvěřil. Ostatně potom se ukázalo, že ve střetu s fikcí se stává fikcí také pravda. A pak jsem jednou slyšel, jak můj otec vypráví jako pravdivou událost příběh, který jsem si vymyslel v Knize.

Máte ještě jiné vzpomínky na prarodiče?

Babička z matčiny strany zázrakem přežila holocaust. Často se o mě starala, když byla máma v práci. Jednou jsme se vrátili z vycházky, bylo pozdní listopadové odpoledne a uvnitř už byla tma. Rozsvítil jsem, ale babička hned zhasla. A prosila: Odhrň závěs a podívej se z okna, jestli už někdo naproti rozsvítil. Ještě nikdo, řekl jsem. A ona na to: To jsem si myslela.

I čtyřicet let po válce se schovávala?

Pochopil jsem to až při psaní Knihy. Předtím mi to připadalo směšné a štvalo mě to. Babička občas vzpomínala na sourozence, bratry a sestry, kteří zahynuli ve válce. Když jsem psal Knihu, babička už dávno nežila, tak jsem prosil mámu, aby mi o svých tetách a strýcích vyprávěla. Jenže ona vůbec nevěděla, že babička měla sourozence.

Všechny tyto příběhy jsou v Knize spíše tušené, zamlčované – když však vyprávíte o jednotlivých osudech členů své rodiny, zdá se to být neuvěřitelná látka pro rozsáhlý román. Nechystáte nějaké obšírnější dopovězení, dovysvětlení?

Zajímavé je, že když jsem Knihu začínal psát, věděl jsem, že to nesmí být žádná rodinná sága, nic takového jsem nechtěl. Jenže od vydání Knihy uplynulo několik let – a já se pustil do psaní ságy. Jde o příběh židovských sourozenců v průběhu celého dvacátého století. Inspirovaný je dědou a jeho sourozenci, bylo jich celkem šest. A jsou jednou z nemnoha polských židovských rodin, které přežily.