Migrační a taneční vlny

Letošní festival TANEC PRAHA 2016 zahájila premiéra vizuálně i na emoce/postoje bohaté taneční inscenace Europium slovensko­-řeckého tandemu RootlessRoot, tvořeného Jozefem Fručekem a Lindou Kapetaneou. Jako jediná představovala v programu naléhavý hlas Evropy na východ od Západu. Preludovala na téma uprchlictví – bolestně, pateticky, někdy humorně, především však metaforicky. Tváří v tvář uprchlické krizi nemají tanečníci na srdci nic menšího než osud kontinentu.

Aktuální migranti

Velkorysý prostor „místa pro nové umění“ Jatka 78 umožnil vytvořit velké taneční plátno. Scénu určoval element dřeva. Fruček a Kapetanea lnou k přírodním látkám. Zatímco řecká tanečnice inklinuje k tvárným, hnětení se poddávajícím materiálům, jako je sochařská hlína či těsto, Fručekův materiál je především dřevo. V loňské performanci tahal tanečník těžké dřevěné hranoly jako Kristus kříž. Scéna nového představení je vytvořena z podobných vysokých dřevěných sloupů, které se pomalu a záludně vloudí na scénu – jeden, další, a další, až vznikne les sloupoví. Znepokojuje to. Dobře v Evropě víme, co to znamená, když se „les dá na pochod“.

Přichází podivná dvojice – psovod, který vede psího psance v černém a na čtyřech (pravnuci čekání na Godota). Udržuje ho v přísné kázni. Ujařmený a vztekající se černý pes je ztvárněn Lindou Kapetaneou. Černá žena­psanec­pes otevírá vlastní taneční text inscenace. Téma je více než čitelné. Škubána zpět, vymrskávána kupředu, bita i nadnášena za opasek do vzduchu, rozehrává tanečnice v nekonečném vlnění všechny svalové fascie a klouby, aby zatančila zotročení, bolest, zoufalství, vztek a touhu po útěku. Kapetanea je neobyčejně vláčná tanečnice i v této psí podobě; její výkon je apollinský i dionýský zároveň. Představuje vrchol současné taneční techniky i výrazu. Obnažená poprsí a záda mužských tanečníků rozehrávají při manipulaci s těžkými sloupy svou muskulaturu, a obohacují tak scénický pohyb o další pohybový repertoár. Odkazuje k Námaze, Práci, Starosti.

Asijská tanečnice je svým etnickým typem předurčena pro roli oběti – objevuje se nečekaně uprostřed představení kdesi na podlaze jako vyplavená hmota. V silně působivém obraze je posléze zavěšena vysoko na sloup tváří k dřevu jako připravená k bičování a nakonec se eskamotérsky vznáší na dvou párech mužských dlaní, které si ji ve vzduchu předávají a manipulují s ní, jako by si s ní pohrávaly vlny. Metafoře rozumíme, až na to, že nevíme, zda jde o happy end, nebo katastrofu. A tuto nejistotu a obavy s námi sdílejí tvůrci představení zejména v závěrečném obraze, kdy ze sloupů a dřevěných trosek vytvářejí „Vor Medúzy“, vor trosečníků, nejisté plavidlo – metaforu ohrožené Evropy. Novým představením se RootlessRoot vyšvihli do světové ligy. Za zmínku stojí, že byli oba poznamenáni prostředím současného belgického tance, v němž strávili pár let.

Evropské taneční standardy

Belgie je totiž od osmdesátých let tanečním tygrem Evropy v oblasti contemporary dance. V Praze jsme již mohli vidět soubory Wima Vandekeybuse, vynálezce katastrofického tance, v matematických permutacích myslící Anne Teresu De Keersmaeker, díla estéta a non plus ultra provokatéra Jana Fabra, Alaina Platela a jeho „bastardní tanec“, sarkastickou Cie Mossoux­Bonté, multikulturního Sidi­Larbi Cherkaouiho a hyperrealistické noční můry skupiny Peeping Tom.

Letos se českému publiku poprvé s vlastním souborem představila nonkonformní Ann Van den Broek s extrémním představením The Black Piece (2014). Je to velká bojová hra utopená ve tmě, komunikující s diváky fragmenty vjemů. Vjemů zvukových – dupot těžkých kroků za vašimi zády ve tmě, a vjemů optických – krátká bodová osvětlení detailů těl tanečníků a přenášení některých takových detailů na promítací plátno. Cosi zraje ve tmě, atmosféra je znepokojivá, hororová, blízká surrealismu. Jakkoli složený z fragmentů, je scénář bohatý na informace a má zajímavou choreografii, sestávající ze smyček unisonního staccatového pohybu, do kterého tanečníci ve světelných mezerách periodicky upadají jednotlivě i v nakažlivé synchronicitě. Jejich škubavý taneční tik je podpořen rytmickými dupy a hekavými dechy. Je zde něco z keers­maekerovských permutací, ale zároveň z tradice vlámského šerosvitu s bodově nasvícenými Ježíšky, z nichž vychází světlo. Dlouhé zvykání si diváků na pobyt v Říši stínů nepřináší sice katarzi, ale četná poznání o povaze skutečnosti ano.

Profesionální taneční prostředí je milieu migrantů. Tanečníci jsou tažní ptáci. Pozoruhodný příběh fenoménu slovenských tanečníků se z velké části odehrál právě na belgické půdě. Řada Slováků zde působila a posléze někteří z nich založili v Belgii proslulou skupinu Les SlovaKs, v jejímž stylu propojují brilantně osvojený současný taneční jazyk s podvratným slovenským tanečním humorem. Jeden z nich, Anton Lachky, se na festivalu představil jako choreograf belgické inscenace Side Effects (Vedlejší příznaky, 2015) na téma mateřského komplexu. Strhující taneční exhibice těl puštěných ze řetězu i herecké výkony (máklá matka Patricie Rotondaro), plné absurdního tanečního humoru nás zaskakovaly i nám krutě užíraly srdce.

Dávní přistěhovalci

Migračním vlnám vděčí za svůj zrod flamenco. Jde o synkretický druh umění, na jehož vzniku se podílela cikánská (indická), muslimská, židovská a místní andaluská hudebně­taneční kultura, své stopy v něm zanechala i Afrika. Israel Galván, původem z tradiční flamenkové aristokracie, se však od tradice odklonil a začal vytvářet alternativní flamenco nuevo. Jeho konceptuálně ležérní, postvirtuózní La Curva (Křivka, 2010) si ovšem podržuje závratnou tradiční techniku. Právě proto bývá Galván přirovnáván k Williamu Forsythovi – esteticky avantgardnímu, avšak technicky baletnímu choreografovi. La Curva se odehrává v nevlídném provizorním příbytku – ne­určitém náznaku neukotvené rodiny. Seštosované židle i dřevěné desky s rámusem padají, osvětlení je skoupé, rodina přežívá v zahledění kamsi. Mladá žena u preparovaného klavíru neuroticky destruuje své hudební vzpomínky; staří sedí u stolu – Inés Bacán, fantastická zpěvačka mytických tělesných rozměrů a starý palmero Bobote. Drží se tradičního stylu, zpěvačka zpívá archaický nářek, Bobote zasmušile vyklepává do stolu rytmus martinetes a bulerías. Jako by se po staletích ještě nezabydleli. Mladý muž – Galván – chodí jako lev v kleci. Kaskády jeho střelhbitých dupových kombinací vtrhávají do zvukového prostoru a jsou jím stejně náhle utínány. Je to chlapecký naschvál, neklid těla, do kterého vtrhne tanec, a je zase rychle z těla vyhozen. Galván, samá ruka samá noha, se vyjadřuje také netradičně vysokými divnými skoky, širokými rozkroky a halením hlavy do svého koženého saka, svou oblíbenou gestikulací jako ze stínového divadla. Je to groteskní, jakkoli i melancholický tanec. Někdy vypadá jako figura z commedie dell’arte, jindy jako torero uprostřed propasti napjatého ticha.

Galvánův tanec je intelektuálně inspirativní; Georges Didi­Huberman mu věnoval svazek Le danseur des solitudes (Tanečník mnoha samot, 2006; česky ukázka v časopise Taneční zóna č. 2/2016). Troufla bych si tvrdit, že tanec – jakkoli zatím do značné míry zůstává „lineárním písmem A“ – je na informace o lidském kódu neméně bohatý než intelektuální produkty.

Autorka je taneční publicistka.