Dubček, Charta, Zátopek

Česká televize rozjela komiksové zpracování televizní série České století už v roce 2013. Zatímco scénáře Pavla Kosatíka pro televizi ztvárnil jediný režisér, Robert Sedláček, pro komiksovou řadu byl pro každý díl vybrán jiný výtvarník. Což přináší různorodost vizuálního „rukopisu“, ale také rozkolísanost úrovně každého dílu. Potvrzují to i oba nové přírůstky, díky nimž máme nyní sedm z cílových devíti příběhů. A k nim si přibalíme příběh o hrdinném Emilu Zátopkovi, k jehož vydání spojily své síly Argo, Paseka a Český olympijský výbor.

Z hlediska možností, jak zobrazovat dějinné události, je komiks oproti slovnímu či televizně­filmovému vyprávění médiem na první pohled handicapovaným. Nemůže nabízet věrohodné „fotografování“ dějinných událostí, které umí potlačit nevíru a evokovat dojem, že cosi dávného před našima očima ožívá a děje se znovu. Chybějí mu nástroje na vytváření dojmu ucelenosti; jako mé­­dium, které obnažuje svoji sekvenčnost, je schopen nabízet jen izolované a stylizované výseky dění. Komiks je navíc i metavyprávěcím nástrojem – je nutně svou podstatou i komentářem k zobrazovanému dění, podobně jako karikatura či parodie. Pracuje s částí, která se má nějak vztahovat k celku, ale onen celek evokovat automaticky nedokáže.

Dinosauři a kravatový kód

V tomto ohledu ale naše tři komiksy mají výchozí podmínky dobré. Vyprávějí o tom, co implikovaný čtenář již zná, a kdyby neznal a trápilo ho to, může sáhnout k televiznímu Českému století, respektive u Zátopka neunikne, ani kdyby nikam sahat nechtěl: pokud jde o letní sporty, Český olympijský výbor nedisponuje žádnými symbolickými hrdiny mezi aktivními sportovci, a tak zvolil cestu resuscitace a recyklace všeho, co se z muzeální položky se jménem Zátopek hodí.

Komiks Češi 1968: Jak Dubček v Moskvě kapituloval (2016) nakreslil Karel Jerie tak, že dle mého dojmu patří spolu s příběhem Češi 1952: Jak Gottwald zavraždil Slánského (2013), zpracovaným Vojtěchem Maškem, na vrchol celé série. Jerie zvolil zdánlivě lacinou, ale ve skutečnosti výtvarně velice vydatnou stylizaci: dal aktérům podobu různých dinosaurů. Pro všechny postavy jakožto veřejné činitele po právu aplikoval kravatový kód a právě konkrétní kravata na předním přebalu nenásilně vysvětluje, která historická osoba se v té které dinosauří kůži skrývá. Čtenář důvěrně obeznámený s vizuálním obrazem pražského jara to potřebovat nejspíš nebude, čtenář takto nevybavený se může k záložce kdykoli vrátit, vstoupí­li na scénu postava, kterou nerozpozná; chytré řešení, které otevírá bránu různorodému čtenářstvu. Z hlediska toho, co komiks umí, se vyplatilo i osekání širšího kontextu – vypráví se vskutku jen příběh invaze a následného moskevského vyjednávání. Vyhrocená situace, v níž se českoslovenští političtí lídři ocitnou pod tlakem a musejí jednat sami za sebe, a nikoli schvalovat na politbyru předpřipravené materiály, je dostatečně dějová a umožňuje kreslit obrazy jedinců v mezních situacích, s nimiž si nevědí rady. Příběh střídá pasáže, v kterých dominuje výkladový text, s pasážemi, jimž vládne kresba. Text pracuje s dikcí solidnosti, kresba naopak hyperbolizuje fascinaci panoptikálními zjeveními, což vytváří funkční napětí, v němž obě složky nepochodují nudně v rytmu pravá–levá, ale jakoby soupeří a akcentují možnost rozdílných pohledů. Karel Jerie v tomto příběhu vytěžil ze scénáře takřka maximum možného.

Správní chlapíci nudí

O Jiřím Husákovi, který je výtvarníkem příběhu Češi 1977: Jak z rock’n’rollu vznikla Charta 77 (2016), se totéž, myslím, říct nedá. Nabízí nám typické čítankové provedení, v němž volbu komiksového média lze nejspíš vysvětlit předpokladem, že to bude mladým lidem blízké a že jim to konečně naservírujeme, když o tom nechtějí poslouchat seriózní pořady v televizi či při školních besedách s pamětníky. Tento přístup je vidět už na obálce: když slovo Charta 77, tak „napsané“ na psacím stroji, k tomu rozstříhané papírky a pouzdro na kytaru, která se stane zbraní. Pokud čtenář čeká, že vstupní klišé budou uvnitř subverzivně roztrhána na kusy, nedočká se; perverzní typ se může bavit tím, jak k němu mašírují další a další.

Husák aktéry a jejich jednání kolážuje z dobových fotografií. Nasazováním hlav Havla, Jirouse, Kohouta či Patočky na anonymní těla, k nimž přiřazuje elementární pozadí (chodník, parkety, tapetovaná zeď), případně i dobové předměty typu magnetofonu Tesla B4, se snaží vyvolat efekt reálného. Stojí ale před úkolem vizuálně vyprávět příběh, který není z tohoto hlediska vůbec vydatný a vděčný. To, co se kolem procesu s Plastic People of the Universe a následného vzniku Charty 77 odehrává, jsou události typu debat, promýšlení, psaní textů a podobně. Proto na většině panelů buď jedna, nebo dvě hlavy v dialogu říkají něco, co ilustruje, kdo jsou dobří chlapíci, kdo jsou špatní chlapíci a jak jedni mluví a jednají moudře, zatímco ti druzí ne. Dějová akčnost, jež by učené disputace rozhýbala, se proto vnáší z vnějšku, aby zachránila aspoň něco: když historik umění František Šmejkal má sdělit Václavu Havlovi, že nějací mladíci z hudebního undergroundu jsou vystaveni represím, kráčí na Hrádeček přes sněhové pláně, jako kdyby byl traperem u řeky Yukon. Jakmile ale dorazí, panely opanuje uspávací nuda.

Exponát Zátopek

Komiksový román Zátopek: … když nemůžeš, tak přidej! (2016) dal dohromady „mašínovského“ scenáristu Jana Nováka a „nebelovského“ výtvarníka Jaromíra 99. Druhý jmenovaný zjevně dělal, co se dalo, a archaizující kresbou i barevností, ale i výběrem toho, co a jak je ze světa Zátopkovy hvězdné dráhy vizualizováno, vytváří dílo pozoruhodné a jedinečné. Nicméně scénář je napsán tak příšerně, že ve výsledku je na komiksu nejzajímavější to, jak je nezajímavý. Novák pojal vyprávění jako synopsi pro Hollywood – jako by vyprávěl pro někoho, kdo o Zátopkovi ještě nic neslyšel a na koho má zapůsobit, že to napsal život sám. Jen stvrzuje letité usazeniny toho, co se ví, a komiksovým vyprávěním legendu nijak neposouvá z muzejního piedestalu. Aby se to fakt líbilo každému, nasměruje Novák vyprávění do žánru romance: po letité dřině přichází úspěch sportovní, a k němu navíc ještě láska. Emil je dobrák od kosti, Dana je krásná jak z plakátů padesátých let, kolegové i soupeři féroví a vše kazí jen zlí komunističtí politruci. Ale i nad nimi oddanost a láska zvítězí.

Novák vypráví prvoplánově, aniž by se zdržoval zvažováním možností, kdy by se věci vyjevily jinak, než se dosud zdálo, či přemýšlením nad svou dikcí. Emil si „před olympiádou v Helsinkách vzal pod křídlo mílaře Stanislava Jungwirtha“. A Jaromír 99 není zlomyslný, a tak ani to křídlo Emilovi nenakreslí… Novákovi nejde o drama člověka zneužitého mocí, protože pak by možná vytanula analogie k dnešnímu zneužívání téhož olympijskou komercí. Emil se prohlásí v politických záležitostech za „galileogalileistu“, tedy za pragmatika, zatímco na dráze běhá bez kompromisů, jako správný „janhusista“. Jedinou otázkou, která zůstane hlodat i po dočtení, je to, jak mohli Gottwald se zetěm Čepičkou a manželkami v roce 1952 sledovat doma v televizi olympiádu v Helsinkách, když televizní signál začal být u nás vysílán až od roku 1953.

A hlodá vlastně ještě jedna otázka. V přední tiráži se dočítáme, že „kniha je součástí projektu Zátopek 2016, který připomíná fenomenálního běžce, vzor milionů lidí po celém světě“. Ty miliony lidí nutně musejí vědět o svém vzoru mnohem víc, než se dozvědí v této knize. Komu je tedy určena? Pokud producenti věří, že mladým, pak podléhají bludu, že komiks čtou ti, kdo nic složitějšího nejsou schopni přečíst. Vyvádět je z tohoto omylu by se ale nemělo, protože pak domácí komiksoví tvůrci ztratí možnost získat aspoň jednou za čas slušný kšeft.

Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.