Jako rybičky v akváriu

Michel Foucault by se v říjnu letošního roku dožil devadesáti let. Zemřel však 25. června 1984 jako jedna z prvních obětí rozšíření nákazy AIDS. Do posledního okamžiku pracoval na redakci svých knih a zanechal nám kromě svých převratných studií jako Slova a věci (1966, česky 2007) či Dohlížet a trestat (1975, česky 2000) i znepokojivé dědictví nedokončeného díla. Jestliže v jedné recenzi dvou knih svého přítele zaprorokoval, že toto století bude možná jednou nazýváno deleuzovským, musíme to chápat jako výraz skromnosti, jako rétorickou figuru chvály kolegova díla. Ukazuje se totiž, že pokud si druhá polovina 20. století zaslouží v budoucnu nějaké personifikované označení, ponese jméno Michela Foucaulta.

Mimo ideologické klece

Asi nejočividnějším projevem Foucaultova vlivu je nadužívání jím zavedeného termínu diskurs v běžné, každodenní žurnalistice, i když ve značně zdegenerovaném smyslu slova. Jiným znakem jeho působení je nepřehlédnutelná přítomnost jeho jména téměř v každém textu z akademické produkce v oblasti humanitních věd, k čemuž přispívá i záplava prací věnovaná výkladům Foucaultova díla. Existují již dvě pravidelná akademická perio­dika zabývající se výhradně studiem tohoto oboru.

Jako nevyhnutelný doplněk interpretací jeho myšlení vznikla též řada biografických prací o Foucaultovi, respektive nejčastěji knih kombinovaného žánru, „život a dílo“, tedy biografie a interpretace. Vedle již klasického životopisu z pera Didiera Eribona s názvem Michel Foucault 1926–1984, který vyšel již v roce 1989 a v českém překladu byl publikován v roce 2002, se nyní dostává českému čtenáři do rukou jeden z posledních příspěvků z této literární kategorie, kniha Paula Veyna Michel Foucault, jeho myšlení, jeho osobnost (2008).

Na rozdíl od převládajících interpretací, které se ke své škodě pokoušejí zařadit Foucaulta do rámce nějaké předem vymezené ideologie a tak znetvořují, redukují jeho otevřené a inovativní myšlení, přizpůsobují ho kleci dané ideologie, dokáže Paul Veyne jako Foucaultův blízký přítel a souputník, sdílející stejný základní postoj – skepticismus –, vyložit jeho dílo a koneckonců i jeho život v jeho vlastním duchu: v duchu otevřenosti myšlení něčemu novému, nepředvídatelnému, v jeho heterogenitě, pluralitě, skepsi k jakýmkoli obecnostem, „idejím“, ke každému „metafyzickému založení“, které bývá vlastní tradiční filosofii.

Dvojí život skeptika

Jejich přátelství bylo založeno na dvojím setkání. Poprvé na počátku padesátých let „v Ulmské ulici“, tedy na École normale supérieure, kde o čtyři roky starší Foucault vedl semináře mladších studentů, k nimž patřil i Paul Veyne. O dvacet let později, počátkem sedmdesátých let, se znovu sešli jako kolegové v jiné významné francouzské instituci, Collège de France. Foucault tehdy svému starému příteli, který žil a učil trvale v Aix­en­Provence a do Paříže se přesouval jen přechodně po dobu svých přednášek na Collège, nabídl velkoryse ubytování v části svého rozsáhlého bytu v ulici Vaugirard. Historik antiky, především doby pozdního Říma, Paul Veyne se tak stal postupně mimo jiné Foucaultovým konzultantem v některých otázkách historiografie, zejména při práci na dvou svazcích dějin sexuality, věnovaných období starého Řecka a Říma.

Oba myslitele však sbližovalo něco víc než jen zájem o určité historické období. Především jim byl společný obecný, „filosofický“ postoj, který Veyne shrnuje pod označení skepticismus. Skeptik, jak vysvětluje Foucaultův vykladač, nevěří obecným pravdám, jen konkrétním, jednotlivým faktům. Tato maxima ale není žádnou obecnou pravdou. Je to pravidlo, kterým se řídí při své práci. Skeptik pochopitelně žije dvojím způsobem: ve svém psaní a zkoumání různých diskursů udržuje svůj skeptický odstup, nepřijímá obecné pravdy, které vymezují možnosti myšlení zkoumané epochy, ale studuje tuto dobu, jak říká Veyne, jako „rybičky v akváriu“, zvnějšku. Na druhou stranu pochopitelně ze svého akvária, ve kterém žije, takto vystoupit nemůže a musí činit provizorní volby, jimiž se přihlašuje k některým současným „pravdám“. Stane se proto také později předmětem zkoumání nějakého jiného archeologa.

Veyne postupuje ve svém líčení přesně tak. V jedenácti kapitolách podává empirické, ověřitelné, faktické vysvětlení konkrétních momentů Foucaultova díla, ať už jde o problematický termín „diskurs“, o výklad formulace, že „všechna a priori jsou historická“, o obhajobu Foucaultova skepticismu, vysvětlení jeho archeologické metody, problematiky univerzálií nebo třeba o odbočku k Heideggerovi, jehož vliv na Foucaulta je podle Veyna zbytečně přeceňován. Kniha graduje v závěrečných kapitolách, kde se Veyne věnuje politickým konsekvencím Foucaultova díla a peripetiím jeho osobního života.

Ani pravičák, ani levičák

V závěrečné kapitole, nazvané výmluvně Portrét samuraje, Veyne specifikuje Foucaultovu „politickou“ pozici. Nebyl ani pravičák, ani levičák. Byl nekonformní, což, zdá se, stačilo k tomu, aby byl mezi levičáky zařazován. Foucault ale, zejména těsně po roce 1968, považoval maoisty a jiné skupinky levičáků za „sice sympatický, ba užitečný, protože bouřlivácký, ale také subalterní jev“. Dával přednost tomu být nezařaditelný, nevypočitatelný, nečasový, řečeno vypůjčeným slovem z jednoho Nietzscho­va titulu. A až úzkostlivě dbal na to, aby jej tento jemný odstín odlišoval od levičáctví jeho obdivovatelů. Fakt, že se často nechával k levici zařazovat, považuje Veyne za projev jeho „vychytralosti“: mezi levicovými aktivisty a v deníku Libération mohl nalézt příznivce pro své konkrétní, jasně vymezené zápasy.

A právě to bylo pro Foucaulta úkolem nového typu angažované postavy, kterou na jednom místě sám definoval. V jednom rozhovoru postavil proti sartrovskému typu „univerzálního intelektuála“, který pronáší obecné pravdy, založené na nějaké ideologické doktríně, svou představu intelektuála specifického, který s důkladnou znalostí určité problematiky veřejně pranýřuje bezpráví v tom či onom konkrétním oboru. V této souvislosti se nutně musí vybavit nejznámější Foucaultovo veřejné působení, jímž byla účast na založení a po jistou dobu i na práci Skupiny pro informování o věznicích (Le Groupe d’information sur les prisons – GIP), iniciativy, která soustavně a důsledně upozorňovala na bezpráví, jemuž byli vystavováni trestanci ve francouzském systému věznic.

Jak píše Paul Veyne, „rozhodnost zbavovala Foucaulta nutnosti opírat své militantní aktivity o pravdu, o doktríny“. Tato rozhodnost se projevovala v mnoha ohledech: dokázal důsledně oddělit skeptický popis světa ve své vědecké práci od svého životního postoje, od způsobu svého vztahování se ke světu, v němž se sám stával subjektem svého díla. Jediná „obecnina“, která zůstala ve Foucaultově repertoáru, byla svoboda (to slovo se opravdu často v jeho textech vyskytuje, jak upozorňuje Veyne). Nikoli ovšem jako nějaká metafyzická záhada, ale jako možnost totální skepse – nepodlehnout vábení transcendentálií, obecných pravd, které jsou někde v hloubce, skryté, a k nimž mají přístup jen vyvolení vykladači, členové náboženské či akademické hierarchie, nebo politikové, demiurgové budoucího světa.

Autor je překladatel a historik.