Události extrémního násilí a genocidy jsou natolik nepředstavitelné, že se může zdát, že cokoli bylo možné. Možná právě proto se memoárová literatura věnovaná holocaustu těší takové oblibě. Zároveň se čtenáři v úctě k obětem ostýchají kritické četby. Svědectví přeživších, které považujeme za autentické, však někdy cenzuruje svůj obsah a uchyluje se k fikci měšťanské rodinné historie či k pornografické imaginaci.
Izraelský historik Otto Dov Kulka vydal v roce 2013 knihu vzpomínek na své dětství poznamenané koncentračními tábory, nazvanou Krajiny Metropole smrti (česky 2014). Dostalo se jí velmi pozitivního ohlasu. The Daily Telegraph ji označil za „nejdůležitější knihu o Osvětimi od dob Prima Leviho“ a autor za ni získal Cenu sourozenců Schollových, neboť podle poroty „podporuje odpovědné svědomí současnosti“.
Kulka, rodák ze Vsetínska, byl deportován, když mu bylo jedenáct let, a prožil v Osvětimi půl druhého roku. Jeho kniha představuje koláž impresí, snů a metafyzických úvah o táboře. Vlastní děj se týká malé moravské židovské rodiny – matky, otce a jeho samotného.
Otec Erich je deportován v roce 1939 jako odbojář a projde několika tábory. Matka Elly a malý Otto jsou deportováni v roce 1942 do Terezína a o rok později do Osvětimi, kde se s Erichem znovu setkávají. Elly a Erich zde počnou dítě. V emočně nejvypjatější části knihy opouští těhotná Elly Osvětim a odchází do tábora Stutthof, aby zachránila nenarozeného syna. Pár měsíců po porodu ale umírá. Přežijí pouze Otto a otec. Metafyzický styl knihy však umožňuje zásadní zjednodušení složité rodinné historie, ve které nechyběla nevěra, bouřlivý rozvod a soud o paternitu.
Poněkud jiná rodinná historie
Jak ukazuji ve dvou esejích v internetovém magazínu Tablet a v Literárním archivu, ročence Památníku národního písemnictví, skutečnost byla jiná, a to podstatně – Elly, rozená Kulková, byla provdána za výrazně staršího podnikatele Rudolfa Deutelbauma a v roce 1931 se jim narodila dcera Eva. Rudolf přijal jako praktikanta svého synovce Ericha Schöna a Erich s Elly se stali milenci. V roce 1933 se Elly narodil Otto. Po letech pomluv, negativních dopadů na rodinu a paternitním soudu (ve hře byl Ellyin značný rodinný majetek) se Rudolf a Elly rozvedli. Rudolf se pak o obě děti soudil a Eva mu byla svěřena do péče. V březnu 1939 Německo obsadilo Československo a zásadní roli začala v tomto příběhu hrát skutečnost, že všichni zúčastnění byli Židé – Erich prošel jako odbojář řadou koncentračních táborů a v roce 1942 byli Židé ze Vsetínska odvlečeni do Terezína. Rudolf, jeho nová žena Ilona, která byla zároveň jeho neteří, i Eva, které bylo už jedenáct let, byli o tři týdny později deportování do Treblinky a zde zavražděni okamžitě po příjezdu. Elly, která mohla odejít společně s dcerou, jak to učinila většina ostatních rodičů, zůstala v Terezíně. Teprve po uplynutí jednoho roku byla deportována společně s Ottou (který se v té době stále ještě jmenoval Deutelbaum) a v Osvětimi se setkala s Erichem. Když odsud v červenci 1944 odcházela, byla ve vysokém stupni těhotenství a miminko, které se jí narodilo a bylo pak v září zavražděno, byla holčička. Elly zemřela v lednu 1945 na tyfus. Po válce se Erich stal Ottovým poručníkem, zdědil Rudolfův majetek a oba si zvolili po Elly nové příjmení Kulka. Otto emigroval do Izraele, Erich zůstal v Československu a oba začali působit jako historikové nacistické perzekuce Židů a druhé světové války.
Zcenzurované vzpomínání
Příběh je to fascinující sám o sobě – objevuje se v něm láska, dramatičnost, cizoložství, peníze i smrt. Ale skutečně důležitý je tím, že Kulka rodinný příběh zcenzuroval, aby vytvořil takovou rodinu, jakou by si býval přál, totiž tím, že vynechal svou sestru a muže, jenž byl jeho sociálním a možná i biologickým otcem. Jedním z důvodů, proč přeživší po genocidě píší vzpomínky, je vylíčit své zemřelé příbuzné – jména, tváře a zvyky zavražděných, po kterých nezůstalo nic, dokonce nemají ani hrob. Tato silná židovská tradice vychází už z židovských pamětních knih Jizkor Bicher. Tím, že Kulka ze své knihy Rudolfa a Evu vynechal, vymazal je z historie, a tím i jejich existenci.
Kulka na svou rodinu nezapomněl, jenom o ní nechtěl vyprávět. Jeho příběh je symptomatický v tom, jak události přetváří ve smyslu lepší a přijatelnější měšťanské romantické historie. Tím, že emoční ohnisko děje přesunul k momentu, kdy ho Elly v červenci 1944 zanechala v Osvětimi, zakryl jiný odchod – nástup Ellyiny dcery do transportu o dva roky dříve (nevědělo se, že míří do Treblinky). Že Elly nechala dceru odjet, neznamená, že by byla lepší nebo horší matka, ale pomáhá nám to lépe chápat způsob jejího rozhodování.
Z Krajiny Metropole smrti vynechává Kulka také sestru, čímž se stává součástí širšího trendu. Badatelka v oblasti historie genderu Bonnie Smith zdůraznila, že mnoho mužských historiků, kteří píší paměti, opomíjí své kolegyně a veškerou pozornost soustředí na své „významné životy“. Tuto tendenci holocaust jen posílil a v mnoha klasických autobiografiích nenacházíme ženské postavy buďto vůbec, anebo pouze zcela marginální. Pokud nevíme, že bychom se po nich měli cíleně pídit, nikdy si neuvědomíme, že stály v první řadě.
Změněná historie, falešný ostych
I když chápu Kulkovo rozhodnutí vytvořit ve svých pamětech rodinu, jakou by si býval přál mít, ale tento jev je nutno podrobit kritice. Kulka je etablovaný historik, a historii zfalšoval. Jako historik ví přesně, proč si nemůžeme příběhy vymýšlet. Příběh rodiny Otty Kulky je komplikovaný, nicméně složité vztahy panovaly i v mnoha dalších rodinách – nechyběly milostné poměry, milenci ani bolestné rozvody. Při zpětném pohledu možná právě milostné aféry ukazují oběti holocaustu jako skutečné lidské bytosti. Takové příběhy o reálných lidech ale v Kulkových Krajinách nenajdeme.
V kritickém přístupu k memoárové literatuře s tematikou holocaustu panuje globální trend falešného ostychu. Je tomu tak pravděpodobně proto, že čtenář od těchto memoárů očekává naprosto cokoli: holocaust byl zcela extrémní záležitostí mimo čas a prostor, děly se při něm ty nejnepředstavitelnější věci, a žádnou vzpomínku tedy nelze a priori vyloučit jako nereálnou. Herman Rosenblat do své knihy Angel at the Fence (Anděl u plotu, 2009) přidal vymyšlenou vzpomínku na svou pozdější manželku Romu, jak mu hází jablka přes plot koncentračního tábora v Schliebenu. Když historik Kenneth Walzer ze Státní michiganské univerzity Rosenblatovy memoáry kriticky rozebral, vyvolalo to skandál, který přetřásala média v celé Severní Americe. Oprah Winfreyová už totiž stačila Rosenblatovy paměti označit za největší příběh lásky, jaký kdy četla, a podle knihy se plánovalo také natočení filmu.
Pornografický rámec
Kritičtější přístup prosazují také další historici. Kanadská nadace Azrieli, která se věnuje vydávání vzpomínek lidí přeživších holocaust, vždy žádá povolané odborníky, aby každý z těchto osobních příběhů přehlédli a zredigovali, přičemž se občas stane, že nadace některé texty publikovat odmítne. Tak například odmítla anglické vydání pamětí Viktora Pollaka, které ovšem vyšly v českém překladu pod názvem S Davidovou hvězdou peklem Terezína (2010). Pollakovy paměti obsahují několik očividně vymyšlených pasáží, včetně obscénního vylíčení toho, jak příslušník SS znásilní židovské vězně, jednou ženu a podruhé muže. Historikové, z nichž jmenujme Na’amu Shik, ukazují, že sexuální násilí a vztahy mezi německými pachateli holocaustu a židovskými ženami byly mimořádně zřídkavé. Přitom poválečné zobrazování hrůz genocidy při vytváření představy o holocaustu výrazně využívá pornografického rámování; autobiograficky laděný román KaTsetnika (Yehiela DenNura) Dům panenek (The House of Dolls, 1955) představuje nejznámější příklad. Pollakovy paměti jsou toho obzvláště skličujícím dokladem a to, že mohly v češtině vyjít bez nejmenšího slova kritiky, ať už ze strany historiků, novinářů či sdružení přeživších, ukazuje na nemístnou naivitu, s níž k dějinám holocaustu přistupujeme. Přestože vyvraždění šesti milionů lidí uprostřed civilizované Evropy bylo neuvěřitelné a hrůzostrašné, nepřestaly fungovat reálné zákonitosti. Abychom použili Rosenblatovu metaforu: žádní andělé, kteří by rozdávali jablka, neexistovali.
Ve hře je určitá kanonizace lidí přeživších holocaust. Může být těžké přistoupit ke kritickému čtení jejich svědectví, je to však naprosto rozhodující. Nejen že je vymýšlení falešných příběhů medvědí službou celému poli studia holocaustu, ale kritické čtení nám také umožňuje rozpoznávat u obětí jejich záměry, různorodost, rozpory a nedostatky. Restauruje je jako reálné lidi, kterými ve skutečnosti byly.
Autorka je historička, působí na University of Warwick.
Z angličtiny přeložil Jan Seidl.