Téměř všichni velcí spisovatelé Latinské Ameriky se věnovali a věnují psaní esejů. Tradice „kentaura žánrů“ zde vychází především z pochybností o vlastní kulturní identitě, rozkročené mezi Západem a původním indiánským obyvatelstvem, a z reflexe otázek spojených se vztahem civilizace a barbarství.
„Proč taková obliba eseje v naší Americe?“ ptal se svého času, v roce 1963, kolumbijský historik Germán Arciniegas. Odpověděl si už názvem svého eseje Nuestra América es un ensayo, tedy: naše Amerika je esej, zkouška, pokus. Anebo, Borgesovým termínem, pátrání. Ještě v osmdesátých letech minulého století si přitom literární kritik Antonio Sacoto stěžoval na opomíjení hispanoamerické esejistiky. Nobelova cena udělená roku 1990 Octaviu Pazovi ovšem naznačila, že se situace mění.
Esejistika Latinské Ameriky je pro nás v Evropě dalším objevem „nového světa“. Jedná se o obrovský kontinent, který má svou vlastní filosofii kultury, vystavěnou s nesmírnou erudicí, kritickým myšlením, hermeneutickým porozuměním a imaginací. Latinskoameričtí esejisté jsou dobří spisovatelé, včetně těch, kdo psali výlučně eseje, jako například Domingo Faustino Sarmiento nebo Pedro Henríquez Ureña. A naopak: většina dobrých prozaiků a básníků se věnuje žánru eseje, a to nejen okrajově. Od Josého Martího v 19. století či „krále esejistů“ Alfonse Reyese (kterého přeložil Zdeněk Šmíd už roku 1936) přes Borgese, který staví na esejistickém principu i své básně a povídky, a prozaiky „boomu“, jako jsou Alejo Carpentier, Carlos Fuentes, José María Arguedas, Ernesto Sabato, Augusto Roa Bastos, Julio Cortázar, Mario Vargas Llosa a Gabriel García Márquez, až po současné spisovatele. Navzdory odlišnostem hispánské a lusofonní Ameriky jsou si tradice španělskojazyčné i portugalsky psané esejistiky vzájemně blízké a Brazílie má neméně významné autory – jsou to třeba Gilberto Freyre, Darcy Ribeiro nebo Sérgio Buarque de Holanda. Český čtenář se o tom může přesvědčit ve výboru třiceti latinskoamerických esejů Druhý břeh Západu (2004).
Pluralita kultur
Esej vyhovuje „novému světu“ svou pomezní polohou a subverzivní podstatou. Texty na pomezí dokumentární a krásné literatury, které líčily nevídaný svět od jeho objevení, tvoří širší pozadí a někdy přímo předchůdce onoho „kentaura žánrů“ (Alfonso Reyes). Humanista Bartolomé de Las Casas psal své obhajoby Indiánů o několik desetiletí dříve, než se začal esejům věnovat Michel de Montaigne.
Na rozdíl od evropského eseje, založeného na duchovním šarmu osobnosti, je ten latinskoamerický zaujat pochybností o tom, „kdo jsme“. („Ani Španělé, ani Indiáni,“ napsal počátkem 19. století Simón Bolívar.) Po dvě století hledají esejistické texty, často o rozsahu knihy, interpretaci hispanoamerické „kulturní identity“. Činí tak bez evropské iluze o vlastní univerzálnosti, jsou filosofií kultury bez filosofických systémů, fragmentární, dialogickou, více obraznou než pojmovou. A zároveň jsou tyto eseje psaním o psaní, přičemž reflexe obojího – literatury i kultury – je propojená. Zvláště úzce třeba u Octavia Paze, jak je patrné například z jeho knih Luk a lyra (1956, česky 1992) a Sor Juana Inés de la Cruz aneb Nástrahy víry (1982, česky 2015).
Pojetí kultury se neustále točí kolem tří témat. Jsou to: jednota Latinské Ameriky, konfrontace s Evropou a Spojenými státy a konečně pluralita různých kultur v témže prostoru. Na rozdíl od evropského multikulturalismu v posledním půlstoletí jde v Jižní Americe o mnohasetletou zkušenost s následky expanze Evropanů na území zabydlené indiánskými civilizacemi, kam navíc přivezli také otroky z Afriky. V hispanoamerické reflexi má základní význam právě prostor – nikoli časové hledisko moderního pokroku. Pět století trvající koexistenci různých kulturních tradic v témže regionu esejisté interpretují buď jako míšení, nebo jako heterogenní navrstvení. V obou pohledech se ovšem zkušenost plurality kultur chápe jako společná celé Hispanoamerice, jež se tak odlišuje od evropského a severoamerického pojetí západní civilizace.
Pro Carlose Fuentese je v Pohřbeném zrcadle (1992, česky 2003) tato zkušenost nejvlastnějším přínosem indoafroiberské Ameriky, který může nabídnout například Spojeným státům: „Je někdo připraven lépe než my, Španělé, Hispanoameričané a Hispánci v USA, zhostit se řešení tohoto ústředního problému setkání s ‚jiným‘ v podmínkách modernosti nadcházejícího století?“ A dodává: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a nacházíme sami sebe.“
Civilizace a barbarství
Idea střetání různých světů v jedné zemi se přitom netýká jen evropské a indiánské tradice, ale i různého „způsobu bytí“ města a vnitrozemí. Právě na jejich napětí se soustředila první interpretace kulturní identity v Sarmientově knize Facundo o civilización y barbarie en las pampas argentinas (Facundo aneb Civilizace a barbarství v argentinských pampách, 1845). Argentinec Domingo Faustino Sarmiento své zakladatelské dílo psal „od nuly“, aniž bral v potaz evropské žánry. Svým hybridním textem založil pro Hispanoameriku jak žánr eseje, tak román (oba tyto novověké žánry jsou spřízněné relativností pohledů), vytvořil archetyp gauča a obraz kultury jako konfrontace dvou světů. Antinomie „civilizace a barbarství“ vyjadřuje paralelní existenci moderního města a vnitrozemí, pokroku a místní tradice, vzdělání a způsobu života v přírodě, demokracie a diktatury.
K sarmientovské polaritě civilizace versus barbarství se opakovaně vracel Jorge Luis Borges. Argentinské téma je pro něho jedinečnou variantou obecného tématu střetání různých kultur, jak dosvědčují Příběhy jezdců z knihy Evaristo Carriego (1930, česky 2012). Po své fascinaci – vždy s určitou ironií – gaučovským „barbarstvím“, reprezentovaným Hernándezovou romantickou poemou El Gaucho Martín Fierro (Gaučo Martín Fierro, 1872), se Borges později klonil k Sarmientovu akcentu na pól civilizace: „Kdybychom byli místo Martína Fierra kanonizovali Facunda, byly by naše dějiny jiné a lepší.“
Zapomenutá Amerika
Současné esejisty tyto otázky stále zajímají. Prozaik Carlos Gamerro založil rozsáhlou knihu esejů Facundo o Martín Fierro: los libros que inventaron la Argentina (Facundo, nebo Martín Fierro. Knihy, které vymyslely Argentinu, 2015) právě na Borgesově „skandálním předpokladu“, že jedna kniha může řídit národní osud. Ve spojitých nádobách, které vedou od literatury k životu, se tento předpoklad stává skutečností. Platí to i obecně o hispanoamerickém eseji, který svébytnost kultury nejen reflektuje, ale spoluutváří.
Jiný současný příklad z Mexika: význačný romanopisec a esejista Jorge Volpi nově uvažuje o zmíněných třech otázkách hispanoamerické kultury, a to s ironií, skepsí k přítomnosti a s nadějným odhadem budoucnosti. Z Bolívarova snu o jednotné svobodné Americe podle něj zbyla „Bolívarova nespavost“, jak zní titul Volpiho knihy El insomnio de Bolívar (2009; ukázka v A2 č. 25/2014). Latinskou Ameriku v ní vidí jako zapomenutý kontinent, s imaginárními demokraciemi, s běžnou korupcí a nerovností, pro zahraniční zpravodajství nezajímavý. Oproti Fuentesovi je Jorge Volpi k výsledku soužití kultur kritický ze sociálního hlediska. Neoliberalismem byli Indiáni nejvíce opomíjeni, a proto se na přelomu tisíciletí opět vzmohl indigenismus (zapatistické hnutí v Chiapasu, indiánský prezident Evo Morales v Bolívii), poukazující na celkovou politickou bezradnost vůči indiánské otázce. A tradiční „protiobraz“ Spojených států? Podle Volpiho se „v Latinské Americe jejich reálná a symbolická váha zmenšila jako nikdy: nikdo se jich teď nebojí, ani je bezvýhradně neobdivuje“. Tak to aspoň vypadalo v době vydání Bolívarovy nespavosti.
Variabilnost esejistického žánru mezitím stačila pojmout i formu blogu. Volpiho blog El Boomeran(g) se vyznačuje borgesovskou lapidárností a metaforickou přesností. Například rok 2016 nazval ve svém vánočním příspěvku „rokem vzteku“: „Ne zlosti, rozhořčení či pouhého znechucení. Ani pohoršení jako před pár lety. Tím méně zoufalství, otrávenosti nebo beznaděje…“ A to mohl mexický spisovatel teprve jen tušit, že s novým prezidentem Spojených států záhy přijde „vnější hrozba, jakou jsme nezažili od severoamerické invaze do Veracruzu v roce 1914“ (2. února 2017). Podobně jako Gamerro píše Volpi o realitě slova, o síle symbolu, jakým je Berlínská zeď a železná opona, třebas nepostavená. Esej je pro Volpiho, v duchu tradice žánru, způsob alternativního myšlení – pátrání uprostřed vzteku.
Autorka je profesorka španělské a hispanoamerické literatury.