Specifickou odnoží fanfikcí je fenomén dódžinši, tedy japonského fanouškovského komiksu. Dódžinši jsou zatím tolerovanou šedou zónou, na niž oficiální vydavatelství pohlížejí jako na neplacenou reklamu. To se však může brzy změnit.
Již více než sedmdesát let je v Japonsku komiks jedním z nejdůležitějších vizuálních médií, na jehož výrobě a distribuci se podílejí desítky tisíc lidí. Kromě několika tisíců profesionálních autorů pracujících v komerční sféře a nespočtu amatérů kreslících do šuplíku existují i komiksoví tvůrci, kteří nepatří ani do jedné z těchto kategorií – obyvatelé šedé zóny, zvané dódžinši.
Spřízněné duše
Pod pojmem dódžinši se v 19. století rozuměla periodika vycházející ve velmi malém nákladu a určená pro členy různých literárních skupin. Výraz „dódžin“ označuje „stejné lidi“, spřízněné duše sdílející společné záliby. V současnosti je však termín dódžinši nejčastěji spojován s komiksovou scénou, přesněji řečeno s její amatérskou částí, která se v posledních třiceti letech nevídaně rozbujela. Většina amatérských komiksových autorů dříve publikovala v lokálních fanzinech „minikomi“, které představovaly protiklad k „masukomi“, čili masovým médiím, tedy oficiálním mainstreamovým magazínům. Jejich popularita v průběhu sedmdesátých let prudce stoupla, především v důsledku stále kvalitnějších a dostupnějších technologií kopírování tištěného materiálu. Amatérští autoři mohli svá dódžinši snáze rozmnožovat a díky organizovaným setkáním, jakým byl od roku 1975 veletrh Komiketto, rovněž daleko snadněji distribuovat.
Mezi originálními amatérskými komiksy se postupem let čím dál častěji objevovala díla spadající do kategorie aniparo neboli parodie na oblíbené animované seriály či komiksy. Příkladem jsou série Captain Cubasa (1983–1986) či Gundam (1979–1980). Stále více autorů a především autorek s oblibou stavělo populární hrdiny do absurdních situací. Zejména šlo o rozpustilé homoerotické hrátky mezi mužskými protagonisty, kteří o sebe v původním materiálu ani okem nezavadili. Jde sice jen o jednu z podob amatérského komiksu, přesto se tento subžánr, dnes známý jako jaoi dódžinši, stal na přelomu osmdesátých a devadesátých let synonymem pro dódžinši jako takové. Žánr tak získal příchuť dvakrát zakázaného ovoce, neboť k eroticky explicitnímu obsahu přibyly i potíže se zákonem.
Nepsaná pravidla
Vejdemeli do některého ze specializovaných obchodů v tokijském nákupním centru Mandarake, uvidíme dlouhé řady polic prohýbajících se pod tisíci sešitů, na jejichž stránkách spolu dovádějí nejen protagonisté takových japonských bestsellerů, jako jsou Naruto, Bleach, Gundam, Útok titánů či Final Fantasy, ale též hrdinové populárních zahraničních filmů a seriálů. Pouhý pohled na tak bohatou produkci může na člověka neznalého věci působit zarážejícím dojmem, a to nejen proto, že mnohé z těchto komiksů vynikají záměrnou absurditou, ale často také díky nepopiratelné výtvarné kvalitě, která v některých případech předčí i originální díla. Podobně ohromujícím dojmem působí fakt, že tvůrci dódžinši, kterých dnes v Japonsku působí několik desítek tisíc, mohou tak otevřeně porušovat autorská práva a nezřídka i vydělávat peníze na cizím duševním vlastnictví. Těžko si podobnou situaci představit ve Spojených státech či v Evropě, kde pouhá existence fanfikcí, které jsou v naprosté většině případů zcela nekomerční, dokáže některé populární autory dohnat k hysterii.
Je ale pravda, že i mezi japonskými komiksovými autory se v průběhu desetiletí ozvalo několik nesouhlasných hlasů volajících po přísnějších pravidlech ochrany duševního vlastnictví, byť šlo spíše o ojedinělé případy. Jen velmi málo komiksových autorů si v Japonsku může dovolit takto vystoupit proti fanouškům. Většina z nich se musí řídit sice nepsanými, ale přísně dodržovanými pravidly stanovenými vydavateli komiksových magazínů, pro které pracují. A vydavatelé tvorbu i limitovaný prodej dódžinši již mnoho let tolerují.
Výhodná symbióza
Vztahy mezi velkými nakladatelskými domy a tvůrci dódžinši tradičně fungují na principu „anmoku no rjókai“, čili „tiché dohody“. Pravidla jsou jednoduchá: držitelé autorských práv nechávají autory dódžinši v poklidu tvořit, pokud zachovávají potřebnou míru diskrétnosti. Autoři nesmějí na originálním materiálu neúnosně parazitovat, to znamená, že musí svou tvorbu omezit jen na malý počet výtisků, které mohou distribuovat za nízkou cenu a pouze prostřednictvím speciálních obchodů či trhů. Nesmějí také svou tvorbu vydávat za původní dílo nebo jeho oficiální pokračování, ani jakkoliv poškodit jeho dobrou pověst. Autoři dódžinši tvoří pod pseudonymem, a přestože si ve svých kruzích mohou vydobýt velmi dobrou reputaci, většinou nikdy nevystoupí z anonymity.
I sebezažitější pravidla lze samozřejmě porušit a v průběhu posledního desetiletí skutečně několikrát došlo k právním sporům mezi autory dódžinši a držiteli autorských práv. Tím více se nabízí otázka, proč velké koncerny vůbec na nějaké nepsané dohody s příslušníky šedé zóny přistupují. Důvodů je hned několik a všechny jsou pragmatické: především je ve hře úzkostlivá snaha o zachování dobrých vztahů s fanoušky. Jejich případné pronásledování by vrhlo negativní světlo na celý vydavatelský dům a mohlo by vést k nebezpečnému poklesu tržeb. Druhým, neméně důležitým důvodem je skutečnost, že autoři dódžinši v podstatě dělají původním dílům reklamu. A v neposlední řadě amatérští tvůrci představují podhoubí budoucích profesionálů. Z jejich řad vzešel nejeden uznávaný autor dnešní komiksové scény – například Rumiko Takahaši, Hisaši Išii či autorská skupina CLAMP.
Transpacifický podraz
Technologický pokrok posledních let ovšem vztahy mezi autory dódžinši a vydavateli problematizuje. Díky internetu mohou současní amatérští autoři svá díla distribuovat daleko snáze. Přestože si i zde mnoho z nich počíná diskrétně, dělá současná situace některým držitelům autorských práv těžkou hlavu. Znepokojená jsou i některá zahraniční vydavatelství či filmová studia, která jsou existencí dódžinši nezřídka šokována, a to jak z hlediska obsahového, tak právního. I ona jsou však většinou nucena pouze přihlížet, jelikož japonští distributoři mají sklony hledět na celou věc spíše z tradičního úhlu a vidět v ní neplacenou reklamu.
Přesto se v posledních měsících fenomén dódžinši ocitl v nebezpečí, a sice kvůli připravované dohodě o transatlantickém partnerství (TPP), mezi jejíž signatáře patří i Japonsko. Cílem TPP je kromě odstranění různých celních tarifů také sladění pravidel pro obchod a průmysl, mezi něž patří i problematika autorských práv. Návrh počítá mimo jiné s tvrdými postihy v podobě vysokých pokut či dokonce uvěznění. Vznést žalobu by navíc podle nových pravidel nemusel jen držitel práv, ale i třetí strana.
Nesouhlas s tímto návrhem vyslovili dokonce i mnozí profesionální autoři, například Ken Akamacu, tvůrce populární série Love Hina (1998–2001), který podobně jako mnozí další započal svou kariéru právě u dódžinši. Podle Akamacua je aktivní amatérská scéna nezbytná pro udržení vysokého standardu japonského komiksu. Situace ohledně TPP je tedy na pováženou, a to i přes ústupek, jenž japonským fanouškům nakonec trochu ulevil: ta porušení autorských práv, která jejich držiteli nezpůsobí finanční újmu, zřejmě budou považována za výjimku ze zákona, čímž podle všeho autorům, kteří dódžinši produkují v rozumné míře a nevydělávají příliš velké peníze, odpadnou potíže. Jak se však bude zákon stavět k těm nejúspěšnějším, jejichž finanční zisky jsou o něco větší, ukáže teprve čas. Možná se nakonec dočkáme doby, kdy šedá zóna zčerná, přejde do úplné ilegality a komiksové sešity, na jejichž obálce se Naruto a Sasuke svíjejí ve vášnivém objetí, budou dostupné pouze na vybraných temných nárožích spolu s heroinem – a dost možná i za stejnou cenu.
Autorka je překladatelka.