Pavel Pepperštejn a ti ostatní

V noci po vernisáži samostatné výstavy ruského umělce Pavla Pepperštejna v galerii PLATO v Ostravě spolu v duchu „psychedelické rozpravy“ rozmlouvalo několik osobností současného umění o pojmech kultury, kritického postoje a postinternetového umění. Nebo se mi to jen zdálo?

Chybí kontemplativní kultura

„Pavle,“ obrátil se kurátor výstavy Tomáš Glanc s otázkou na Pavla Pepperštejna, „se suverenitou analytika a manažera lidské představivosti vstupujete do nejistoty a projektujete duchovní, urbanistické, civilizační a antropologické jevy, nad kterými doslova zůstává rozum stát − v konsternovaném údivu nad vlastními možnostmi, poznamenanými nespoutanou silou halucinačního myšlení. Proč?“ Pepperštejn se zamyslel a po chvilce mlčení odvětil: „Není snadné najít intelektuální svobodu, a tudíž je třeba přepnout do dětinštějšího jazyka syrových emocí, na které je těžší uplatňovat vnější vlivy.“ Najednou z televizní obrazovky na konferenčním stolku zazněl hlas Vladimira Putina, směřující k anonymnímu davu diváků: „Ať jsou naše děti rozumné a pracovité, a ať láska a dobrosrdečnost, duševní štědrost a milosrdenství jsou nám oporou v naší každodenní činnosti.“

Pepperštejn znovu pohlédl na Glance a prohlásil, že na světě je dostatek komunikace, ale chybí nám hluboká, kontemplativní kultura. Vtom se rázně zvedl ze židle izraelský umělec Roee Rosen a manifestačně odcitoval prohlášení své fiktivní umělecké skupiny Pohřbeni zaživa: „Budeme psát, tvořit a performovat jedině v ruštině. Naše filmy, divadelní hry, písně a malby budou ignorovat, co nás obklopuje. Aby bylo jasno: nenávidíme ruskou kulturu, a tak nenávidíme i sebe samotné. Ale naše nenávist je demokratická a univerzální: věříme, že všechny společnosti si ji zaslouží stejným dílem.“ Tomáš Glanc ho ale poněkud nevybíravě přerušil a prohlásil: „Tento intelektuální exodus je pro Rusko ničivý. A svědčí o specifické ‚prosperitě‘ ruské současnosti: materiál­ní poměry sice nejsou nejhorší, ale přesto, kdo může najít uplatnění v zahraničí, prchá daleko od Ruska.“ Rosen se znovu posadil.

„Podle mého mínění,“ ozval se opět Pep­perštejn, „si každá kultura zaslouží respekt a hluboké studium. Nenadřazuji jednu kulturu nad jinou, jsem pro lásku mezi kulturami. Nesouhlasím ale s oddělováním koncepce kultury a umění. Naneštěstí se moderní umění – čímž myslím ideologii moderního umění i soubor s ním souvisejících institucí – často vymezuje vůči všem kulturám. Já jsem pro kultury všech lidí a národů, proti modernímu umění, proti internetové civilizaci.“

Muzeum filosofie

Na to ovšem musel zareagovat umělec a teoretik Václav Magid: „Řekl bych, že postinternetové umění lze chápat jako pokus odpovědět na otázku, jak má vypadat tvorba, která chce po vzoru avantgardy reflektovat podmínky a možnosti kultury, ovšem v době po internetu. Hito Steyerl navrhuje, že by dnešní analogií produktivismu – tedy pozdní fáze sovětského konstruktivismu, založené na spolupráci mezi umělci a průmyslem, mohl být přístup, který nazývá ‚cirkulacionismem‘. Jednalo by se o umělecké intervence, jež se snaží překódovat existující sítě, vytvářet v nich zkratky, hledat cesty, jak obcházet korporátní omezení. Podobně jako se to stalo produktivismu, hrozí ovšem podle Hito Steyerl i cirkulacionismu nebezpečí, že se promění v pouhý ornament systému produkce, v tomto případě spjatého s internetem.“

Ze stínu vystoupil umělecký manažer galerie PLATO Marek Pokorný a položil provokativní otázku: „Není to tak, že ještě než něco kritického řeknu a udělám, je to předem znehodnoceno schopností systému učinit z otázky svobodné volby dobrý byznys? Kdo je kritik a revolucionář? Autentická bytost, anebo maskovaný obchodník s iluzemi?“ Nastalo ticho, jež až po chvíli prolomil Pepperštejn, který vyslovil myšlenku, že jakákoli skupina filosofujících lidí nevyhnutelně namísto filosofie vytvoří muzeum filosofie, které bude neuvěřitelně drahé, protože člověk potřebuje veškeré bohatství světa, aby si koupil trochu vnitřního klidu.

Nedalo mi to, abych se Pepperštejna sama nezeptala: „Proto svou tvorbu distancujete od jednoznačných sociopolitických výpovědí a prohlašujete se za ‚psychedelického realistu‘? Není ale potom váš mix textu, obrazu, kunsthistorických, mytologických a politických referencí jakýmsi předobrazem současných postinternetových tendencí, jakkoli vágně je tento pojem definován a jakkoli vyprázdněné jsou mnohé z jeho aktuálních manifestací?“ „Odpad se z povahy věci mísí s dalším odpadem,“ odvětil umělec. „V jiném prostředí se lakýrky nikdy nepromísí s kusem hovna. Ale na skládce mohou jednoduše koexistovat. Stejným způsobem se spojují jiné složky vizuálně nadbytečného materiálu, jako jsou komiksy, ilustrace dětských knih a podobně, a vytvářejí novou, recyklovanou realitu.“ „Pavle, mám dojem, že naše projekty jsou si v něčem podobné,“ vstoupil do hovoru opět Rosen. „Na jedné straně jsou svůdné, vábí diváky a čtenáře skrze krásu, touhu a hravost. Ale jakmile jste uvnitř, pochopíte, že je to past. Musíte čelit něčemu nepohodlnému a pokládat si otázky o dobru a zlu.“

Zavládla vážná atmosféra, kterou poněkud rozvířil ředitel Centra současného umění FUTURA Michal Novotný. Na otázku, co se teď děje zajímavého v New Yorku, mu prý jeho známý odpověděl: „Postinternet skončil, teď už jsou všichni instalatéři.“

Autorka je ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého.