Jsem spíš takový kazisvět

Stal jste se prvním laureátem Ceny Věry Jirousové pro výtvarnou kritiku. Jaký to pro vás má význam?

Cenu ocení až další laureáti. Být první v řadě je pro ni hodně determinující. První obdarovaní určí, jestli si ocenění následující kandidáti budou vážit, jestli ho budou chtít. Jsem rád, že jsem dostal cenu, která je pojmenovaná po ženě. Také mě těší, že je to právě cena Věry Jirousové, protože byla první, kdo napsal v devadesátých letech recenzi o Divusu.

Co by role kritika v současné době měla splňovat? Je to pořád ideál F. X. Šaldy?

Ano, ideálem by měli být lidé, kteří dokázali univerzálně přemýšlet o literatuře, umění, poezii. Dokázali se vyjádřit v politických, sociálních i filosofických souvislostech a znali se s lidmi, kteří tvoří ve všech těchto polích – s malíři, spisovateli, politiky… Specializace dnešního novináře je příliš úzká a skutečných kritiků je velmi málo. Je to nevděčná, nenáviděná role. Správný kritik musí být zavrhovaný, protože jediná možnost, jak se stát dobrým kritikem, je psát o věcech otevřeně.

Je pro kritika důležitá nezávislost, nebo může být zároveň kurátorem, umělcem?

Nezávislost nepramení z toho, že je člověk pouze kritikem. Šalda se pokoušel psát verše i literaturu. Obojí sice dopadlo špatně, ale to nehraje roli. Vůbec nevadí, když někdo dělá kurátora, přitom píše básně a ještě je kritikem. Právě naopak: ten člověk by měl umět úplně všechno, aby o tom dokázal mluvit. Z řady současných textů o umění je vidět, že pisatel neví, o čem hovoří. Nezávislost je věc mentální.

Divus jste založil před zhruba dvaceti lety. Jak vidíte jeho budoucnost?

Divus vznikl v roce 1991. Ale už několik let předtím jsem pomáhal svému profesorovi z vysoké školy vydávat knihy. Teď cítím, že bych potřeboval tak deset let pauzu. Moje role v Divusu je bohužel příliš velká. Nemůžu si říct, že budu jenom psát nebo pracovat na výstavách. Zbývá už jen krůček k tomu, aby se z toho stala noční můra. Přál bych si utlumit některé aktivity a vrátit se více k psaní, ke knihám. Po škole jsem si myslel, že budu jen sedět v houpacím křesle a číst filosofii, což jsem také několik let praktikoval. Potom jsem omylem vydal knížku…

Jak vnímáte současné české galerijní instituce?

Celá institucionální scéna je v úpadku. Instituce se zbavily odborníků, většinou se řídí jen ekonomickými faktory, je to vláda manažerů, kteří si tak navíc často jen říkají, aby zakryli svou nekompetentnost. Velké státní instituce zjišťují, že s nimi nikdo nechce spolupracovat, protože přišly o všechnu prestiž. Kromě svých prostor nemají co nabídnout. Katastrofou bude, až komise vybere například Jiřího Fajta jako ředitele Národní galerie. Pak už to můžou celé zavřít a rozprodat mezi obchodníky s uměním. Ale vlastně je to dobře. Neměl jsem instituce nikdy rád a ony se nakonec samy zahubily.

A samotné umění? Má v mezinárodním kontextu co nabídnout?

Otázka je, jestli je nám současné umění, tak, jak jsme si mu navykli rozumět, vlastní. Když cestujete do Anglie nebo Ameriky, zjišťujete, že umění je součástí tamější mentality. Společnost ho potřebuje, žije jím. Je tam cítit vzrušení, i kritici nebo žurnalisté berou umění vážně. Vnímám to jako kulturní záležitost. U nás jsou v tomto směru vždy přítomné pochyby. Možná nám současné umění není vlastní, stejně jako nám není vlastní rock’n’roll. V kultuře se hodně opičíme a napodobujeme. Po celou naši moderní historii hledáme identitu. Až ji přestaneme hledat, mohli bychom objevit své vlastnosti. To neznamená, že nemáme skvělé současné umělce. Ale jako celek to nefunguje.

Vnímáte tedy Prahu jako periferii?

Naprosto. Postrevoluční energie zmizela, aniž bychom toho využili či zneužili, a zájem mezitím poklesl, zmizel. Není to jen náš problém. V Maďarsku, na Slovensku nebo na Balkáně je to podobné. Když odebereme souvislosti, jsou ty východoevropské konjunkturní krámy z devadesátých let na vyhození. Od určité doby je zase velmi těžké přemluvit umělce ze zahraničí, aby sem jeli vystavovat. V Praze se teď chtějí předvádět romantici, sentimentální intelektuálové nebo starší umělci, pro které je tohle město historickým mýtem. Tahle země je už zase kulturně pěkná díra.

Jaký druh umění vás v současnosti oslovuje?

Nezabývám se jen výtvarným uměním. Baví mě literatura, poezie. Vždy mě zajímá to, na čem zrovna pracujeme, co připravujeme do Umělce nebo na výstavu. Ale možná je to obráceně: všechno, co mě zajímá, se snažím nacpat do Umělce a na výstavu. Teď například pracuji na vydání nových textů Miloslava Vojtíška alias S.d.Ch. Před pěti lety k nám přišel se svými samizdaty, které množil na kopírce a dobarvoval pastelkou. Teď získal cenu Alfréda Radoka, jeho hry se hrají v divadlech. Z toho mám radost. Na září připravuji velkou výstavu monumentálních soch a krátkých filmů Martina Zeta a na listopad zakázaného amerického malíře Mika Dianu. Také se nořím hlouběji do tvorby Tima Burtona, jehož retrospektiva proběhne v Praze příští rok. Byl bych rád, kdyby ho po výstavě lidé viděli jinak než jen jako tvůrce Batmana a Střihorukého Edwarda.

Čtete pravidelně texty, které vycházejí o umění?

Čtu. Ale nejlepší kritiky nevycházejí v odborných časopisech. Výborné texty o umění lze najít v britském Guardianu, Independentu nebo americkém New Yorkeru. Odborné časopisy jsou často překvapivě mainstreamové a oportunistické. Jsou ovlivněné tím, jaké zájmové skupině se snaží vyjít vstříc, nebo ekonomickou silou inzertní části. To bych z našich periodik vytkl časopisu Art & Antiques, v zahraničí se tak chová například Flash Art, Frieze a Artforum. Občas to vypadá, že autoři trpí autocenzurou nebo že jejich text je spíš jakousi podporou celostránkové inzerce než kritikou.

Komu byste vy sám udělil Cenu Věry Jirousové?

Rozdělování cen je zavádějící a do moderního umění nepatří. V současnosti je třeba, aby tvůrčí lidé vytvářeli spíše aliance a pokusili se prosadit a přežít. Ceny mohou v našem prostředí zafungovat jako důvod ke sporu. Ale dovedu si představit spoustu lidí, kterým bych tu cenu dal, pokud by o ni opravdu stáli. Všichni nominovaní tu cenu měli dostat. Přede mnou ji měl dostat například Jiří Ševčík. Tak by byla podepřena jeho nezpochybnitelnou autoritou a skutečnými zásluhami. Já nejsem všeobecně vnímaný jako hodný kluk. Jsem spíš takový kazisvět.

Na začátku jste ale zmiňoval, že kritik má být nenáviděný…

Tak aspoň to splňuji.

Jak vnímáte iniciativy, jako je Mánes umělcům? Je to zdravá kritika ze strany širší umělecké obce, nebo nejasně formulovaná angažovanost?

Jak jsem napsal, je potřeba radikální čin. Na to upozorňoval už Sartre. Pokud je člověk bezmocný, nastupuje chvíle, kdy musí vzít do ruky něco jiného než petici nebo volební lístek. Žijeme v situaci omezené demokracie, kdy je většina lidí ponechána bez šance na efektivní argumentaci nebo nenásilnou obranu. Myslím, že ukrást na stavbě bagr a projet Mánesem není zločin. Protože to, co se tam děje, není rekonstrukce, ale destrukce.

Je taková totální angažovanost podstatou práce se současným uměním, nebo by si člověk měl držet nějaký odstup?

Je dobré něčemu propadnout, pro něco se nadchnout, úplně se z toho zbláznit. My se ale spíš nacházíme v době obav, odstupu. Je velice opatrná doba.

Jak člověk v téhle opatrné době může být svobodný? Před nějakou dobou jste spojoval svobodu s trapností…

Trapnost je velmi důležitá. Odvaha k trapnosti. Ze strachu před složitým světem plným nepochopených událostí a historických linií, ze strachu z chyby mluvíme tak, aby nám raději nikdo nerozuměl, anebo naopak odlehčeně, aby nebylo potřeba poslouchat. Kurátorsky, akademicky, teoreticky… Můžeme to nazvat jakkoli. Dnes je trapné věci pojmenovávat jasně a stroze. Daleko vděčnější je skutečnost obalovat do dalších a dalších termínů, pokládat na ni další vrstvy, takže už není vidět ani její obrys. Trapnost může odhalit, jak skutečnost vlastně vypadá.