Výstavy jako galaxie

Během červnové diskuse v Tranzitdisplay jste zmínil uměleckou scénu East Village osmdesátých let a její vliv na vaši ranou kurátorskou kariéru. Je pro vás nějaká současná scéna podobně inspirativní?

Myslím, že komunita Sanfranciského zálivu je v určitých ohledech tehdejší East Village podobná. Nicméně kulturní, sociální a ekonomické podmínky East Village byly hodně specifické. Levicově orientovaní lidé zaujímali kritické postoje a chtěli vzdorovat politickému režimu Ronalda Reagana. Velká část umění se nacházela v určitém modu rezistence, ať už se jednalo o dadaistické, nebo spíše intelektuální, neokonceptuální přístupy. Svět se však změnil a situace v Sanfranciském zálivu je dnes jiná. Přetrvává ale pocit, že něco není v pořádku, že je nutné se něčemu bránit. Umění této oblasti sice není tak politicky zaměřené, jak tomu bylo v East Village, existuje tu ale podobně intenzivní dialog mezi různými uměleckými směry, včetně výtvarného umění, hudby, performance a literatury. Lidé v Sanfranciském zálivu mají tendenci chápat umění jako široké pole, které zahrnuje řemesla, jídlo, architekturu a design. Vzniká tak hodně rozmanitá, hybridní kulturní situace. Myslím, že je to poměrně výjimečné.

Svou kurátorskou metodologii jste popsal jako „surrealistickou“. Můžete rozvést, co přesně jste tím myslel?

Nejsem surrealista ve smyslu přemýšlení nad nevědomím a sny. Myšlenka „surrealistické“ metodologie vychází z pozorování Naylanda Blakea, umělce, s nímž jsem spolupracoval na výstavě nazvané In a Different Light [V jiném světle, 1994–95]. Nayland mi ukázal metodu kurátorování, kterou můžeme přirovnat k surrealistické hře. Jde o to, že se snažíte rozpoznat to nejlepší umění skrze proces okamžitého vybavování už známých děl a volných asociací s nimi spojených ještě před tím, než se pokusíte dotyčné umělecké dílo teoreticky uchopit. Role kurátora je potom spíše receptivní než projektivní, což neznamená, že se stáváte bezduchým příjemcem. Jen se otevřete instinktivnímu nazírání umění. Teprve poté přicházejí myšlenkové konstrukce.

Znamená pro vás kurátorství spíše pečování o umělce, nebo realizaci vlastních vizí a záměrů?

V době, kdy jsem začínal jako kurátor, nebyla kurátorská studia akademickou disciplínou. Byl jsem vychován k tomu, abych umění a umělcům v první řadě sloužil a podporoval je. Role kurátora spočívala v pomoci umělcům při překonávání různých překážek uměleckého provozu a vytváření nejlepších možných podmínek pro prezentaci umění veřejnosti. V současnosti převládá pojetí kurátora jako tvůrce, který je na stejné nebo dokonce vyšší úrovni než umělci. Možná existují kurátoři, kteří jsou natolik dobří nebo zajímaví, že mohou atakovat tuto metu, ale já se za takového nepovažuji. Chci pomáhat umění a umělcům.

Váš kurátorský přístup je poměrně inkluzivní, jak jste ukázal například v rámci své koncepce Whitney bienále v roce 2002. Jaká jsou vaše kritéria pro výběr umělců a děl?

Rozhodně ve mně musí dílo vyvolat silnou reakci. Je těžké verbalizovat, jaké kvality to způsobují. V naší kultuře jsme opustili estetickou terminologii. Dobrovolně jsme se tak vzdali jazyka, jímž lze takové zkušenosti popisovat. Bylo by pro mě jednodušší mluvit o nich jazykem jiných kultur a historických období. Můj úhel pohledu a celkový přístup je možná více ovlivněn asijskou tradicí než tou západní.

Když pracujete na výstavě, zohledňujete stanovisko diváka?

Snažím se díla uspořádat tak, abych divákům umožnil komplexní prožitek. Obvykle není narativní ani didaktický, ale nabízí určité spojující vlákno: ať už formální nebo poetické. Myslím, že kurátor má vést diváka skrze výstavu, skrze prostor. Způsob, jaký si zvolí, může být hodně efemérní a jemný, nebo naopak návodný. Ne náhodou byla jedna z výstav, již jsem připravil pro Berkeley Art Museum, nazvaná Galaxy: A Hundred or So Stars Visible to the Naked Eye [Galaxie: kolem stovky hvězd viditelných pouhým okem, 2009]. Na výstavě bylo přes sto děl ze sbírek muzea, některá starší než pět století, vytvořená v různých médiích. Obecně chápu výstavy jako takové galaxie: je tu určitá nahodilost, ale také organizace a přitažlivost držící celek pohromadě. To nemusí být zřejmé z jednoho konkrétního bodu, jen když se podíváte na celek. Je konzistentní.

Do Berkeley Art Museum jste se vrátil jako ředitel deset let poté, co jste tam ukončil své kurátorské působení. Jak moc se věci změnily?

Během těch deseti let jsem založil centrum současného umění při California College of Arts, dnes Wattis Institute. Snažil jsem se tehdy přijít na to, jak co nejlépe utvářet a vést týmy lidí, jak je motivovat k co nejlepším možným výkonům. Po čtyřech letech kurátorské práce pro Whitney jsem se vrátil do CCA jako děkan. V této funkci jsem dohlížel na katedry nejen výtvarného umění, ale také architektury, designu, kritiky, tvůrčího psaní a podobně. Tehdy jsem si uvědomil, jak izolovaná a omezená je většina institucí zabývajících se výtvarným uměním. Nedokážou se těmto příbuzným oborům otevřít, přestože se zabývají podobnými problémy. Dialog napříč disciplínami by mohl být podstatně intenzivnější.

Jak vnímáte současnou roli umělecké instituce, například Berkeley Art Museum?

V naší společnosti existuje stále méně prostorů, které nabízejí otevřenou platformu pro názorovou výměnu a kolektivní zkušenost přesahující masové, zprostředkované spektákly. Muzea jsou bohužel stále vzácnějšími, ale také stále důležitějšími místy, která umožňují svobodnou, imaginativní či kritickou reflexi. Definice umění je dnes natolik rozvolněná, že vlastně už nic neznamená, kromě toho, že poukazuje na určitý druh svobody a otevřenosti myšlení. Muzea už nejsou správci materiálních, nýbrž duchovních pokladů: svobody, svobodného myšlení a tvořivosti. Jsou to kvality, které z jiných míst ve společnosti mizí. My pro ně zachováváme prostor.

Sven Lütticken nedávno publikoval článek o novém institucionalismu a strategiích, jakými se instituce snaží zavděčit různým typům návštěvníků. Podle jeho názoru je výsledkem tohoto úsilí často spíše parodie intelektuální debaty, zaměřená na publicitu a pouhou přítomnost různých lidí, názorů a přístupů, namísto skutečné komunikace. Jak se k tomuto tématu stavíte v Berkeley?

Ten článek jsem četl. Je velmi cynický. Možná jsou muzea, která tímto způsobem fungují, ale rozhodně to není případ všech. Záleží na kvalitách a nadšení lidí, kteří v nich pracují. To se promítá do všeho, co daná instituce dělá a jak vypadají její výsledky. Rozdíl mezi institucí, jejíž programy vycházejí z ryzích pocitů a zaujatého přístupu, a institucí, která je připravuje, jen aby zvýšila návštěvnost, je na první pohled zřejmý. Neřekl bych, že nějak vědomě usilujeme o to nebýt banální. Prostě nejsme!

Jaké je podle vás ideální publikum Berkeley Art Museum?

Situace v Berkeley je poměrně netypická, protože místní komunita je velmi vzdělaná a kosmopolitní. Naše publikum může být velmi diverzifikované, ať už se to týká genderu, věku či etnicity, ale přesto je vysoce sofistikované. Těší mě, když se návštěvníci muzea nijak neliší od těch, které potkávám v ulicích města. Líbí se mi myšlenka muzea jako agory nebo náměstí a chci, aby naše instituce byla takto otevřená a transparentní. V New Yorku jsem tři roky působil ve státním školství. Pochopil jsem, jak důležité je přistupovat k publiku s tím, že vy sami se něco naučíte, spíš než s představou, že budete někoho poučovat. Z tohoto hlediska nepotřebujeme ideální publikum, protože jím může být kdokoli.

Jak tyto myšlenky projektujete do nové budovy, kterou pro muzeum plánujete?

Jednou z předností nové budovy je její poloha, která je mnohem výhodnější než ta současná. Díky dostupnosti veřejné dopravy a blízkosti centra města bude muzeum návštěvníkům přístupnější. Také jsme chtěli, aby byl design fasády průhledný směrem do ulice, což vytváří určitý vstřícný pocit. Do velké části budovy včetně asi třetiny expozic se nebude platit vstupné. Mělo by se jednat o prostor, kde se budou lidé jen tak procházet, možná dokonce aniž by věděli, že jsou v muzeu. Ale samotné galerie jsou navržené konvenčně – tak, aby byly co možná nejlepšími prostory pro širokou škálu uměleckých děl. Nestáváme se velkým komunitním centrem. Hledáme rovnováhu mezi vstřícností a vysokými nároky na prezentaci.