Dotek a čas

Již delší dobu se mluví o tom, že v Praze, potažmo v Česku, chybějí silné kurátorské projekty. Skupinové výstavy, jež by přesahovaly rámec pouhé přehlídky určité tendence nebo nejasně spojené skupiny vystavujících. Může to být částečně způsobeno tím, že takový koncept vždy do značné míry riskuje, zatímco my se rádi pohybujeme ve vodách spíše klidných. Nebo tím, že chybějí kurátoři. Anebo prostě proto, že výrazně definované výstavní prostory i vůdčí myšlenky ovlivňující dění na umělecké scéně nakonec vedou k uniformitě. Kurátorské počiny Michala Novotného však začínají patřit mezi zajímavější výjimky.

Mezi vágností a didaktičností

Výstavy prezentované zejména v pražských nezávislých institucích mají tendenci vypadat velmi podobně, točí se na nich stále stejná jména a mnoho poněkud vágních (i když často velmi sofistikovaně znějících) témat. Lze argumentovat tím, že právě v ne zcela přímočarém uchopení tématu můžeme nacházet významy, které nejsou zřejmé na první pohled, efémérní spojení, další vrstvy. Ale kolik z těchto koncepcí jsme si skutečně zapamatovali, kolik z nich zanechalo nějaký výrazný otisk?

Za druhou stranu mince lze považovat takzvanou didaktičnost. Výstava, která jasně vymezené téma představuje v jeho jednotlivých aspektech pomocí velkých nadpisů a vysvětlujících textů v místnostech, jež na sebe navazují, zpravidla spadá do této kategorie. Pro současnou uměleckou scénu je tento přístup těžko přijatelný pravděpodobně zejména proto, že musí často obětovat detaily ve prospěch celku, bývá mu vytýkána manipulace s vystavenými díly, univerzalistický přístup.

Někde mezi těmito dvěma protipóly, vágností a didaktičností, by se mohla nacházet dobrá (skupinová) výstava. Zastřešena silným tématem, měla by ukazovat jasné vztahy mezi vystavenými díly, zároveň ale ponechat dostatek prostoru různým hloubkám a polohám čtení, nečekaným asociacím. To se rozhodně snadněji píše, než skutečně dělá.

Úzké téma, široký výběr

Jedním z ozkoušených formátů ze zahraničí je volba úzce zaměřeného až banálního tématu, které je představeno v takové šíři, že divákům vyrazí dech. Něco podobného může vzhledem k velikosti prostoru, rozsáhlým sbírkám a téměř neomezeným možnostem mezinárodních zápůjček uspořádat asi jedině „nadinstituce“, jakou je například newyorské Museum of Modern Art. Na přelomu let 2010 a 2011 se zde konala výrazná výstava On Line: Drawing Through the Twentieth Century (O linii. Kresba ve dvacátém století), prezentující nesčetné podoby linie v uměleckém díle, od drátěných plastik Karla Malicha až po videoperformance devadesátých let minulého století. Její velkou výhodou byla až nečekaná rozmanitost, přímočaré téma ale zároveň chvílemi utvářelo až rigidní řád. Taktéž newyorské New Museum ve stejné době představilo výstavu The Last Newspaper (Poslední noviny), která ukázala vztah dvaceti sedmi současných umělců k tomuto médiu. Kurátorská práce se v podobných případech blíží určité formě fascinovaného sběratelství, hledání dalších a dalších možností uměleckého zpracování daného tématu. Hlavní výzvou pro takové projekty je, aby téma ponechalo dostatek prostoru svébytnému vyznění jednotlivých děl a aby se výstava nestala příliš repetitivní a únavnou.

Fyzické setkání

Tyto přístupy zde zmiňuji proto, že by mohly být v jistém smyslu referentem kurátorské práce Michala Novotného v rámci jeho působení v Centru pro současné umění Futura. Poslední dva ročníky zde Novotný uzavřel projektem na srozumitelné, ale zároveň poměrně široké téma. Mezinárodně pojatá výstava nazvaná Za pět dvanáct na přelomu roku 2011 a 2012 představila různé pohledy na fenomén času. Podobně koncipovaný byl nedávno ukončený Dotek. Díla zde představená vybízela k výrazným, takřka tělesným představám v myslích diváků. Novotný vystavil několik kanonických videoperformancí, například slavnou akci Mariny Abramović, v níž si nožem „obsekává“ vlastní ruku, nebo mrazivé dílo izraelské umělkyně Sigalit Landau, která na svém nahém těle točí obručí z ostnatého drátu. Vedle několika známých jmen byly ve Futuře prezentovány práce nastupující generace českých i zahraničních umělců. Kurátor sám podotkl, že k základní myšlence výstavy by se svým způsobem mohlo vztahovat téměř jakékoli dílo, což platí i o tématu času.

Novotný se podle svých slov nesnaží být kurátorem/umělcem, který skrze výstavy demonstruje vlastní postoje. Vybírá jednoduchá témata, která nebudou významy děl manipulovat a umožní jasnou linii jejich čtení. Zatímco výstava Za pět minut dvanáct v tomto ohledu působila poněkud povrchnějším dojmem, Dotek se zdál kurátorsky promyšlenější a představil své téma v několika rozměrech. Jedním z nich byla krutost až bizarnost spojená se zranitelností lidského těla, další rovinou smyslovost a sexualita spojená s dotekem. Samostatnou vrstvu tvořila díla inspirující nebo dokonce nutící diváka ke skutečné fyzické interakci. Možnost fyzického doteku akcentovala také architektura výstavy, v níž kurátor přiměl diváka shýbnout se pod deskou s projekcí nebo se protáhnout kolem instalace téměř zaplňující malý prostor.

Výstavě bylo možné ledacos vytknout: neoriginální téma, nahodilý výběr děl (aspoň v některých případech), umírněný kurátorský přístup. Přesto se domnívám, že v našem kontextu patří k dobrým příkladům zajímavé kurátorské práce. Pro úzký okruh umělecké scény sice představila díla spíše známá, ale vytvořila mezi nimi originální spojení. Širšímu publiku zprostředkovala několik předních současných umělců mezinárodního významu, s nimiž se velká část návštěvníků pravděpodobně setkala poprvé (smutný fakt, že alternativní umělecké centrum v tomto ohledu supluje roli veřejných institucí, snad ani není třeba opakovat). Koncepce výstavy byla dostatečně rozmanitá na to, aby diváky nenudila, nezavazovala k jednomu způsobu čtení, ale přesto je díky přístupnému a jasnému tématu vedla k tomu, aby jeho aspekty hledali v jednotlivých dílech a utvářeli si sami konzistentní obraz o celku. Ačkoli podobný kurátorský přístup nemusí vždy vyjít, v tomto případě přinesl své ovoce.

Autorka je teoretička umění a kurátorka.