Propaganda je jako kouření

Ve svém posledním filmu Příbuzní sledujete národní konflikt uvnitř země, která ještě donedávna byla jednotná. Nyní na příkladu své rodiny ukazujete, že lidé ztratili možnost se mezi sebou domluvit, alespoň co se týče jistých témat. Podařilo se vám pochopit příčinu tohoto rozkolu?

Ukrajina ale nikdy nebyla jednotná…

Měla jsem na mysli Sovětský svaz.

Ukrajina byla vždy rozdělena na východ a západ, i v sovětských časech. Dějiny Ukrajiny jsou složitým příběhem formování ukrajinského státu, kdy se mnohá teritoria, pochopitelně i s obyvateli, stávala součástí různých velmocí a států. Pamatuji si, že například Lvov, v němž jsem se narodil, byl v mnohém ještě prodchnut polskou kulturou, neboť se stal součástí Sovětského svazu, potažmo Ukrajiny, třicet let před mým narozením. A kultura, atmosféra, vše to, co nemizí připojením území a změnou statusu, je součástí omítek a ozdob domů, účesů stařenek, které potkáte na ulici. To je něco podstatnějšího než dokument o přisvojení nebo sjednocení země.

Takže onen rozpor identity není jen výsledkem tlaku propagandy?

Propaganda vždy vyhledává nejbolavější místa lidského vědomí. Propagandistické mýty nevytvoříte z ničeho, vždy se zakládají na tom, že si člověk myslí, že mu říkají pravdu, kterou už někde slyšel, někdy ji pocítil. Není přece náhoda, že Němci v určité fázi svého vývoje uvěřili Adolfu Hitlerovi a zvolili si jej. Byl přece představitelem svého národa. Goebbelsova ideologie se velmi přesně orientovala na obavy, komplexy a prožitky každého občana třetí říše. Propaganda v současném světě se zakládá na tomtéž. Byli jsme skvělou zemí. Rozpad Sovětského svazu je podle Putinových slov největší tragédií 20. století: musíme se vzchopit, teď jsme přece porobeni, tak je třeba se vzmužit. A k tomu Ukrajina, rakety, které mají být namířeny na naše pole a zemědělská družstva v Tulské oblasti, kde dosud není zaveden plyn. A proč ho nezavedli? Samozřejmě proto, že nám v tom brání Amerika, nenechá nás zavést plyn a postavit silnice, protože musíme všechny peníze utrácet za obranu.

Zdálo by se, že obyvatelé někdejšího Sovětského svazu mají dostatečně bohatou zkušenost s propagandou i jejím pozdějším odhalením, aby ji dokázali rozpoznat. A přitom je to přesně naopak, věří mýtům ještě ochotněji.

Takový bývalý kuřák také snadněji začne znovu kouřit. Já jsem například nikdy nekouřil a nedovedu si představit, co by mě k tomu přimělo, jsem v tomto ohledu neposkvrněn. Ale Rusové nejsou neposkvrněni, nás už si vychutnali mnohokrát a v několika generacích. Pro nás je ztráta nevinnosti přirozeným procesem.

Od filmu Příbuzní se vine tenká nit ke snímku Naše vlast, v níž jste se vydal po stopě svých spolužáků ze základní školy, kteří s vámi kdysi složili slib věrnosti vlasti, jejž ovšem posléze skoro všichni opustili…

Nehledejte v tom žádný koncept, já až teď začínám chápat, že se mi v životě věci slučují do triptychů. Film Příbuzní je v jistém smyslu částí triptychu, který zřejmě začal snímkem Soukromé kroniky. Monolog a pokračoval filmem Naše vlast. Myslím, že všechny tyto filmy jsou v jádru o tom, kdo jsme my, výrazní představitelé šedé sovětské inteligence, co pro nás znamená vlast, co jsme ochotni za ni obětovat a zdali pro nás existuje pojem integrity a odpovědnosti ke státu.

Film Naše vlast byl v tomto ohledu prorockým počinem…

Ano, tehdy v roce 2004 byla situace úplně klidná až idylická a vůbec se neřešilo, co znamená vlast pro člověka narozeného v Sovětském svazu, na Ukrajině. Dneska jde o klíčovou otázku. Všichni moji spolužáci o tom hovoří bez propagandistických tenzí, velmi klidně a nezávisle. Dnes už na tuto otázku nikdo upřímně odpovědět nemůže.

Ve filmu Příbuzní zkoumáte v průběhu jednoho roku, započatého majdanskou revolucí, proměnu významu pojmu vlast na své rodině, žijící ve Lvově, v Doněcku, Oděse, Moskvě či na Krymu. Konfliktní situace polarizuje i příbuzenstvo. Jakou čekáte reakci ze stran publika?

Pro mě je důležitá reakce z vnějšku, který si možná úplně neuvědomuje rozdíl mezi Doněckem a Lvovem. A zajímá mě pochopitelně odezva na Ukrajině a v Rusku, kde jsou lidé, kteří můj vyhraněný postoj k dění na Ukrajině vnímají jako zradu Ruska. Lidé, s nimiž jsem byl po třicet let ve velmi blízkém vztahu, se mi raději vyhýbají. Proto potřebuji pochopit, zda se mi podařilo ruským vlastencům objasnit obrovskou katastrofu, která se teď na Ukrajině děje.

Schopnost reflexe je leitmotivem i vašeho předchozího filmu, který v Karlových Varech také uvádíte. Snímek V paprscích slunce ukazuje život totalitní společnosti v Severní Koreji na příkladu Korejci pečlivě vybrané a bezchybně aranžované rodiny. Vizuálním kódem tohoto filmu je detail tváře protagonistů – snad ve snaze pochopit jejich pocity. Zdálo se vám, že jsou ještě schopni prohlédnout tu všudypřítomnou lež?

To je zásadní otázka, na niž mohu odpovědět jen svým osobním a dost možná chybným pocitem. Pro ně je absurdnost a nesmyslnost jejich existence jedinou pochopitelnou formou života. Vůbec si nedokážou představit, že na planetě Zemi existuje jiný způsob žití. Stejně jako Mauglí, který vyrostl mezi vlky. Jenže on byl vlkem v první generaci, proto se ještě mohl stát se vůdcem smečky a změnit svět. Lidé, kteří se dnes rodí a žijí v Severní Koreji, jsou třetí generací a už nevědí, že jejich předkové byli „lidmi“. V žádném případě nechci říct, že už nejsou lidmi, ale je zjevné, že jde o jinou formu lidství, která má máloco společného s lidmi v běžném slova smyslu. Paradox je i v tom, že v Jižní Koreji byl film promítán s korejskými titulky, protože jazyk, kterým ve filmu mluví, už není pro Jihokorejce úplně srozumitelný. Bývala to přece jedna země s jedním jazykem, teď už si ale nerozumějí.

V tomto ohledu je velmi výmluvná závěrečná sekvence, v níž se desetiletá hlavní hrdinka vysílená stresujícím natáčením rozpláče a uklidní ji až recitace oslavné poemy.

Přesně tak, uklidní se, až když se opět stane součástí systému. Protože mimo jeho hranice jsou tito lidé ztraceni. Mate je, když se setkají s otázkou nebo emocí, která pro ně není srozumitelná.

Nejsilnější je moment, když se ji snažíte uklidnit radou, aby si vzpomněla na něco pěkného, a ona se nechápavě zeptá: „Na co?“

A to je konečná. Každé dítě se rodí svobodné a svou svobodu ztrácí v procesu začlenění do života. V Severní Koreji je tento proces maximálně systematizován a dítě ztrácí svobodu okamžitě. Dokonce i pohádky jim vyprávějí o Kim Čong­unovi, ve Večerníčku létá na létajícím koberci, rukama rozhrnuje hory, takže dítě osvojující si první znalosti o světě už ví, že Kim Čong­un je bohem, nadpřirozenou bytostí, která může cokoli.

V souvislosti s lidmi, kteří mohou cokoli, bych se ráda zeptala na stav ruské kultury pod vedením Vladimira Medinského. Změnily se vzhledem k restriktivním opatřením ze strany vlády podmínky, za jakých je dnes v Rusku možné točit filmy?

Je třeba si uvědomit, že v Rusku probíhá definitivní čistka jakýchkoli nezávislých forem myšlení a Medinskij je zjevným instrumentem těchto zločinných procesů. Většinu z toho, co se dnes v kulturní politice odehrává, lze označit za zločin vůči národu, kultuře i státu. Jsem absolutně přesvědčen, že se dožiji okamžiku, kdy budou tito lidé sedět na lavici obžalovaných, protože toto jsou zločiny, za které by se měli zodpovídat podle zákona. Žádné šibenice ani nic podobného, podle zákona v souladu s právními předpisy Ruské federace.