Oboustranný teror a násilí je stále nedílnou součástí izraelsko-palestinského konfliktu. Potvrzuje to i reportážní analýza, která shrnuje události posledních měsíců. Jedním z nejspornějších momentů přitom zůstává izraelská osadnická politika.
Od počátku událostí nazývaných arabské jaro se izraelskopalestinskému konfliktu dostává až na výjimky spíše druhořadé pozornosti. To je rozdíl oproti předchozím desetiletím, kdy bylo spojení „blízkovýchodní konflikt“ de facto synonymem sporu mezi Izraelci a Palestinci a kdy se mnozí mylně domnívali, že jeho vyřešení přinese Blízkému východu kýženou stabilitu. Jenže právě arabské jaro přerostlo z optimistického vývoje v nepřehledný a krvavý chaos. Ten rozvrátil Sýrii, Libyi a destabilizoval již tak těžce zkoušené země jako Irák či Libanon. Začal dokonce ohrožovat stabilní státy, jako jsou Turecko a Jordánsko.
Odvrácení prvořadé pozornosti od izraelskopalestinského sporu je do jisté míry logické, neboť současný geopolitický rozvrat regionu je nesrovnatelně nebezpečnější a krvavější než spor na malém území bývalého britského mandátu Palestina. Na stranu druhou úbytek pozornosti – nejen novinářské, ale především velmocenské a diplomatické – vleklý konflikt nejen konzervuje ve své nedořešenosti, ale i prohlubuje. Typickým případem jsou události letošního léta.
Facebookový teror
Zhoršování situace je patrné na obou stranách. Na palestinské se projevuje nárůstem těžko kontrolovatelného násilí takzvaných osamělých vlků, kteří – na rozdíl od dřívějších podob terorismu – vůbec nemusí být vázáni pokyny či materiální podporou některé z militantních skupin typu Hamásu. Takových útoků byla nedávno celá řada. Asi nejzávažnější z nich – se čtyřmi oběťmi – se odehrál na začátku června v telavivské kavárně. Jen nespolehlivost podomácku vyrobených samopalů „Carlo“ zabránila většímu krveprolití. Hamás sice akci zpětně ocenil, ale nepřihlásil se k ní. To nebylo zas tak překvapivé, což už se ale nedá říct o odezvě některých izraelských nacionalistů: Tak třeba mladá Izraelka Emily Moghrabi zveřejnila na svém facebookovém profilu status: „Je důležité, že se to stalo v Tel Avivu. Jaké to potěšení!“
Na vysvětlenou: Tel Aviv je izraelskými nacionalisty, kteří žijí nejčastěji v Jeruzalémě či židovských osadách, pokládán za levicové a propalestinské hnízdo. Facebook po mnohačetném sdílení tento příspěvek smazal, ale vzápětí tatáž Izraelka zveřejnila další status:
„Jedním ze zabitých byl aktivista izraelské mírové organizace Šalom Achšav (Mír nyní). Jsem radostí bez sebe! Elore Azarijo, to je pro tebe!“ (Azarija je izraelský voják, který nedávno popravil v Hebronu již spoutaného palestinského útočníka.) I tento post se stal virálem a dočkal se mnoha sdílení. V Izraeli tak dospěla analogie sporu „slušní Češi versus sluníčkáři“ do poměrně morbidních podob. Zdejší voličský posun k pravici, včetně radikální, a polarizace společnosti jsou ale relativně dlouhodobým fenoménem a nenávistné výlevy Izraelců proti Izraelcům jsou jeho průvodními jevy.
S Facebookem si velmi dobře rozumí i zradikalizovaná palestinská mládež, která se nechává inspirovat skupinovými výzvami k útokům na Izraelce. Tito mladí jsou sice na internetu jako doma, ale zároveň si už příliš nepamatují ani Jásira Arafata, ani mírový proces a z izraelské politiky znají jen Benjamina Netanjahua. Právě tato skupina Palestinců má v sobě největší potenciál k radikalizaci a mnoho „bodajících“ útočníků z poslední doby pochází právě odtud.
Nebezpečný Hebron
Z bezpečnostního hlediska je v poslední době velmi kritická situace okolo města Hebron na Západním břehu. Toho si přitom světová média všímají daleko méně než pásma Gazy. Přitom jde o jedno z nejvýraznějších ohnisek dlouhodobého konfliktu. V těsném sousedství zde totiž žije pár tisícovek příslušníků nejtvrdšího jádra židovských osadníků vedle několika set tisíc Palestinců. Pro ty je nejčastějším ztělesněním „Izraelce“ právě židovský osadník nebo po zuby ozbrojený voják.
Třicátého června pronikl devatenáctiletý Palestinec Mohammad Tra’ajra do osady Kirjat Arba, ležící v těsném sousedství jeho domova. Přelezl elektronický plot a ubodal třináctiletou Hillel Jaffe Ariel, dceru tamních osadníků, v jejím dětském pokoji. O dva dny později se do Hebronu pokoušíme dostat. Na jednom checkpointu nás izraelští vojáci pouštějí do blízkosti Abrahámovy svatyně, ale o dvě stě metrů dále na dalším stanovišti na nás vojenská hlídka rozrušeně volá, ať se okamžitě vrátíme. Několik desítek metrů odtud totiž právě mladá Palestinka zaútočila nožem na izraelského policistu. Než ho však stačila bodnout, byla zastřelena. Později se ukázalo, že se jednalo o příbuznou mladého vraha. Ještě tentýž den nedaleko odtud někdo zastřelí osadnického rabína a vážně zraní i další členy jeho rodiny v projíždějícím autě.
Následující dny neváhají těchto tragických událostí využít izraelské politické špičky, radikálně pravicový ministr Naftali Bennett či samotný premiér Netanjahu. Následuje tak nejen očekávaná kolektivní uzávěra hebronské oblasti, ale hlavně politický příslib výstavby dalších bytových jednotek v osadách.
K hledání viníků
Mezinárodní společenství, včetně nejvěrnějších izraelských spojenců a sponzorů – Spojených států amerických, obecně pokládají izraelskou osadnickou politiku za nepřijatelnou. Je proti ní většina Palestinců a stále i nemalé množství Izraelců. Koneckonců stoupenec osadnictví a odpůrce mírového procesu zavraždil v roce 1995 izraelského premiéra Jicchaka Rabina, který se na závěr své kariéry pokoušel (neúspěšně) osadnictví omezit. Adekvátní reakcí na vraždu mladé dívky by tak měla být ze strany izraelské vlády především snaha potrestat pravé viníky, nikoli zavádění dalších kolektivních trestů pro celý palestinský Hebron a další prohlubování napětí prostřednictvím rozšiřování osad.
V Hebronu a v izraelskopalestinském konfliktu se obecně střetávají nejrůznější úrovně viny. Od individuálních provinění zradikalizovaných jednotlivců z řad izraelských a palestinských civilistů přes teror ze strany armády či různých ozbrojených skupin a milicí až po politickou zodpovědnost izraelské nebo palestinské vlády za určité konání či naopak nečinnost. Politická vina obvykle způsobuje viny jiného typu, což však neznamená, že by tím jakékoli další zločiny byly ospravedlnitelné.
Zavražděná třináctiletá Hillel mohla stěží někdy nést nějakou vinu za konflikt a její mladý vrah byl dostatečně vyspělý, aby si uvědomoval, čeho se dopouští. Jenže zároveň je osada Kirjat Arba, kterou Hillel oprávněně pokládala za svůj domov, působištěm největších židovských radikálů v izraelskopalestinském konfliktu. Za zdejším malým parčíkem, pojmenovaným podle rasistického rabína Meira Kahaneho, se nachází upravený hrob Barucha Goldsteina – osadníka, který v únoru 1994 vstoupil do hebronské Abrahámovy svatyně a samopalem začal masakrovat zdejší muslimy. Z Kirjat Arby pochází i řada dalších extremistů a zdejší děti tak vyrůstají nejen v nesmírně nebezpečném prostředí, kde je glorifikován protipalestinský teror, ale jsou navíc indoktrinovány i radikály ze svého okolí. Tyto skutečnosti byly známy jak rodičům Hillel, tak izraelskému premiérovi a ministrům. Přesto Netanjahu a část jeho kabinetu stále podporuje výstavbu osad, včetně těch nejradikálnějších. Tato politika tak vystavuje nové generace Izraelců a Palestinců dalšímu nebezpečí. Ale bez viny v tomto případě není ani palestinský prezident Mahmúd Abbás. Ten brutální vraždu jednoznačně neodsoudil a svým způsobem přispěl k vytváření atmosféry, v níž si někteří mladí Palestinci mohou myslet, že další podobné násilí je ospravedlnitelné.
Generace Izraelců a Palestinců je už příliš dlouho obětí svých politických vůdců a extremistů. Nic bohužel nenasvědčuje nějaké zásadnější pozitivní politické změně. Za takovéto situace lze očekávat, že násilí bude provázet Izraelce a Palestince ještě dlouho. A kdy skončí, to by zřejmě nedokázal odhadnout ani v Hebronu odpočívající prorok Abrahám.
Autor je právník a politolog.