V souvislosti se Státem Izrael většinu lidí hned napadne palestinsko-izraelský konflikt. Rozdělení ale existuje i uvnitř židovské společnosti, kde se hlavní spor vede o roli náboženství v sekulárním státě.
Izrael je v Česku někdy chápán jako mytologická „hodnotová hráz proti islamizaci Západu“. To je ale s ohledem na průběh a souvislosti izraelskopalestinského sporu velmi selektivní pohled. Vždyť například samotná podstata konfliktu a první desetiletí jeho existence měly s hlubšími aspekty judaismu a islámu do činění jen pomálu.
Hluboké rozdělení
Izrael do tohoto zjednodušujícího diskursu také přestane zapadat, pokud začne být věnována pozornost i jiným problémům – například těm, které provázejí tamní židovskou společnost. Ta je hluboce rozdělena, což zase velmi úzce souvisí s nevyjasněným vztahem náboženství a politiky v Izraeli. V Izraeli samotném tak například neprobíhá žádný zásadní kulturní a náboženský boj mezi izraelskými židy a muslimy. Těch druhých přitom žije v Izraeli téměř osmnáct procent, což v takřka osmapůlmilionové zemi představuje jeden a půl milionu obyvatel – tedy pořádný potenciál pro konflikt s židovskou většinou. Přesto jsou muslimové s izraelským občanstvím do protiizraelského radikalismu zapojeni zřídka. Naprostá většina arabských radikálů přichází z okupovaných území, kde je konfrontace s izraelskou armádou či židovskými osadníky pro mnohé z nich celoživotní realitou.
Do mytologie o „protiislámské hrázi“ nezapadá ani skutečnost, že v Izraeli například platí už od jeho vzniku právo šaría. V roce 1948 totiž zakladatelé Izraele přistoupili na koncepci, že pro stát, který je tak etnicky a nábožensky členitý, bude nejpřirozenější, když část rodinněosobních záležitostí bude regulována podle náboženských kodexů jednotlivých etnoreligiózních skupin. Tak to ostatně fungovalo po celá staletí. Na židy se tak v určitých věcech nadále vztahovalo náboženské právo halacha a na křesťany právo kanonické či náboženské předpisy dalších církví. Tento „náboženský status quo“, jak bývá označován v izraelském tisku, přinesl kromě zachování tradice náboženských komunit i nečekané problémy, a to hlavně mezi židy.
Sekulární versus charedim
Jeden z největších svárů v izraelské společnosti souvisí se vztahem judaismu a politiky a s charakterem a mírou izraelského sekularismu. U mnohých Izraelců toto napětí vyvolává větší obavy než spor s Palestinci, protože zatímco u tohoto konfliktu jsou linie jasné, ve vnitrožidovském sporu Izraelců jde o vlastní identitu.
Izraelská společnost je nábožensky i etnicky velmi diferencovaná, což je způsobeno tím, že ji tvoří židé, kteří z velké většiny přišli (a stále přicházejí) v přistěhovaleckých vlnách z nejrůznějších částí světa – z bývalého Sovětského svazu, USA, Francie, Etiopie… Tito lidé se od sebe často velmi liší, a to nejen kulturně, barvou pleti, tradicemi, ale nezřídka i charakterem akceptace náboženských aspektů judaismu. Izrael vznikl jako sekulární stát a většinu Izraelců je stále možné označit za světské, byť ne ateistické. I velká část světských Izraelců totiž dodržuje určité židovské tradice. Ve srovnání s věřícími izraelskými židy – stoupenci různých směrů ortodoxie – je to však spíše symbolické. Sekularismus je pak nejrozšířenější mezi židy přicházejícími z bývalého Sovětského svazu.
Jakýmsi mezistupněm jsou „moderněortodoxní židé“, kteří v sobě spojují aspekty striktní religiozity i přijímání řady aspektů izraelského sekularismu, například světské politiky. Nejvzdálenější sekulárním Izraelcům jsou takzvaní charedim, nepřesně „ultraortodoxní židé“. Těch je v izraelské společnosti přibližně deset procent, tedy necelý milion. Na první pohled se vyznačují typickými tradičními oděvy a žijí izolovaně od sekulárních židů ve vlastních čtvrtích a komunitách. Právě s nimi mají sekulární Izraelci nejvážnější hodnotové spory, které se někdy dotýkají samotné politické podstaty Izraele. Zatímco sekulární i část moderněortodoxních židů si přejí zachování světského charakteru země (který by respektoval některé důležité náboženské principy), velká část charedim by ráda Izrael viděla spíše jako židovskou teokracii, plně řízenou halachou – židovským náboženským právem (u islámu je analogií halachy šaría).
Zájmy charedim zastupují jejich politické strany, které si obecně více rozumějí se sekulární pravicí než s levicí. S Netanjahuem a Likudem, kteří jsou už velmi dlouhou dobu u vlády, se tak shodnou snáze než s výrazněji sekulární Stranou práce. Jenže jsou zde i protichůdné tendence a Netanjahu je vystaven také tlaku pravicových, avšak zároveň velmi sekulárních ruských židů. Střídavě tak ustupuje jedněm i druhým – podle toho, čí podporu potřebuje pro své politické kroky. To vyvolává časté kontroverze a rozčarování Izraelců.
Jedno z nejzákladnějších politických témat, které strany charedim prosazují, je zpřísnění dodržování šabatu, který začíná v pátek večer a končí o čtyřiadvacet hodin později. Jedná se teologicky o nejposvátnější část židovského týdne, na který se vztahuje řada povinností a omezení – mimo jiné zákaz veřejné dopravy, zákaz obchodního prodeje a tak dále. Ty se zdaleka nedotýkají jen věřících, ale komplikují život i sekulárním Izraelcům. Další témata se týkají košer stravy (rabínské certifikáty zdražují už tak drahé potraviny) a náboženské výuky, která zvyšuje nároky na státní rozpočet k získání různých sociálních dávek a finančních prostředků na provoz náboženských vzdělávacích a sociálních systémů, jež náboženské strany provozují. Sekulární tak s oblibou obviňují charedim z ekonomického parazitování na státu, který často ani neuznávají, respektive za něj odmítají nastupovat do armády.
Komunita izraelských charedim má vzhledem k tradiční velikosti rodin dynamický demografický rozvoj. Ale i velmi silná komunita ruských židů má potenciál v budoucnu představovat pilíř izraelského sekularismu. Spor mezi sekulárními a charedim o náboženskosekulární charakter státu tak v budoucnu rozhodně neodezní.
Osadníci a pravicový radikalismus
Výše byli zmíněni „moderně ortodoxní“ židé. Ti skutečně představují jakýsi kompromis a spojnici mezi sekulárními židy a charedim. Drží se přísně židovské tradice, avšak mají pro ni modernistické výklady. Ty se týkají i existence samotného Izraele a izraelskopalestinského konfliktu. Zatímco charedim se o světskou politiku příliš nezajímají, pokud se jich přímo netýká, modernisté se na ní aktivně podílejí. Izraelské vojenskopolitické úspěchy od roku 1948 vnímají nejen jako triumf armády, ale i jako příznak Boží přízně a „návratu Svaté země židovskému národu“. Právě z jejich řad pocházejí ti z nejodhodlanějších židovských osadníků, neboť v osidlování „biblických území“ spatřují své poslání. Jsou mezi nimi samozřejmě rozdíly, ale je pravda, že právě z této společnosti pochází nejvíce izraelských extremistů, kteří se konfrontují s Palestinci. Původně byli sdruženi v pololegálním hnutí Guš Emunim (Blok věrných), dnes ale mají plnou podporu Netanjahuovy vlády a nemusí se už s ničím tajit. Sám Netanjahu náboženský fundamentalista není, ale je kritizován – někdy dokonce i z řad sekulární „staré gardy“ Likudu –, že s nimi stále více spolupracuje.
Existují ale subjekty ještě více napravo od současné hlavní garnitury náboženských osadníků, kteří jsou dokonce i v Netanjahuových časech na hraně legality. Jsou to členové zakázané, ale tolerované strany Kach a mladí příznivci několika nových radikálních hnutí. Mezi nejznámější patří Lehava, které se specializuje na boj proti jakémukoli posilování vazeb židů s Araby, muslimy, křesťany a tak dále. Jeho sympatizanti jsou schopni fyzicky zaútočit na židovskoarabské svatbě, zapálit smíšenou školu, mešitu či kostel. Za vlády Strany práce by podobné subjekty byly tvrdě pronásledovány, za éry Likudu a jeho spojenců se zdá, že se už nemusí obávat žádných drakonických perzekucí. Pro budoucnost izraelské demokracie to rozhodně není dobrá zpráva.
Autor je právník a politolog.