Týden před svými čtyřiadvacátými narozeninami seděl Miloš Hájek v Praze na Pankráci v cele smrti. Přivezli jej tam po půl roce mučení a vyšetřování na gestapu 21. března 1945 spolu se sedmi dalšími členy odbojové skupiny z budovy Strakovy akademie, kde nad nimi protektorátní zvláštní soud vynesl hrdelní rozsudek. Když se auto s mladými odsouzenci blížilo na Pankrác, zpívali Internacionálu. Ve své knížce Paměť české levice (viz recenze v A2 č. 14/2012) zakončuje Hájek napínavý popis dní, kdy se čekalo, zda dřív nastane konec války nebo poprava, záznamem radosti z konečného osvobození v sobotu 5. května odpoledne: „Vlna nadšení, asi jsme se všichni navzájem objali. Jirka [Preininger] a já jsme usoudili, že bychom měli vítězství uvítat podle našich představ, jak jsme o tom léta snili. Postavili jsme se ke stěně, zaťali pěst a zazpívali Internacionálu.“
Snad ani ti, kdo si myslí, že konec druhé světové války nebyl pro Čechy osvobozením, by si netroufli zpochybňovat hrůznost čekání na smrt ve dnech pádu Berlína. Vyzrazenou odbojovou skupinku tvořili mladí komunisté a její aktivity nebyly nijak spektakulární. Zpěv Internacionály a vztyčená zaťatá pěst pro ně byly symbolem toho, proč se nemohli, tak jako většina národa, okupaci podřídit ani jen navenek. Byly symbolem svobody, aktivního boje za ni, rovnosti všech bez ohledu na sociální postavení, bohatství, rod, národ a rasu. Zaťatá pěst je univerzálním gestem odhodlání těch, kdo nemají armádu a policii, ale jen své vlastní holé ruce.
Francouzskou revoluční píseň na text Eugèna Pottiera z roku 1871 složil Pierre de Geyter v roce 1888 a už skoro jedno a půl století je populární napříč spektrem levicových hnutí a stran. Jako hymnu sovětského Ruska (a Svazu) ji v roce 1944 nechal Stalin nahradit nacionalistickou hymnou. I když ji používaly vládnoucí komunistické strany sovětského bloku, emancipační patos Internacionály zároveň dodával energii například opozičním demonstracím v Lipsku na podzim 1989, stejně jako na náměstí Nebeského klidu v Pekingu na jaře téhož roku. Je docela přirozené, že se vztyčená pěst objevuje stále vždy a znovu a že odkaz na verš Internacionály „les damnés de la terre“ (psanci této země) může označit, kdo jsou právě dnes ti nejposlednější z posledních, jimž má čestný člověk pomáhat – aktuálně třeba uprchlíci ze zemí rozvrácených válkami, které byly vedeny i naším jménem.
Miloš Hájek se po válce stal komunistickým historikem a funkcionářem, spoluorganizoval XIV. sjezd KSČ v srpnu 1968, byl ze strany vyloučen a nesměl odborně pracovat. Patřil k prvním signatářům Charty 77, v roce 1988 se stal jejím mluvčím a v roce 1993 mu byl jako jednomu z přibližně stovky Čechů a Češek udělen Izraelem čestný titul Spravedlivý mezi národy za pomoc Židům v letech války. Po roce 1990 se jako předseda skupiny Obroda podílel na politice Občanského fóra a přivedl ji do obnovené sociální demokracie. Hájkův život ztělesňuje komplikovaný průběh dějin, z něhož plyne nejednoznačnost historické paměti. Nelze ji bez znásilnění převést na jednu jedinou.
Pohoršení liberálové, kteří v citaci z Internacionály a v symbolu zdvižené pěsti už vidí nastupovat hrozbu „komunismu“ (ať už to má být cokoli), nejen nebezpečně a zbytečně štěpí politické síly odporu proti nacionalismu a fašizující pravici, ale dělají něco mnohem horšího. Žádný symbol není ze své sémiotické povahy nikdy pevně spojen s jediným významem a různé situace i nové generace jej mohou používat pokaždé nově. Internacionála zůstává aktuální svým protinacionalistickým ostnem a gesto zaťaté pěsti ve všech jazycích vyjadřuje odhodlání nevzdat se. Za odmítáním aktualizace těchto symbolů se skrývá zpětná emocionální reakce na to, jak se většina nechávala ponižovat režimem státního socialismu. Dnes to však znamená něco horšího než předvádět, jak beznadějně stárneme. Uznávat dobové využití obou emancipačních symbolů normalizačním režimem vlády KSČ jako jediné objektivně a trvale platné by znamenalo přiznat onomu režimu a jeho zavrženíhodným mocenským manipulacím, že v našich myslích vládne dodnes. Že tedy přese všechny změny ve skutečnosti zvítězil: normalizace neskončila, normalizace trvá.
A na to nemůže ani tak nepatetický člověk jako já odpovědět nic jiného než „Dost napásla se naší muky/ vran, supů hejna kroužící./ Rozptýlí den jich příští shluky,/ věčně vzplá slunce zářící!“.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.