L jako Lust

Představení L / One of the Seven je nový projekt Andreje Petroviče, slovenského choreografa a člena Akram Khan Company. Autor v něm „staví na jeviště jedinou bytost – ženu, jejíž žízeň nemůže být nikdy uhašena“. Jedinou intepretkou na scéně je tanečnice Martina Hajdyla Lacová, nositelka ceny Tanečnice roku 2015 za výkon v představení SuperNaturals. Hajdyla Lacová kombinuje účinkování v domácích souborech VerTeDance, NANOHACH a ME­-SA se zahraničními spolupracemi, například se švýcarským souborem DA MOTUS! nebo norskou choreografkou Karen Foss.

Otec a princeznička

Inscenace L / One of the Seven zpodobuje chtíč, vášeň a rozkoš. Nadšené „výkřiky“ duše a těla střídá smilstvo, dle katolické tradice od časů Řehoře I. Velikého jeden ze sedmi kardinálních hříchů. Divák tuší záměr choreografa obsáhnout oba póly lačnosti. Jako by měl interpret stanout před rychle se točícím oboustranným zrcadlem, jehož obě lesklé plochy opticky splývají v jednu, ale přesto zůstávají oddělené. Pro tanečnici nesnadný úkol, přesto se ho Hajdyla Lacová zhostila bez zaváhání. Její koncentrovanost je stoprocentní, pohyby přesné a výrazy tváře i těla plně odpovídají jednotlivým fázím tance. Snad i díky zkušenostem z jiných, více improvizačních představení dokáže Hajdyla Lacová s až činoherní lehkostí přesně uvést diváka do rozpoložení své postavy, potažmo charakteru celého kusu. Nicméně právě tento nejsilnější znak Petrovičova monodramatu se může lehce stát vstupním místem k odkrytí jeho slabších stránek – to když celkový záměr poněkud disonuje, když si interpret není zcela jist choreografovým záměrem či s ním úplně vnitřně nesouzní. U tématu, jímž je otevření a zkoumání otázky ženské sexuality, je tato možnost nasnadě více než kdy jindy.

Petrovič v inscenaci přistupuje k ženě a její sexualitě asi jako posmutnělý otec, který vidí, že z jeho dcery­-princezničky se stává žena, jejíž život (včetně toho sexuálního) je mimo jakoukoli jeho kontrolu. Padají otázky: Je smilstvo hříchem? A kdy se rozkoš a vášeň mění v hříšné, již neakceptovatelné jednání? Interpretka svým improvizačním talentem ukazuje publiku i choreografovi, že smilstvo, stud a celý ten kolotoč touhy je komplexním, permanentním a nikdy nekončícím objevováním celé ženiny osobnosti.

Syrová směs plánů

Scénu tvoří bílá židle s opěrkou se svislými latěmi. Její role v představení je stěžejní, ostatně prvních asi deset minut tvoří pomalé až hloubavé intermezzo interpretky s touto jedinou rekvizitou. A divák jen zadržuje dech, zda tichá předehra rozverné dívky neskončí nějakým hlasitým třeskem. Hajdyla Lacová ovšem pomalými, ladnými a přesnými pohyby navozuje postupně obraz ženy, která na „pevném“ domácím území pomalu, ale jistě strádá a touží po rozletu. Roztáčející se spirálu prožívaného rozporu doprovází a násobí zrychlující se hudba Bena Frosta. Přes bezuzdnost pohybů i doprovodné hudby je u Hajdyly Lacové cítit jisté zadržování předestíraného šílenství. Není jasné, čím je to způsobeno, představení to nicméně na síle neubírá, naopak.

Až na výjimku v druhé půli inscenace, kdy je hlavní postava ženy předvedena jako marnivá bytost lapená do spleti své touhy a na scéně se objeví síť s množstvím lesklých bot s podpatkem, je představení prosto klišé. K navození dojmu uvěznění v touze a vášni stačí v závěru bolestivý pohled na záškuby mimických svalů a doširoka se otevírajících očí interpretky. Premiéra inscenace ve mně zanechala jakýsi „nedochucený“ dojem. Jako by konečná, premiérová forma naplnila svůj záměr jen zčásti. To je na jedné straně zcela v pořádku – „work in progress“ a „final work“ jsou dvě různá vývojová stadia uměleckého díla. Na straně druhé divák, který tuší, jak chutná syrová směs plánů a entuziasmu, by si přál okusit onu směs též v podobě hotového pokrmu, se všemi ingrediencemi.

Autor je herec.