Totalitarismus v Rusku

Editor Dopisů z Ruska, francouzský historik Pierre Nora, líčí jejich autora jako dvojího psance. V prvé řadě byl Astolphe de Custine aristokratem v porevoluční době a za druhé, což bylo patrně ještě horší, byl homo­sexuál. Tento dvojnásobný outsider, žijící od mládí v kontaktu s tehdejší literární superstar, zakladatelem romantismu ve francouzské literatuře Chateaubriandem, toužil po spisovatelské slávě. Po několika neúspěšných až katastrofálních literárních pokusech se nakonec dostavil fenomenální úspěch právě s Ruskem v roce 1839 (La Russie en 1839, 1843), jak se Custinovo dílo v nezkrácené podobě jmenuje. Kniha byla záhy přirovnávána k Tocquevillovu spisu De la Démocratie en Amérique (Demokracie v Americe, 1835), respektive označována za jeho ruskou verzi. Ač se Custine o Tocquevillovi vyjádřil v jednom dopise odmítavě jako o člověku, který „mluví jazykem pokrytců a věří jen v to, co pomůže prosadit jeho cíle“, toto přirovnání nemohl ani on nevnímat jako velkou lichotku.

Bašta samoděržaví

„Vypravil jsem se do Ruska hledat argumenty proti parlamentní vládě a vracím se jako stoupenec ústavy,“ říká Custine už v úvodu svého díla. Přestože tím svůj cestopis stylizuje do vyprávění o pouti za prozřením a radikální proměnou smýšlení, sotva to s jeho názory na Rusko mohlo dopadnout jinak. Doba, kdy v Petrohradě přední odpůrce revoluce, filosof Joseph de Maistre sepisoval své úvahy o svrchovanosti papeže a nutnosti dosadit Bourbony zpátky na francouzský trůn, byla dávno pryč. Francouzský pohled na Rusko – a to i pohled aristokrata, jemuž revoluce zabila otce – byl v první polovině 19. století formován především rokem 1814. Po Napoleonově porážce byla tehdy Francie okupována vojsky protibonapartovské koalice a toto národní pokoření symbolizovala právě přítomnost ruských kozáků v Paříži.

Bylo téměř nevyhnutelné, že samoděržavné Rusko zapůsobí na inteligentního návštěvníka ze Západu negativně. Revoluce prostě zasáhla i do smýšlení těch, kteří se považovali za její nepřátele. Custine dokonce na jednom místě prohlašuje, že Rusku chybí „třetí stav – jádro národa“. Sotva lze lépe dokázat, že ač sám revoluci možná nenáviděl, jeho náhled na svět proměnila natolik, že na rozdíl od zmíněného de Maistra je jasně prorevoluční. Dokonce natolik, že jeho líčení kasáren „četníka Evropy“ vyznívá místy až hororově. Barvitost Custinova jazyka patrně nejlépe ilustruje převyprávění historie cara Ivana IV. Hrozného nebo popis Kremlu: „Jak rád bych vám přiblížil ty hromady kamenů vypínající se k obloze. Podivuhodný rozpor! Tato bašta samoděržaví vyrostla ve jménu svobody, protože Kreml sloužil Rusům jako štít proti Kalmykům. Jako dvousečná zbraň chránil státní nezávislost a zároveň napomáhal panovníkově tyranii. Hradební zdi odvážně kopírují prudké terénní skoky a tam, kde sráz padá nadmíru zostra, se svažují terasovitě. Zdvihají se mezi nebem a zemí v mohutných stupních, jako by po nich měli šplhat obři rozhodnutí utkat se s bohy.“

Popis kasárenského charakteru země, který se projevuje v tom, že ruská vláda „nahrazuje řád obce vojenskou disciplínou a stav obležení vydává za normální stav společnosti“, završuje Custine tvrzením, že „společenský řád v Rusku vyjde příliš draho, než abych jej obdivoval“. Odsouzení Ruska v Dopisech se zdá dokonalé a nezpochybnitelné.

Stalinovo Rusko?

Problém je v tom, že tento odsudek působí možná až příliš jednoznačně. Jako by Dopisy neměly jiný účel než odhalit cosi, co až podezřele připomíná totalitarismus 20. století. A v přítomném vydání je tomu nejspíš skutečně tak. Výbor Dopisy z Ruska pořídil Nora z Custinova Ruska v roce 1839 v roce 1975. Ve své předmluvě mimo jiné cituje pochvalné vyjádření George F. Kennana: „Není­-li to výborná kniha o Rusku v roce 1839, je to dozajista skvělá, ba nepochybně nad jiné skvělá kniha o Stalinově Rusku a k tomu i obstojná kniha o Rusku Brežněvově a Kosyginově.“ Kennan napsal o Custinově cestopisu knihu, více ale proslul jako autor takzvaného dlouhého telegramu, odeslaného z jeho diplomatické mise v Moskvě v roce 1946, který se stal základem Trumanovy doktríny a Kennanovi vynesl, ne neoprávněně, přezdívku „architekt studené války“.

Tvrzení o Custinově nadčasovém vhledu do esence ruské politické kultury je poněkud sporné. Když se chopíme zmíněné tocquevillovské paralely, vidíme, že důvodem, proč bývá Demokracie v Americe považována za dodnes aktuální knihu, je mimo jiné i trvající kontinuita amerických institucí a jejich ducha, k němuž se hlásí v prvé řadě sami Američané. Oproti tomu Rusko od roku 1839 zažilo několik radikálních zlomů, přinejmenším zrušení nevolnictví a dvě revoluce (a od roku 1975 ještě rozpad SSSR).

Norův výbor nicméně vyvolává dojem, že by z Dopisů chtěl mít spíše cosi jako negativ Demokracie v Americe – jakýsi „Totalitaris­mus v Rusku“, který se spíše než Tocquevillovu epochálnímu dílu podobá Návratu ze SSSR (1936, česky 1936) Andrého Gida. V uspořádání výboru se projevuje snaha o ideologické čtení, jež nechá minulost vypovídat o dnešku ne proto, abychom chápali dejme tomu vývoj politických institucí, ale aby nám minulost stvrdila naše dnešní hodnotové soudy.

Jednou vypukne revoluce

S tím souvisí i rozsah Norova výboru. Jedná se o necelou třetinu původního textu a už jen díky editorově předmluvě se nedá odbýt myšlenka, že dnes by se z Custina nutně muselo vybírat jinak. Výpustky občas naznačují, jakému hledisku byl výbor podřízen. Například na straně 267 stojí mezi dvěma vypuštěnými pasážemi jediná věta: „Tuto společnost utváří kasárenský dril.“ Tato informace, navíc nejméně tucetkrát zopakovaná jinými slovy, je skutečně užitečná spíše názorům z poloviny sedmdesátých let než vhledu do Custinova díla. Ostatně sama předmluva po čtyřiceti letech spíše než jako úvod do Custinova textu funguje jako komentář své doby a politických názorů editora. O to víc zamrzí, že ­Dopisy z Ruska nebyly doplněny aktuální českou předmluvou, která by se pokusila je zařadit do souvislostí dnešních. Dojem, že Custine byl prorokem, lze jistě vyvolávat jeho soudy o tom, že v Rusku „jednou vypukne revoluce o to strašnější, že vzplane pod praporem náboženství“, ale to, co by studenoválečníci po zkušenosti s Říjnem nejspíš rádi četli jako předpověď věcí budoucích, je důsledkem skutečnosti, že revoluce se po roce 1789 nadlouho stala konstantou politické imaginace. A z pochopitelných důvodů obzvláště mezi Francouzi.

Není nutné pochybovat o tom, že Custine své Rusko viděl opravdu v tak černých barvách, jak nám naznačuje Norův výbor. Ani o tom, že tak činil oprávněně. Pochybné je věřit, že autor mluví z hlediska totalitární koncepce 20. století a že jen ta část jeho díla, která ji potvrzuje, stojí i dnes za přečtení. Norův výbor – poněkud nešťastně zvolený pro český překlad Custinových dopisů – pros­tě vyvolává dojem, že byl v prvé řadě zbraní ve studené válce, v současnosti ale již notně zrezivělou.