Téma zvukových zbraní otevřel před několika lety svou knihou Steve Goodman, známý také jako Kode 9 (viz A2 č. 7/2010). Od té doby se využití hudby a zvuku jako nástrojů agrese věnuje soustavná pozornost. Také příkladů je stále více – nepocházejí přitom jen z válečných operací, ale i z policejních manévrů a ulic měst.
„Měl jsem noční můru, unesli mě, mučili folkem,“ rapuje James Cole na desce Toxic Funk pražského dua Supercrooo z roku 2003. Ve stejném roce americký generál Richard Sanchez oficiálně schválil mučení hudbou jako jednu z praktik armády Spojených států. Řev nebo hlasitá muzika se od té doby může používat i k zastrašování a dezorientaci vězňů – k těmto a podobným účelům ovšem sloužila už předtím. Když se v roce 1989 panamský diktátor Manuel Noriega skrýval na půdě velvyslanectví Svatého stolce v Panamě a americké jednotky nemohly vtrhnout dovnitř, pouštěly mu celé noci a dny pod okny rockové hity, například You Shook Me All Night Long od AC/DC. Předpokládalo se totiž, že Noriega je spíš fanouškem opery. Od té doby se podle mluvčího Oddělení psychologického boje tlampače jako zbraň využívaly čím dál častěji. Izraelci se v roce 2002 snažili vyhnat palestinské vojáky z chrámu Narození Páně v Betlémě heavy metalem. V Guantánamu zase američtí vojáci mučili nahé vězně kromě jiného také rapem a dětskými zpívánkami. Veteráni z války v Iráku naopak vypověděli, že se před akcí zocelovali poslechem tracku Go to Sleep od Eminema, v jehož refrénu se opakuje „chcípni“. Tento výčet příkladů, kdy hudba sloužila násilí, podává ve vyčerpávajícím pojednání pro časopis The New Yorker muzikolog Alex Ross. A našly by se mnohé další příklady. Dnes v Británii odhánějí mladistvé delikventy od stanic metra nebo budov nadnárodních fastfoodových řetězců vysokofrekvenční alarmy – slyší je údajně jenom někteří z nás, totiž ti, kteří jsou mladší pětadvaceti let. Těžkooděnci na demonstracích už nespoléhají jen na slzný plyn nebo vodní děla, oporou jsou jim také děla sonická. Zvuk a hudba zde vystupují v roli protivníka bez tváře, který ovládá neviditelné chvaty a hmaty.
Sonický arzenál
„Je to jako mít hlavu na kapotě auta, když houká alarm,“ popsal online magazín Motherboard efekt zvukové zbraně, jejímž největším celosvětovým výrobcem je korporace LRAD (Long Range Acoustic Devices – zvuková zařízení s dlouhým dosahem). Hluk hlasitější než 150 decibelů působí bolest všem lidem, kteří se nacházejí v okruhu pěti kilometrů, a může vést k trvalé ztrátě sluchu. Nebezpečí ohluchnutí začíná už u zvuků nad 90 decibelů, ale teprve u 120 decibelů ucítíte bolest. U 160 decibelů, což je hluk jen o něco méně hlasitý než při startu rakety, lidem už praskají ušní bubínky. Sonická děla LRAD byla použita poprvé v roce 2009 při rozhánění demonstrantů na summitu G20 v Pittsburghu. O pár let později je americké policejní sbory namířily směrem k davům na demonstraci Occupy Wall Street a nasazena byla i v ulicích amerických měst Fergusonu a Baltimoru při protestech proti policejní brutalitě.
Tyto události mezi jinými na Twitteru nevěřícně sledovala i kuvajtská producentka a novomediální umělkyně Fatima Al Qadiri (viz A2 č. 6/2016). Dobře si pamatovala dobu, kdy irácká armáda okupovala její zemi a ona, podle svých slov, utíkala před každodenní realitou do světa videoher – nejčastěji ke strategické hře Desert Strike, jak pojmenovala i své debutové EP z roku 2012. Při čtení zpráv o bojích v ulicích amerických měst znovu pocítila strach z války. Rozhodla se proto svůj sonický „arzenál“ (složený z instrumentálního grimeu, dekonstruované klubové hudby a orientálních vlivů) obohatit o zvuky děl LRAD a samply vrtulníků a policejních sirén. Jejímu poslednímu albu Brute (2016) jako by udával rytmus dupot těžkooděnců. Nahrávka je hudebním esejem beze slov, zachycujícím úzkostnou atmosféru strachu a bezmoci, jakou museli zažívat účastníci výše zmíněných shromáždění. Zvuk má navrch, protože mu neutečeme – je rychlejší a ani zdi pro něj nejsou překážkou.
Kontrola a paralyzování
„Akustické zařízení dostatečného výkonu s funkcí pro mluvené slovo za účelem hlasitého a zřetelného udílení výzev“ měla podle vyjádření mluvčí Ivany Nguyenové k dispozici také Policie České republiky, a sice loni v květnu, když se neonacistickému pochodu proti uprchlíkům postavila do cesty nenásilná blokáda. Do akce ale podle dostupných informací policie své „akustické zařízení“ nenasadila. Kvůli finanční náročnosti prý toto zařízení nevlastní, na prvomájový průvod si ho pouze vypůjčila. Na místě proto byli i technici dané společnosti. Mluvčí se necítila být kompetentní, aby potvrdila, zda šlo o firmu LRAD. Nicméně vzhledem k tomu, že oficiální zdroj poskytl právě prospekt největší korporace vyvíjející danou technologii, není důvod myslet si něco jiného.
O funkcích kontroly davu a paralyzování jednotlivců nadměrným hlukem se nicméně z letáku nedočteme nic a nevyjadřuje se k nim ani uvedená mluvčí. „Díky bezpečnému, avšak dostatečně silnému přenosu hlasu a výzev pomáhají akustická zařízení LRAD varovat davy a komunikovat s nimi na vzdálenost větší než 5,5 kilometru, a vytvářet tak bezpečné zóny,“ píše se v prospektu. Na stránkách Ministerstva obrany a Armády České republiky se pak v neaktualizovaném textu, v němž přímo o LRAD nepadne ani slovo, dozvíme o akustických zbraních jen to, že generátory zvuku o velmi nízkém kmitočtu s dostatečným výkonem produkují kombinace nelibozvučných tónů a akordů s různými šumy intenzivní hlasitosti. Způsobují tak vyřazení lidí z jakékoli činnosti, dezorientaci nebo nevolnost.
Rozvibrovat vnitřnosti
Nevolnost nicméně způsobuje i intenzivní hudební zážitek. V osmdesátých letech se o americké skupině Swans – v její nejsyrovější industriální podobě – psalo jako o nejhlučnější kapele na světě: neprostupné hlukové stěny jako by posluchače uzavíraly do klaustrofobických stavů. Návštěvníci loňského vystoupení chicagského elektronického experimentátora Kevina Drumma v pražském klubu Neone zase mluvili o nízkofrekvenčních linkách, které dokázaly rozvibrovat a až nepříjemně uvolnit vnitřnosti. Obvykle však hudba bývá spojována především s požitkem, zábavou a relaxací, a proto si také, jak poznamenává Alex Ross, „nechceme připustit, že může rozdmýchávat strach, sloužit jako nástroj oprese, způsobovat nezměrnou bolest, a dokonce zabíjet“.
Italský futurista Luigi Russolo v manifestu Umění hluku prohlásil: „V moderním válečnictví, mechanickém a kovovém, je důležitost zraku skoro nulová. Význam hluku je však nedozírný.“ Současné sonické zbraně a použití extrémního zvuku při represi, válce či mučení tuto vizi z roku 1913 dávno překonaly.
Autor je hudební publicista.