Vzpoura lúzrů

Modernita vynalezla lúzra, tvrdí německý filosof Peter Sloterdijk. Tato figura nahradila středověkého poddaného, stejně jako antického otroka. Ne snad, že by fenomény poddanství a otroctví byly modernímu světu cizí, ale lúzr je strictu senso vynálezem kapitalistické modernity, která v kontrastu k tradičním společnostem nečerpá legitimitu svého hierarchického uspořádání z transcendentního božského práva, ale naopak z otevřené afirmace imanentního boje vitálních sil o sociální pozici – ze soutěže, která rozděluje lidský druh na vítěze a poražené. Zatímco středověký feudální systém byl založen na rovnováze vzájemného teritoriálního boje pánů (králů, vazalů a jejich vojáků), kapitalistická modernita vyvinula dynamický sekulární neofeudalismus, ve kterém jsou rolnické vzpoury proti vlastníkům půdy brzy nahrazeny dělnickými revoltami proti šéfům.

Struktura feudální společnosti tak připomínala na jedné straně nemilosrdný boj v nejvyšších patrech společnosti, zatímco nižší vrstvy zpravidla vyvinuly jakousi formu předmoderního komunitního socialismu vzájemné výpomoci a rozšířených sociálních vazeb. V kapitalistickém systému jsme postupně svědky opaku. Zatímco vrchní patra globálního systému vyvinula kooperativní metody a jejich příslušníci se přátelsky poplácávají po zádech v daňových rájích, v jakési perverzní variaci na postmoderní socialismus pro globální elitu, spodní příčky společenského žebříku jsou odsouzeny ke krysímu závodu uvnitř věčného boje všech proti všem, pro který se vžil eufemismus „konkurence“ a „usilování o vlastní štěstí“, jež odteď má být univerzálním lidským právem.

Za „usilováním o vlastní štěstí“ se ovšem neskrývá nic jiného než institucionální ukotvení možnosti účastnit se vertikálního pohybu na společenské hierarchii, jejíž jednotlivé vrstvy jsou nyní předkládány jako propustné. Hru o trůny, jakožto boj o výši svého sociálního statusu, teď můžeme a máme hrát všichni. Pokud Lenin tvrdil, že společnost má být organizována jako jedna velká továrna, liberálové si představují společnost jako jeden velký sportovní stadion. Zatímco se komunistické subjekty oslovují jako „soudruzi“ a „soudružky“ a mají pojímat sebe samy jako fragmenty egalitářského a kooperativního kolektivu, pak se liberální subjekty oslovují jako „pánové“ a „paní“ – tedy pomocí termínů, které byly původně vyhrazeny pro příslušníky někdejší vládnoucí třídy. Je to adekvátní minimálně v tom, že permisivní liberalismus, opírající se o společenskou stratifikaci skrze mechanismus trhu, je co do svého feudálního dědictví univerzalizací aristokratické životní formy. Privilegium boje o zvýšení své relativní pozice a zlepšení majetkové situace je formálně otevřeno všem.

Co s lúzry?

Pro takovou formu společnosti je nejvěrnějším obrazem nietzschovský vitalismus, který maďarský filosof Gaspár M. Tamás charakterizuje v posledním čísle časopisu Nový Prostor jako povinnost „bránit život, čímž [Nietzsche] myslel převahu silnějších, před ‚nihilismem‘, což byl pro něj socialismus nebo komunismus, které pokládal za kantovské rovnostářství změněné v utopii. Pro něj život představoval výběr, biologický a meritokratický, který musí být prováděn spontánně samotnými životními silami, nikoli rozumem.“

Liberální premisu úsilí o vlastní štěstí tak můžeme přesněji interpretovat jako požadavek institucionálního zabezpečení formální možnosti zvyšovat svou sociální pozici a dosahovat uznání, které vychází z hrdého osvědčení se před ostatními v celospolečenské soutěži. V dějinách liberální teorie a ­praxe pak nepřekvapivě došlo k pravo­levému rozštěpení, protože se ukázalo, že není vůbec jasné, co všechno je nutno zahrnout do onoho „institucionálního zabezpečení“. Stát jako noční hlídač, který pouze dohlíží na dodržování pravidel společenské hry, přestává stačit tehdy, pokud tento maraton cyklicky generuje své systémové krize a následné „vzpoury lúzrů“, což je termín, kterým Sloterdijk poněkud jízlivě označuje fenomén fašismu.

Na troskách klasického liberalismu se tak zrodil liberalismus moderní, jehož hlavními proponenty se stali američtí demokraté. Na evropský kontinent se dostal „třetí cestou“ nových labouristů a v posledku si jej osvojily v zásadě všechny západní sociální demokracie. Měl být řešením neschopnosti volno­­tržního mechanismu regulovat sám sebe a zároveň měl zamezit hrozbám socialismu a nacionalismu. Klasický liberalismus totiž nikdy nedokázal odpovědět na otázku „Co s lúzry?“, tedy s těmi, kteří v celospolečenském závodu prohrávají. Ukázalo se totiž, že jednotlivé sociální vrstvy nejsou zdaleka tak propustné, jak se soudilo, a bez masivní intervence státní moci do společenské soutěže celá hra přestává dávat smysl. Běžet maraton, v němž má každý svou startovní čáru, bude generovat nikoli pouze vítěze a poražené, ale také trpkou touhu po pomstě ze strany těch, na kterých je pácháno permanentní a nevyřešitelné bezpráví. Systém se tím ­ocitl v antagonistické situaci třídního neklidu.

Zatímco tedy liberálové vzývali univerzální afirmaci „thymotických ctností“, jako jsou hrdost, soutěživost, dravost nebo vůle, které mají tvořit afektivní bázi pro společnost postavenou na modelu sportovního utkání, uniklo jim, že jakákoli soutěž sestávající z vítězů a poražených vytváří jako svůj sekundární afekt hořký resentiment ze strany lúzrů, a zároveň i to, že kapitalistický systém vytváří tyto lúzry skutečně v masovém měřítku. Namísto kultivace thymotických ctností je tak nakonec vynakládáno enormní úsilí na krocení tohoto resentimentu a zplošťování sociální stratifikace. To se daří zhruba do sedmdesátých let, která pro bílého dělníka znamenala dvojitou ránu – na jedné straně rozpadání (jeho) sociálního státu a na straně druhé nástup nových emancipačních hnutí.

Fašizace dělníků

Ellen Meiksins Woodová tak ve své slavné knize Retreat from Class (Ústup od třídy) mohla v roce 1986 podat radikální kritiku postmarxistické teorie, kterou obviňuje z opuštění subjektu revoluce, tedy pracující třídy, ve prospěch partikulárních emancipačních identit, jejichž ideologii tehdy ztělesňovalo především duo Ernesto Laclau a Chantal Mouf­feová. Zatímco se ovšem žádná socialistická strategie – natožpak hegemonie – nekonala, takže primární terč Woodové se ukázal spíše jako slaměný panák, Západem začalo obcházet strašidlo levicového liberalismu, vycházející z „nesvaté aliance“ progresivního středostavovského elektorátu (vytvořeného poválečným welfarismem), černošské populace, imigrantů, náboženských a etnických menšin, studentů, LGBT komunity a v neposlední řadě té části žen, které se rozhodly, že chtějí taktéž „usilovat o své vlastní štěstí“. Tyto partikulární emancipační bojůvky bylo možné, zdá se, sjednotit pouze za cenu ztráty tradičního elektorátu bílých dělníků, takže namísto aby společně s nimi došlo k vytvoření aliance vedoucí k pomyslné socialistické hegemonii, ujala se této opuštěné třídy národně konzervativní ultrapravice. Přesněji řečeno – tito dělníci jí byli vydáni napospas, protože jim nezbylo už nic jiného než jejich rasa, patriar­chální dominance a oči pro pláč v nastupujícím neoliberálním plundrování lidských zdrojů. Jejich ekonomická pozice se stávala čím dál tristnější, stejně jako jejich místo v symbolické reprezentaci světa, které bylo napadáno ze všech stran. Do náruče ultrapravice ale byli vydáni i mnozí z těch, kdo se rozhodli pokračovat v obhajobě zájmů této bílé dělnické třídy.

Symptomatická je v tomto ohledu v českém kontextu postava Jana Kellera, mezi nímž a „novou levicí“ se rozevřela těžko překlenutelná propast kvůli jeho postoji k imigrační krizi a paralelně s tím i jeho posunem ke krajně pravicovým uskupením (mezi něž můžeme počítat i lidi kolem Václava Klause). Odpověď na otázku, proč dal Keller přednost nové pravici před novou levicí, se skrývá v tom, co nemilosrdně odhaluje politika sociálních demokracií na východ od Berlína. Středo­ a východoevropské sociální síly se totiž nemohou příliš opírat o progresivní střední třídu a uvědomělé menšiny – tuto dnes už tradiční voličskou páteř západní liberální levice vytvořil politicko­ekonomicko­kulturní systém, s kterým jsme se v postkomunistickém prostoru historicky minuli. Progresivní fronta, sestávající z dekonstrukce genderových rolí, péče o poslední patro společnosti, otevřené imigrační politiky nebo tolerance vůči „nezápadním kulturním kódům“, představuje masivní proces, který tradiční bílý dělník nevnímá jako univerzální emancipační vlnu, na níž se chce také svézt, ale naopak jako tsunami, jež se chystá smést všechno, z čeho čerpá vlastní sebepojetí a společenské postavení v rámci symbolického řádu společnosti. Zatímco imigrantem je ohrožen na křehkém trhu práce, feminismus hrozí, že zničí jeho patriarchální roli, podpora lidí na sociálním dně jde ruku v ruce s dokonalou politickou ignorací jeho vlastní bídy a tolerance vůči velkému Jinému hrozí přivést k zániku jeho kulturní identitu, v rámci které může alespoň něco znamenat.

Dokonalé vítězství

Je až příliš snadné si domyslet, že bílí dělníci mají mnoho důvodů liberální levici nenávidět. Kněží nové pravice tak mohou svou práci odvádět snadno a znamenitě – jejich úkolem nebylo nikdy nic jiného než organizovat resentiment tak, aby s jeho pomocí mohli vyšplhat do nejvyšších pater společnosti, která jim jsou za normálních okolností dokonale uzavřená. Ve Spojených státech je tak stabilním elektorátem Republikánské strany bílá pracující třída a rurální populace. V Británii podobný segment voličstva hlasoval pro brexit, ve Francii volí Národní frontu a v Rakousku podporuje Norberta Hofera. To samé platí v případě krajní pravice ve Finsku, Švédsku, Holandsku nebo Maďarsku.

Dialektiku tohoto resentimentu brilantně zobrazuje jediný monolog z posledního filmu maďarského režiséra Bély Tarra Turínský kůň (2011): „Všechno je v troskách, všechno bylo znesvěceno. Nebo můžeme také říct, že to byli oni, kdo všechno zničili a vyvrátili z kořenů. Protože tohle není žádná katastrofa, která se děje nějakým nevinným lidským přičiněním. Naopak. Týká se soudu člověka nad sebou samým, ve kterém má samozřejmě prsty i Bůh, troufám si dokonce říct, že v tom hraje svou roli. A víme, že cokoli, v čem hraje roli, je ten nejstrašnější výtvor, který si dokážeš představit. Vidíš sám, že svět byl znesvěcen, takže nezáleží na tom, co říkám, protože všechno, čeho se zmocnili, zároveň znesvětili. Zmocnili se všeho nečestným a záludným způsobem, a tak všechno zničili. Protože cokoli, čeho se dotknou – a oni se dotýkají všeho – chřadne. Tak to bylo vždycky – až do konečného vítězství. (…) Pro takové dokonalé vítězství bylo zároveň nezbytné, aby jedna strana – všechno to, co je skvělé, vynikající a vznešené – rezignovala na jakýkoli boj. Nesmí tu být žádný boj v jakémkoli smyslu, jen náhlé zmizení celé jedné strany – všeho toho, co je skvělé, vynikající a vznešené. Takže teď tito vítězové, kteří útočí ze svých děr, vládnou zemi. A není tu ani malý koutek, kde by před nimi bylo možné cokoli schovat, protože všechno, na co vztáhnou své ruce, je jejich. Dokonce i věci, o kterých si myslíme, že na ně nedosáhnou, jsou v jejich sevření, protože i samotné nebe jim patří a všechny naše sny. Patří jim přítomný okamžik, příroda, nekonečné ticho. Dokonce i nesmrtelnost jim patří, chápeš? Všechno, všechno je navěky ztraceno. A všichni tito skvělí, význační a vznešení tu jenom stáli, jestli to tak můžu říct. Zastavili se v tomto bodě a museli pochopit a akceptovat, že neexistuje Bůh ani bohové. (…) Náhle si uvědomili, že neexistuje dobro ani zlo. A uviděli a pochopili, že pokud je tomu tak, znamená to, že ani oni neexistují. Mám za to, že tohle mohl být ten moment, kdy můžeme říct, že skutečně vyhasli, vyhořeli. Vyhasli a vyhořeli, jako oheň, který spaluje louku. Jedni neustále vítězili, druzí neustále prohrávali.“

Nový emancipační boj?

Není těžké v tomto zlomku uslyšet nihilistický průvan současné maďarské pustiny, ale celý film je především otevřenou a přiznanou nietzschovskou aluzí. Metafora podlé krysy je pro Nietzscheho analýzu resentimentu naprosto klíčová: ponížený tvor, který vyniká svou vychytralostí a mnohostí, skrze které nakonec převrátí situaci na svou stranu. Uchopení moci člověkem resentimentu ale není jeho emancipací, nýbrž zkázou. Orbánovské Maďarsko je laboratoří takového resentimentu, který produkuje postfašistická strašidla na zadním dvorku Evropy. Tato trpná vůle k pomstě a zaujetí odepřených sociálních pozic je tu jako vždy nihilizující silou, která vrhá celou společnost do spirály beznadějné zkázy.

Organizace této jedovaté a zatrpklé po­­mstychtivosti ale není výsostnou doménou ultrapravice. Sloterdijk tvrdí, že ekonomické omyly socialistické levice jsou zároveň jejím „psychopolitickým vyznáním“. Způsob ovládnutí a transformace ekonomické infrastruktury, stejně jako systému vlastnictví, odráží svůj původ daleko spíše v resentimentu než v emancipačních aspiracích. Politickým afektem, který můžeme považovat za skutečného architekta socialistického modu společenského života, není vůle k osvobození, překonání kapitalismu nebo kooperaci, ale sžíravá touha po pomstě na těch, kteří se na proletariátu dopustili tolika příkoří. Namísto toho, aby docházelo ke změně (re)distribuce moci, jsme perio­dicky staronovými svědky holého uchopení této moci ze strany těch, kterým byla odepřena, společně s ustavením nového establishmentu a nomenklatury. Resentiment je skutečně psychopolitickým afektem, na kterém si emancipační síly minulosti opakovaně vylámaly zuby a který je zároveň mechanismem věčného návratu téhož.

Liberálové se děsí výbuchů tohoto resentimentu a zároveň jsou slepí k mašinérii jeho produkce. Jako by si vystačili s morální kritikou rasistických, xenofobních a fašizujících výstřelků. Ultrapravice všech odstínů v takové konstelaci nabírá na síle a aktuálnosti a učí se s resentimentem čím dál tím lépe pracovat. Její prací není nic jiného než dělat z reálně poražených vítěze na symbolické úrovni. Poskytuje obraz světa, ve kterém pohrdá těmi, již se na společenském žebříčku ocitli níže než její elektorát, a brojí proti těm, kteří jsou „nahoře“, ve snaze zaujmout jejich křesla.

Ačkoli by silou, která dokáže podchytit a přesměrovat tuto tendenci směrem k egalitářské společenské struktuře, měla být samozřejmě levice, je až děsivé, jak v tomto úsilí selhává. Přesněji řečeno – ani se o to nesnaží. Postkomunistické sociální demokracie zpravidla integrují do svých programů krajně pravicové elementy, protože se stále musí opírat o chudou dělnickou třídu, která pracuje v robotárnách pro západní trhy, zatímco západní levice dělníky opustila úplně. S ohledem na rozložení společnosti ale stále ještě platí, že bez jejich hlasu není možná žádná změna, ba ani volební vítězství. Bohužel v okamžiku, kdy jsou integrováni do sociálních snah své politické reprezentace, vnášejí do politického klimatu osten retribuce. Rozřešení otázky, jak zahrnout spodní vrstvy pracujících tříd do emancipačního procesu, se tak jeví jako nezbytné, ale zároveň jako nemožné. Zcela jistě se nachází mimo rámec konzervativně levicových politických subjektů postkomunistického typu, i za hranicemi sociálně liberální politiky. Typ emancipačního boje, který bude inkluzivní vůči všem dosavadním neprivilegovaným vrstvám a sociálním skupinám, bude nutné teprve nově vynalézt. A času na to už příliš nezbývá.

Autor je filosof.