Spekulativní realismus a s ním i akceleracionismus oprašují myšlenku existence autonomní reality. V situaci, kdy hrozí selhání globálního ekosystému, už totiž nechtějí do centra úvah o udržitelné organizaci společnosti stavět představu smyslu, dějin či subjektu. Člověk musí přestat být měřítkem všech věcí.
Metaforou situace, v níž nacházejí člověka dnešní filosofové spekulativního realismu, by mohl být mýtus o Prométheovi. Prométheus byl titán, který vynikal svou vychytralostí, vysmíval se bohům a stal se stvořitelem člověka, kterého uplácal z hlíny a s pomocí bohyně Athény mu vdechl život. Byl to také Prométheus, kdo navrátil lidem oheň, aby dokázali vzdorovat vrtochům bohů. Prométheovství jako filosofický koncept tak symbolizuje intelektuální optimismus ohledně schopností člověka a možností jeho vlády nad sebou samým. Je symbolem moci lidstva nad vlastním osudem a jeho emancipace od nahodilosti světa, ve kterém se vynachází. Právě díky Prométheovi mají lidé možnost utvářet své dějiny – bez něj jsou jen ve vleku historie.
Na takovém kacířství je postaven i akceleracionismus, který se snaží reagovat na zcela novou podobu globálního kataklyzmatu, před kterým dnes lidstvo stojí. Rozsah a povaha nadcházejících katastrof přesahují možnosti společností zavinutých stále ještě v ulitách národních států jakožto způsobu organizace ekonomického a politického života s kořeny v 19. století. V téže době ale spatřil světlo světa také prométheovský projekt komunismu a sociální emancipace, na který akceleracionismus kriticky navazuje. Protože je akcelerace vždy imanentní, bere za své materiální platformy, které se vyskytují ve stávajícím řádu, pouští je ze řetězu kapitálu a udává jim nový směr pod kolektivní správou. Důraz kladený na imanenci značí, že změna nepřijde zvnějšku, ale zevnitř – využitím vlastností systému proti němu samému.
Zároveň ale akceleracionismus odmítá „filosofii dějin“ hledající v dosavadní historii sociálních formací nějaký smysl, význam, dialektický pohyb nebo jakoukoli logiku. Historii naopak vládne nelinearita a nahodilost, jak se možná vůbec nejlépe snaží ukázat Manuel De Landa v knize A Thousand Years of Nonlinear History (Tisíc let nelineární historie, 2000). Spekulativní realismus poskytuje levicové akceleraci ontologii nahodilosti, která ukazuje, že jsme vrženi do kontingentní historie a záleží jen na nás, jestli z ní vytvoříme dějiny. Tendence, jejíž bychom mohli být součástí a která by nám foukala do plachet, neexistuje a nikdy neexistovala.
Kritika kapitálem
V situaci vyprázdnění dějin od smyslu usiluje akcelerace o uchopení materiálních a technologických možností současného světa a jejich obrácení proti kapitalistickému Olympu. Na to, aby se lidé mohli vzepřít oligarchickým bohům, potřebují uvolnit technologickou invenci ze sevření trhu, soukromého vlastnictví a konkurence a začít využívat a rozvíjet technologie za novými, sociálními účely. Akcelerovat znamená přitakávat moci technologií bez utopismu, který říká, že technologie samy o sobě přinesou sociální změnu.
Na scénu se v této souvislosti vrací debata o osvícenství. Ray Brassier, jeden ze zakladatelů spekulativního realismu, toto téma rozhodně nevnímá jako uzavřenou kapitolu, jejíž poslední řádky napsala postmoderní skepse. Bylo by velmi unáhlené říct, že osvícenství bylo překonáno, a jakýkoli návrat k němu bychom tak měli smést ze stolu jako dějinný regres. Osvícenské tendence jsou přítomné stále, a to nikoli jako duchové staré doby, nýbrž jako vyvíjející se a dějinně určovaná racionalita, jejíž potenciál je v současnosti limitován kapitálem. Oproti kantovské kritice, která možnosti rozumu ohraničuje zevnitř, provádí kapitál „kritiku“ čistého i praktického rozumu zvenčí – tím, že lidský intelekt podřizuje svým požadavkům, ohýbá ho podle svých potřeb a umlčuje ho přímo nebo nepřímo tam, kde se příčí jeho zájmům. Obrat k osvícenskému dědictví racionální imaginace je pak jedinou možností, jak znovu rozdmýchat vyhaslou budoucnost, o kterou nás kapitál obral.
Vycházet z nelidského
Možná by bylo příliš smělé tvrdit, že postmoderní pesimismus vůči schopnostem lidské racionality je dítětem neoliberálního diskursu, zároveň ale platí, že volný oběh jednotlivých subjektivních mínění, tak charakteristický pro současnou dobu, je s režimem oběhu kapitálu kompatibilní. Hyperobjektu planetárního kapitalismu nelze čelit malými lokálními příběhy – účinnou subverzi dokáže přinést jen ambiciózní abstraktní racionalita, která dnes nemá co ztratit, vyjma svých okovů. Slovy filosofa Timothyho Mortona: „Jsem jednou z entit zapletených v hyperobjektu globálního oteplování.“
Racionalita naší doby má ambiciózně pracovat s hyperobjekty nikoli proto, že může, ale proto, že musí. Právě intenzita, s níž na nás doléhá Reálno naší epochy, má být formujícím kritériem pro současnou podobu rozumu – nikoli jeho kritika zevnitř. Začínat reflexi od lidského subjektu a nikoli nelidského objektu se ukazuje jako překonaná a nebezpečná tradice. Snad by se dalo říct, že postmodernismus se vymkl době a – podobně jako antikomunismus – se trefuje do už dávno mrtvých metafyzických strašáků, aniž by mohl nabídnout tolik potřebné nástroje pro boj s živými démony současnosti. Ba co víc, postmodernismus úspěšně brání všemu, co by jen náznakem mohlo naši apokalyptickou trajektorii zvrátit.
Politika Reálna
V současnosti jsme svědky nárůstu nových „transcendentálních kritik“, které se prostřednictvím teorie snaží uchopit politiku tak, aby ohraničovala vnitřní možnosti člověka jako politicky jednající bytosti – často na půdorysu selhavších utopií 20. století, které skončily krveprolitím, totalitou či ekologickou destrukcí. Jedním z příkladů takového uvažování je poslední kniha Pavla Barši Cesty k emancipaci (2015; viz A2 č. 17/2015). Na půdorysu selhání individuálních existenciálních revolt stejně jako velkých kolektivních subjektivizací je zde utvářen model „občanského jednání“, které uskutečňuje lidskou emancipaci teď a tady vystoupením člověka ze sebe a skrze interakci s druhými lidmi. Symptomatické pro tento přístup je právě to, že výchozím bodem pro konstrukci nové politické praxe není mimolidské Reálno, ale naopak dějinné zkušenosti s emancipačními projekty.
Naproti tomu akceleracionismus začíná tam, kde Baršovo občanské jednání končí. Základními axiomy, na kterých celá konstrukce stojí, nejsou přednostně kladená lidská omezení, ale samotné požadavky Reálna, které se nás na naše možnosti v posledku vůbec neptá. Hroucení planetárního klimatu tady zkrátka je, stejně jako hrozba vyčerpání surovin nebo pitné vody. Teprve na základě mimolidského Reálna, které klade podmínky našeho bytí a nebytí, je možné konstruovat smysluplné ekonomické a sociální modely, společně s politickou strategií, jak jich dosáhnout. To samozřejmě neznamená, že ke stejným závěrům není možné dojít z opačných konců. Při formování konceptu nového způsobu organizace emancipačních sil se historické reflexi minulých pokusů, které selhaly, nelze vyhnout. Spekulativní realismus však záměrně prolamuje paradigmata antropocentricky orientovaných politických úvah. Nezačíná od člověka, protože si je vědom toho, že pokud se lidská subjektivita stane prvním krokem našich úvah, už nikdy se nevymaníme z toho, aby člověk byl měřítkem všech věcí.
Namísto toho, abychom ohraničovali možnosti lidského jednání zevnitř na základě dosavadní historické zkušenosti a tvořili tak „realistickou politiku“, potřebujeme dnes mnohem spíše „politiku Reálna“, která uznává mimolidské fenomény jako politické činitele par excellence. Hroutící se ekosystém, vyčerpaný důl na vzácné kovy či vysychající pramen podzemní pitné vody jsou imanentní součástí politické dynamiky právě tak jako technologie, které společnost využívá. Prométheovská spekulace, jež se obrací k mimolidskému Reálnu, je tak pro akceleracionismus oním ohněm bohů, který dokáže emancipovat člověka od nahodilosti dění a umožní mu vyjít vstříc svobodným dějinám.
Autor je filosof.