Zabíjení a umírání

Adrian Tomine si v pantheonu americké ko­miksové indie scény drží pozici, která je možná nenápadnější než ty, jež okupují hvězdy jako Daniel Clowes nebo Chris Ware, avšak stále patří mezi dobře viditelná a ostře sledovaná jména. Tomineho tvorba na první pohled naplňuje mnoho nejobyčejnějších vlastností indie komiksů – je civilní, osobní až autobiografická, zdramatizovaná, orientuje se na společenské outsidery nebo patologické detaily ze života v americké společnosti a je založená na neokázale jednoduché kresbě. Loňský sborník Tomineho povídek Killing and Dying (Zabíjení a umírání) nicméně ukazuje rozmanitost a výraznost jeho tvorby.

Pestrý přehled stylů

Tomine si na vydávání svých komiksů zařídil občasně vycházející časopis Optic Nerve, který vydával od roku 1991 vlastním nákladem a od roku 1995 v prestižním kanadském indie komiksovém vydavatelství Drawn and Quarterly. Právě proto má také většina jeho komiksů formát povídek. Z Optic Nerve pocházejí nejen příběhy ze sborníku Letní blondýnka (2002, česky 2008), ale také delší „grafický román“ Shortcomings (Nedostatky, 2007) a konečně i povídky z Killing and Dying.

Sborník Tomineho nejnovějších prací je výrazný tím, jak pestrou směs formálních přístupů tu autor střídá. Úvodní A Brief History of the Art Form Known as „Hortisculpture“ (Stručné dějiny umělecké formy známé jako „hortisculpture“) vypadá jako sborník novinových stripů; Intruders (Nezvaní hosté) jsou věnováni klasikovi japonské sociálně realistické mangy Jošihiro Tacumimu a připomínají jeho kresebný styl; poměrně přísně pravidelné řazení panelů v černobílém Go Owls (Sovy, do toho) kontrastuje s rozvolněnější strukturou barevné Amber Sweet; na dialozích postavená titulní Killing and Dying je v opozici vůči impresivní Translated, from the Japanese (Přeloženo, z japonštiny).

Osamělost, nejistota a selhání

Titulní povídka je také vrcholem celé sbírky, a to nejen díky příběhu o vztahu otce k dospívající dceři, která má ambici stát se stand­up komičkou. Killing and Dying mistrně pracuje s detailem – například matčina rakovina probíhá jakoby mimochodem zcela na pozadí mnohem méně vyhroceného dramatu. Povídka má zároveň nenápadnou, ale velmi sofistikovanou formu. Komiks se drží poměrně striktně pravidelné mřížky velmi malých panelů (čtyřikrát pět políček na stránku), takže jsou v nich většinou zachyceny detaily. Některé panely ale tvůrce využívá jen na zvukové efekty při stand­up vystoupeních, někdy je úplně vynechá, což naznačuje, že mezi sousedními políčky uplynul nějaký čas. Sofistikované je i využití barev. Většina pozadí je řešena pouze jednou barvou – někdy není ani nakreslené, jindy obsahuje obrysy objektů, které ale nejsou vybarveny. Celkový dojem křehkosti a intimity ještě podtrhuje velmi tenká obrysová linka, což je jediná věc, která výrazněji přibližuje autorův kresebný styl k japonské manze. Tomine vytvořil subtilní, tlumené, ale zároveň vypravěčsky strhující a formálně nápadité mistrovské dílo.

Sborník Killing and Dying v mnoha ohledech pokračuje v linii Tomineho příběhů o osamělých, vnitřně nejistých hrdinech, kteří se smiřují s vlastními selháními a nedostatečnostmi. Jeho smysl pro výstižné situace, v nichž se v náznacích odhaluje mnoho z nevyřčených pohnutek postav, je už tak precizní, že příběhy z nové sbírky možná nepůsobí tak naléhavě jako v Letní blondýnce. Osvěžující na nich je někdy až ostentativní odhodlání experimentovat s formou, především s barvami, které Tomine doposud ve svých komiksech nepo­­užíval. Žádná z šesti povídek otištěných v Killing and Dying není čistě černobílá, tvůrce vždy přidal alespoň jednu další barvu. Mistr nedořečenosti však s barvami pracuje stejně jako se vším ostatním – jeho koloring téměř nikdy není plně realistický a často znamená o trochu víc, než se na první pohled zdá.