Prachem proti proudu času

Distributoři prohlašují nový český film Prach za snímek, který navrací tuzemské kinematografii duchovní rozměr. První celovečerní film letošního třicátníka Víta Zapletala je zároveň dílem, které se k divákům dostávalo velmi pomalu. Nejde jen o to, že natáčení muselo být z finančních důvodů na několik měsíců přerušeno. Zapletalův absolventský film z FAMU vznikl už v roce 2014, nicméně premiérově byl uveden teprve o rok později na jedné ze soutěžních sekcí karlovarského festivalu a do kinodistribuce se dostává až teď.

Zbytečná doslovnost

Autor sám se označení spirituální film brání a raději s nadsázkou operuje pojmem „katolický realismus“. Podobný směr ostatně naznačovaly už jeho několikrát oceněné krátkometrážní snímky. Ještě jako student FAMU zaujal pětiminutovým Pokojem (2008), v němž celou dobu sledujeme starou ženu naslouchající dětskému hlaholu za okny – z vesmíru scvrklého do jediné místnosti, za jejíž zdi už se nejspíš mnohokrát nepodívá. Jemným humorem opředená symbolika „generačního střetu“ při vší své jednoduchosti vyznívá velmi naléhavě. Dlouhometrážní forma vyprávění však co do práce se symbolikou představuje mnohem nepoddanější oříšek.

Režisérovo výtvarné cítění prostupuje i jednotlivé sekvence Prachu. Film vypráví o dvou dospělých bratrech, kteří přijeli do rodné vsi čekat na nevyhnutelné úmrtí svého otce, jenž je paralyzovaný a upoutaný na lůžko. Kamera Ondřeje Belici nestrhává pozornost sama k sobě manýristickou vynalézavostí, přesto je patrné důkladné rozvržení jednotlivých záběrů. Ty nejsou návodné v tom smyslu, že by divákovi vnucovaly jednoznačné hledisko, a přesto zůstávají po celou dobu na první pohled srozumitelné. Občas je ale vší té vstřícnosti k publiku přece jen příliš, a to právě v obrazech opředených jasně symbolickým rozměrem. Scéna se ženou lkající touhou po dítěti pod klasickým zobrazením madony nad postelí manželových rodičů sděluje tutéž věc hned třikrát ve stejné chvíli, což je opravdu mnoho.

Pocit zbytečné doslovnosti determinuje snímek i na dalších úrovních. Nepotřebujeme například z úst postavy slyšet doznání, že situace kolem umírajícího tchána dopadla vůbec nejhůře, jak mohla. Výrazy v tvářích obou jednajících postav obnažují svěže nekorektní vnímání oddalované smrti samy o sobě. Dítě jednoho z bratrů se svěří se svou láskou k malování i rozmrzelostí nad tím, jak se dospělí v jeho blízkosti snadno vzdávají původních snů. Postava tak nenásilně nastavuje zrcadlo starší generaci. O chvíli později ale chlapec zjistí, že si jeho otec v pubertě lepil koláže, což už je banální ilustrace předchozí scény. Podobných repeticí je v Prachu více. Snímku příliš neprospívá ani kašírované pronášení většiny replik. Herci – vesměs s minimálními zkušenostmi s vystupováním před kamerou – byli kvůli úspoře času, peněz a materiálu nuceni většinu dialogů zvládnout na jediný pokus a pochopitelná opatrnost zapříčinila, že jejich výkony lze jen stěží označit za přirozené.

Neproniknutelné postavy

Proklamativně duchovní rozměr filmu se projevuje nejen ve výchozí situaci a symbolismu vyprávění, ale také v jeho zdrženlivém tempu. Objevují se zde všechny klasické „spirituální“ propriety, jako je tázání po existenci a důležitosti víry či bressonovský přístup k postavám. Zapletal nám o žádné z nich neposkytne dostatek informací, abychom se mohli lépe vžít do jejich jednání. Situace, v níž se na začátku filmu hrdinové ocitli, je přitom mnohem dramatičtější než vývoj jejich povah a poměrů mezi nimi. Především nevíme, proč spolu oba bratři téměř nekomunikují, a neznáme ani jejich vztah k rodičům. O to hůře se poté proniká do podstaty dílčích konfliktů. Když se jeden z bratrů rozhodne před koncem nenadále odjet, druhý v tom vidí naprostou tragédii. A divák se může pouze domýšlet proč, když se navenek vlastně nic strašného neděje. Na škodu je také minimální prostor, kterého se dostává matce obou protagonistů. Venkovská babička, načrtnutá pouze v základních obrysech, se pohybuje mimo tradiční chápání figury staré ženy, signifikantní nejen pro českou kinematografii – není ani přehnaně bodrá, ani pohádkově roztomilá. O to realističtěji ovšem i na tak malé ploše vyznívá.

Vzhledem k tématu se nabízí srovnávání Prachu s nedávným filmem Jako nikdy (2013) Zdeňka Tyce, a pokud jde o vyprávění příběhu několika lidí uzavřených do malého prostoru, lze najít paralely s tvorbou Petra Marka (pod jehož pedagogickým vedením navíc film vznikl). Mnohem přínosnější je ale zasadit Zapletalův debut do kontextu jiných prvotin čerstvých absolventů FAMU. Vedle Cesty do Říma (2015) nebo Road­Movie (2015) působí dotaženějším a především dostatečně konzistentním dojmem. Navzdory začátečnickým nedostatkům zapadá do jedné linie současného evropského filmu, aniž by ke slavnějším tvůrcům vzhlížel z nepřekonatelné vzdálenosti.

Autor je filmový publicista.