Černé slunce a čas

Je to román? Těžko říct, každopádně je to o tom, jak se žije po čtyřicítce. A veselo z toho jednomu není. Postavičky Mára, Saša, Igor a další se v období o něco málo delším než rok pohybují městem, pijí, vedou řeči, navazují vztahy a rozpouštějí je (zpravidla ne úplně snadno). A především stárnou. Myslí si, že to mají na háku, ale jak se text žene dál, zjišťují, že to na háku vůbec nemají. A končí všelijak. Ozývá se tu Ladislav Šerý jako za starých časů. Občas prohodí něco o spektáklu a revoluci, a pořád ještě umí člověka pobavit, když si rejpne do nejkonzervativnější avantgardní skupiny na světě: „Teď mají surrealisti velkou výstavu, byls tam? Hrozně s tím nadělaj, vyžvaňujou se, kde můžou, i v bedně, ale jak! Ustrašeně, bezkrevně, jsou posránci rádi, že si jich všimli.“ Ale celé se to zároveň přesouvá do jiných, tak nějak smutnějších poloh. Ohlédnutí do devadesátek i dál, připomenutí legendárních pražských figur, třeba Tlusté nohy, to je pořád ještě legrace. Ale všechno se nějak vzdaluje, protože život plyne – zatím ještě zvolna, ale přece jen čím dál rychleji – ke svému konci. Mimochodem, že typická Šerého věta je založená na parataxi, asi nebude žádná náhoda, protože samo plynutí času v tomto textu je parataktické až do poslední stránky.

Pusu sem, pusu tam

Je tu městská topologie, tedy pražská, s krátkou odbočkou k Paříži, do rue Delambre, kam se vrátíme ke konci knihy, když už jde všechno z kopce. Etnologie hospody, kterou ocení ti, kteří ještě do hospod chodí. Třeba hned na začátku, když se Mára trochu nudí a sedá si k Rudolfinu a jeho vnitřní hlasy se po joyceov­sku bez přechodu prolínají s hlasy hospodskými. Tento hospodský prostor hraje ovšem jinou funkci než u autorů, na které si v těchto souvislostech vzpomeneme nejdříve. U Hakla nebo Hrabala je hospoda místem magických zjevení a absurdních situací, u posledně jmenovaného je to navíc studnice, z níž – ovšem jen částečně, na to nezapomínejme – čerpá svou strhující jazykovou invenci. U Šerého je tomu jinak: hospoda je prostor intelektuálních rozprav, ale také prostor tlachů, šumů a stále silnější melancholie: „Minulost se často tváří jako uzavřená, ale ve skutečnosti nikdy nekončí.“ Chodí se tudy nejdřív jakžtakž vesele, s postupem času už poněkud uplouhaně.

A jsou tu především nečekaně ­dojemné milostné příběhy, dlouhé básně v próze, Gábina a Zuza, výměny esemesek bez konce, šukání i láska a všudypřítomné vzájemné trápení a žárlivost, zachycené v koncertech polopřímých řečí. Stačí si přečíst záznam Sašovy stíhy, paranoie a vnitřních monologů, když mu Zuza přestává odpovídat na maily. „Žárlivost je divná věc, podobně jako láska,“ píše Šerý. No bodejť, omyl, bez kterého nedokážeme žít. „Jasněže, přiběhnu jako tvůj pejsek, jako tvůj otrok, jako sluha, jako obecní ­idiot, jako vymyšlená postava z blbé knihy, jako beznosý degustátor…“ Pusu sem, pusu tam, chvíle štěstí, a pak průšvih, hotová psychopatologie v některých kapitolách, ale bohužel všechno ze života. Však se k tomu také v tomto textu, stejně jako v životě, všichni vracejí a vracejí, připomínají slepice klovající do zrní schovaného pod sklem, začínají znovu stavět na svazích kráteru, ze kterého může vzejít jedině pohroma, jak píše Proust. A činí tak pořád, nežli to pak na dvou posledních stránkách všechno vygraduje do závěru, který nebudu prozrazovat a ve kterém figuruje jedno šlápnutí do prázdna.

Jako břitva

A v tomto malém světě pomalu klíčí symptomy úpadku a postavičkám, alespoň některým, začíná zvolna vyhasínat životní plamen. Když přijde na Igorovo učitelské vyhoření, člověk se v tom poznává tak dokonale, až ho z toho mrazí: „studentíci ho nebaví, ani chodit do hospod s nimi ho nebaví, řeší pořád stejné problémy, deset let stejných řečí, jen se obměňují ksichty, on stárne, oni ne. Pořád se kolem něj točí dvaadvacetiletá, třiadvacetiletá těla a v nich nezralé mozky, v těch mozcích velmi podobná kaše, z níž občas vypluje na povrch idea, která by i stála za úvahu, ale záhy je potlačena jinými, méně povedenými myšlenkami, které můžou rovnou do stoupy.“

Znovu a znovu čtu kapitolu o Márovi, který se dává dohromady, a dost marně dumám, kdy jsem naposled četl něco drsnějšího a krutějšího, možná kdysi někde u Čapka­Choda. Přesnost, se kterou se bez omáčky vyjadřuje Márova takřka beckettovská samota, nahání strach. Mára se dohromady dává, ale ve skutečnosti se vůbec dohromady nedává, je sám, chce mít všechno na distanc, ale světe, div se, svoboda je mu na nic, „těšil se z ní jen chvíli na začátku svého sestupu, teď touží dostat se zpět do područí kohokoli, kdo mu dá pocit vzájemnosti a blízkosti, mohl by to být i pes“. To je dialektika lásky, jak říkají moudří; když ji máme, je to průšvih, když ji pro změnu nemáme, je to konečná. Pasáž o Márovi a věcech posledních je ostrá, ostrá jako břitva, tím spíš, že bez patosu, jen s trochou nervalovského koření: „Myslí na věci poslední a nemá z toho žádný lehkovážný pocit jako v dřívějších letech. Najednou cítí tu tragickou pachuť života, tíhu času, předzvěst konce, kterého ještě nedohlédne, ale už slyší jeho zadržovaný dech. Co až se to černé slunce vyhoupne nad obzor a on k němu bude přicházet jako k osamocenému stromu v poli?“ Na několika stránkách, kde se míchá páté přes deváté – nesmyslně působící retrospektivní pasáž o rvačce u bazénu, koukání do vody, jejíž plynutí nepřipouští myšlenky, ale dovede zhmotnit vzpomínky, myšlení v holých větách bez gramatiky, jen údery slabik –, je zkoncentrováno všechno to nic a taky všechna ta bramboračka, kterou člověk v hlavě mívá, když už to nejde dál. Van Goghův šílený vesmír, říká tomu vznešeněji Ladislav Šerý.

Svět mimo svět

Dostáváme se do světa mimo svět, do bezčasí, kde už nikdo a nic není, kde „nad městem proudí zkažený, vydýchaný vzduch, který neunese ani slova, jen hluky a šum“. Do světa, kde se nedá žít a kde se i pohled do mraků vrací zpátky do vaší duše. Anebo nevrací, to tam vlastně není napsáno: „Pohledem se prořezává skrz listí do mraků a skrz mraky do své zpitomělé duše.“ V disekci toho, jak to chodí, pokud si člověk nic nenalhává nebo pokud se snaží lhát co nejmíň, se jde ještě dál, když to Mára nakonec zabalí: „Byl jsem špatnej kamarád, málo jsem za ním chodil, vzdychá Saša a překvapeně slyší, jak neupřímně to zní.“ Ne že bych něco takového taky nezažil.

Je to smutná kniha. Nepodobá se ani Haklovi, ani Balabánovi, ani ničemu jinému. Navzdory spoustě lokálních legrací, hlodů a historek vypovídá o tom, jak se nálepky všelijakých sociálních identit postupně sloupávají a nezbývá toho mnoho, jen černé slunce a čas, který roste pomalu jako strom. Možná mi to jenom tak přijde, ale je mi holt taky přes čtyřicet, byť relativně čerstvě. Je to taky o tom, jak bylo řečeno svrchu, že láska je průser a bez tohoto průseru se neobejdeme. Je to o životě. A v první řadě je to dobře napsaná kniha, zjevně dost vysezená. Je málo takových knih. Dá se to číst pořád znova. Je to literatura.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.