Co drží lidská společenství pohromadě? Takových věcí je víc; podívejme se nyní na tři z nich: na média, náboženství a politiku.
Moderní společnosti nejsou s to reprodukovat se bez médií. Zkuste malý myšlenkový experiment: představte si, co by se stalo, kdyby hned po dočtení tohoto úvodníku zmizela veškerá média a byli bychom odkázáni toliko na sdělování tváří v tvář. Společnost ve své stávající podobě by se postupně a nezadržitelně začala hroutit. Všem, kdo nadávají na televizi, tisk nebo internet, doporučuju, aby se na chvíli zastavili a v duchu si vizualizovali proměnu současného světa v jakýsi „No Media World“. Kdysi jsme v něm žili. Ale je zřejmé, že dnešní návrat k němu by byl všechno, jen ne bezbolestný. Překreslil by mapu světa a vtiskl mu fragmentarizovanější tvář. Je krajně obtížné si představit, že by to probíhalo bez konfliktů uvnitř rozpadajících se i nově vznikajících společenství a že by se to obešlo bez válek mezi nimi. Média se nám nemusejí líbit, neboť kalí naše vědomí spoustou zbytného balastu. Ale je dobré jim neupírat hluboký smysl, jejž naplňují tím, že integrují společnost.
Touto mocí je obdařeno i náboženství. Má k médiím blíž, než si zpravidla myslíme. Už Hegel si všiml podobnosti mezi ranní modlitbou a ranním čtením novin. A nahlédl, že obě činnosti mají leccos společného: pravidelným, ritualizovaným způsobem scelují společnost, neboť ve stejnou dobu sjednocují mentální obsahy jejích členů a vnukají jim společný úběžník, k němuž upínají svou pozornost všichni, kdo se rituálu účastní. Bylo by hrubou redukcí zužovat účinek náboženství jen na jeho sociálně integrující roli, ale nyní mi jde právě o ni. O schopnost vytvářet kontakt mezi lidmi prostřednictvím něčeho, co sdílejí a co přesahuje jejich ego. Láska, říká Exupéry, není dívat se do očí, ale hledět stejným směrem.
A nakonec politika. I ta umí spojovat lidi. Její modus operandi je ovšem od začátku určován konfliktem: politicky se spojuji s těmi, s nimiž sdílím určitý zájem v oblasti věcí veřejných, a tím se ipso facto stavím proti těm, kdo prosazují zájem opačný. V časech míru a běžného demokratického provozu je politika vcelku účinným nástrojem, jak nalézat kompromis mezi protivnými stranami, aniž by tekla krev. Třebaže mnozí politikou pohrdají jako arénou nekončících tahanic, podpásových intrik, pozérských gest a slovního siláctví, vděčíme jí za to, že zájmové střety povětšinou nepřerůstají v pěstní souboje nebo bitky ještě mnohem horšího kalibru. Čapek byl přesvědčen, že politika by měla být především hovor o důvodech. Tenhle meritorní rozměr by se z politiky neměl zcela vytratit, nechcemeli, aby se dokonale vyprázdnila a ztratila obsah. Jenže právě to se současné politice – a zdaleka nejen té české – stává. Oč je obsahově pustější a oč méně chce nebo dokáže hájit přímý zájem voliče, o to víc se vemlouvá do jeho přízně tím, že ho hecuje do boje třeba proti lidem jiného vyznání. A čím méně volič ty lidi zná z každodenního osobního, dialogického styku, tím schematičtější představu si o nich vytváří. Jinak řečeno: tím víc se stává rukojmím mediálních obrazů. Druzí jsou fantazmata.
Můžeme uzavřít: politika, média a náboženství jsou nadány mocí posilovat společenskou soudržnost. Je ovšem klíčové, aby si tyto sféry byly vědomy svých hranic. Jakmile je začnou překračovat, vzniká třaskavá směs. Politika, která svou bezobsažnost kompenzuje tím, že se dovolává mediálně vypouklých představ o jinověrcích, je cestou do pekel.
Autor je antropolog.