„Narodil se, aby vládl světu, přesto prožil neradostné dětství. Jako batole naposledy spatřil svou matku, s otcem se neshodl téměř po celý život. V patnácti letech už velel armádě a vybojoval svou první bitvu. V šestnácti se za svého otce ujal vlády nad celým královstvím. Ve třiceti si na hlavu nasadil královskou korunu a v osmatřiceti se stal pánem světa.“ Obálku komiksu Karel IV. Pán světa tvoří portrét rytíře, který nejvíc připomíná někoho mezi komiksovým Rahanem a Thorgalem. Udivené pohledy, jež většinou doprovázejí listování tímhle dílem, chápu. A vlastně rozumím i snaze převyprávět historický příběh způsobem, který akceptuje současná generace.
Podstatnou část toho, co jsem se dozvěděl o naší historii na základní škole, tvořily informace z publikace Obrázky z českých dějin a pověstí (zpětně si tak vysvětluji své nevalné výsledky z dějepisných olympiád). Knížka z poloviny osmdesátých let byla na tehdejší poměry odvážně koncipována (téměř) jako komiks a tomu byla přizpůsobena i míra stylizace a celkového zjednodušení podávaných informací. Přes všechnu diskutabilnost, kterou v nás s odstupem času vyvolává smíchání bájných postav s těmi historicky doloženými, zvolená míra simplifikace naší historie a v nemalé míře smyšlené nebo zcela nepravdivé informace, mělo vydání této knihy značný dopad na celou jednu generaci. A možná že komiks, ze kterého zde cituji, dokáže ovlivnit a k české historii přitáhnout generaci současnou.
Až extrémní zjednodušení a stylizace jsou v západní kultuře dávno samozřejmostí a nikoho nepřekvapí. Komiksy o „hrdinských kouscích“ van Gogha, Clauda Moneta nebo třeba Julese Pascina zaujímají zcela běžně místa v knihkupectvích respektovaných galerií evropských metropolí. Jejich hlavním cílem je vzbudit zájem o samotného umělce, jeho dílo, případně o umělecký směr, který reprezentuje. Asi nikdo z tvůrců těchto průvodců nechce konkurovat nákladným odborným biografiím, jejichž autoři strávili několik let výzkumem. Tyto publikace si totiž nekonkurují, naopak, jedna podporuje smysl té druhé. Podobně vznikají popularizační filmy, animované seriály, dokonce počítačové aplikace. To všechno se podílí na zahuštění sítě, která je součástí uměleckého provozu.
U nás je situace přece jen jiná. Dluh v podobě publikací o pozapomenutých umělcích naši historikové umění splatili. Jen těžko se hledá osobnost českého výtvarného umění, o které podobná práce chybí. Váchalova, Divišova, Boudníkova nebo třeba Kotíkova korespondence, deníky, vzpomínky přátel, několik monografií, odborné práce, rozbory díla. Schází jediné – zaujmout pro práci těchto umělců ty, kteří o nich v životě neslyšeli. Hledat a nejlépe i najít takovou formu a míru zjednodušení, aby bylo akceptovatelné pro obě strany. A možná zajít o trochu dál. Mělo by totiž být akceptovatelné hlavně těmi, pro které je určeno. U komiksu o Slavoji Žižekovi nebo Josephu Beuysovi je podoba zvolené stylizace přizpůsobena náročnosti tématu. Omalovánky s obrazy impresionistů, leporelo s osudem Paula Cézanna nebo komiks o pisoáru, který nemá nikdo rád, to vše je určeno jasně definované věkové skupině.
Jestliže dokáže taková forma přitáhnout malé dítě (nebo dospělého člověka, který třeba poprvé zabloudil do galerie), pak má ke své existenci opodstatněný důvod. Pokud vede cesta k zájmu o historii přes komiks o králi světa nebo přeskočíli u budoucího architekta jiskra díky stavebnici lego v podobě Guggenheimova muzea (ano, prodávají ji tam), pak má své legitimní místo mezi katalogy výstav a odbornými publikacemi.
Jestli byl anebo nebyl císař Zikmund liška ryšavá či jak velkou část ucha si ve skutečnosti van Gogh uřízl, je čtenáři v určitém věku jedno. A na rozdíl od osmdesátých let se to dá snadno zjistit. Takže ano, souhlasím, že „Karel IV. – pán světa – rozhodně není nudnou postavou z učebnice dějepisu a jeho úžasně dobrodružný život si už dlouho říkal o velkolepé komiksové zpracování“.
Autor je člen Společnosti Jindřicha Chalupeckého.