Proměny globálního ekosystému přivádějí odborníky z celé řady oborů k úvahám o antropocénu. Jaký bude osud lidstva v této historicko-geologické éře? Také umělci jsou v diskusi na toto téma velmi aktivní. Neměli bychom se ale ptát, jakou ekologickou stopu zanechává samotný provoz umění?
Za naléhavé problémy současnosti máme sklon považovat především válečné konflikty a společenské poměry v době globálního kapitalismu. Koncept takzvaného antropocénu – pojmu označujícího éru, kdy se člověk stal původcem nevratných změn ekosystému na celoplanetární úrovni – před nás nicméně s velkou urgencí klade ještě zásadnější výzvy a otázky, na něž však dokážeme jen stěží odpovědět. Jedno je jisté: politický systém a politické nástroje, které máme k dispozici, jsou tváří v tvář těmto výzvám neúčinné. Asi i proto antropocén není klíčovým tématem ani na politické scéně, ani v sociálních hnutích. Je však stále diskutovanější v akademickém světě. Pro geology, antropology, botaniky či sociology představuje novou mezidisciplinární perspektivu, která mění pohled na vztah člověka ke všemu, co jej obklopuje.
Umění nezůstává jen zdrojem metafor, pomocí nichž se teoretici snaží přesvědčit své čtenáře o závažnosti situace. Naopak se samo na diskusi podílí a poskytuje jí prostor. Umělce a kurátory koncept antropocénu oslovuje svou revolučností a novostí pohledu, zpochybňujícího konstanty existence lidského společenství (například víru v nezničitelnost planety a stabilitu jejího klimatu nebo oddělenost subjektu a objektu). Jaká je tedy role současného umění v debatě o antropocénu? A jaká je role antropocénu v umění?
Osahat si realitu
Vztah umění a ekologie má svou dlouhou tradici, sahající až do 19. století. Žánr ekoartu, vyznačujícího se zvýšenou citlivostí vůči životnímu prostředí, se objevil na umělecké scéně již před několika desítkami let. Z perspektivy antropocénu však o ekologii a životním prostředí nelze uvažovat jen jako o jednom z nesčetných témat, kterými se umělci zabývají. Je to trochu jako s termínem „postinternet“ – také antropocén označuje určité obecné podmínky, za nichž současné umění vůbec vzniká. Pak je ovšem těžké určit, které umění je vlastně s problematikou antropocénu spojeno. Z určitého hlediska by bylo možné takto pojímat veškeré současné umění, pak by ale nedávalo smysl o něm vůbec takto mluvit. Je tedy třeba se omezit na tvorbu, která o antropocénu vypovídá přímo, jakkoli často postrádá aspoň nějaký moment překvapení.
Antropocén v umění nakonec nejlépe funguje jako kurátorský rámec, do něhož lze zasadit přístupy z nejrůznějších oborů i zdánlivě netematická díla, a tak vytvářet nové souvislosti. Umění se navíc stává platformou, díky níž lze vést interdisciplinární diskuse o této problematice ve veřejném prostoru. Příkladem byl mimořádný projekt kurátorů berlínské instituce Haus der Kulturen der Welt (HKW) z let 2013 a 2014, který vyústil v řadu výstav, přednášek, workshopů, performancí, konferencí a publikací. Umění si tu vedlo o trochu lépe ve své funkci fyzického i virtuálního prostoru zprostředkovávajícího komunikaci mezi různými obory lidského poznání než ve své roli artefaktu působícího na diváka.
Také v případě angažovaného umění můžeme hovořit především o funkci mediační. Asi nejvíce ohlasů sklidil projekt Olafura Eliassona, který v době konání klimatické konference v listopadu loňského roku v Paříži instaloval tající ledovce jako monument svého druhu. V podstatě šlo o paralelu k teoriím a konceptům, o nichž se v souvislosti se změnami způsobenými člověkem hovoří. Občané Paříže si mohli doslova osahat realitu toho, o čem diskutovali politici a o čem již dlouho mluví vědci.
Tvorba není nevinná
Eliasson je jeden z mnoha umělcůaktivistů, kteří jsou součástí hnutí pokoušejícího se přesvědčit ostatní, aby začali brát celoplanetární změny životního prostředí vážně. Jak vážně ale tyto změny berou samotní umělci? Jak diskuse o antropocénu reálně mění (anebo mohou změnit) provoz uměleckých institucí a sám způsob umělecké produkce? Jak by vypadal umělecký svět, který by se choval udržitelně? Jak by vypadala udržitelná umělecká praxe? Možná by to byla skutečná revoluce – taková, jaká by měla proběhnout ve všech ostatních odvětvích lidského konání.
Hodně se dnes mluví o „greenwashingu“. Jde o to, že firmy přímo zodpovědné za ekologické katastrofy financují umělecké instituce ve snaze zachovat si dobrou pověst. Představme si ale všechny ty velké přehlídky a bienále, spojené s přepravou obrovského množství lidí a objektů, a uhlíkovou stopu, již to zanechává. Představme si všechny ty nesmyslné lety kvůli jednodenní prezentaci nebo účasti na vernisáži. Aby nevypadli z uměleckého provozu, musí umělci přicházet se stále novými nápady a realizovat další projekty, prezentace a výstavy, které často proběhnou tak rychle, že kritici ani nestačí napsat recenzi. Kolik uměleckých děl už bylo vystaveno pouze proto, že výstavu bylo nutné uskutečnit kvůli kolonce v grantové žádosti? Zkrátka, umělecká tvorba není žádná ekologicky nevinná aktivita, potýká se s udržitelností stejně jako všechny ostatní obory lidské činnosti.
Umění a teorie
V diskusích aktivistů o antropocénu se dnes objevují dvě radikální řešení. Jedno – nazvěme ho anarchokomunitní – vyzývá ke zpomalení a zjednodušení našeho životního stylu, k zakládání komunit postavených na solidaritě a sdílení, k návratu k primitivnějším a šetrnějším technologiím. Druhý – akceleracionistický – přístup nerezignuje na celospolečenská řešení. Prosazuje bezpodmínečný základní příjem a snížení pracovní doby a chce rychlý technologický vývoj přesměrovat k jiným než komerčním cílům – k takovým, jež by byly prospěšné všem. Těmto přístupům by mohly odpovídat dvě různé strategie pobývání v uměleckém světě. Jedno je lokální, komunitní a participativní, druhé postinternetové a globalizované. Zástupci prvního přístupu by v podstatě existující instituce a komunikační platformy globálního umění opustili a budovali nové, menší, horizontálně uspořádané. Druhá skupina by oproti tomu usilovala o jejich ovládnutí a radikální reformu. Obě strategie by se přitom mohly vzájemně doplňovat.
Zatím se ovšem antropocén objevuje spíše jako téma teoretických diskusí a umělecké reflexe než v praktických důsledcích a institucionálních změnách. Tuto rozpolcenost svět umění dobře zná. Zrcadlí se v ní také obecnější vztah teorie antropocénu a společnosti. Vše se zatím odehrává na rovině teorie. Uvidíme, zda bude mít nějaké dopady.
Autorka je kurátorka galerie tranzit.cz.