Strach a sentiment

Na zadní straně obálky románu Hluk padajících věcí (El ruido de las cosas al caer, 2011) kolumbijského spisovatele mladší generace Juana Gabriela Vásqueze najdeme doporučení od Maria Vargase Llosy: „Jeden z nej­originálnějších nových hlasů latinskoamerické literatury.“ Od doby, kdy sám nobelista Vargas Llosa patřil ke skutečně originálním hlasům, však uplynula desetiletí, a je tedy namístě přistupovat k takové přímluvě s určitou obezřetností. Vásquezův román totiž sice stojí za přečtení, nikoli ovšem kvůli literární originalitě.

Hluk padajících věcí zpracovává téma obchodu s drogami a s ním spojených násilností. V Kolumbii jde o již zavedený žánr – přinejmenším od románu Fernanda Valleja Madona zabijáků (La virgen de los sicarios, 1994; ukázka v A2 č. 11/2013), jehož překlad už několik let avizuje nakladatelství Fra. Vásquez ve své próze ovšem nenechá čtenáře nahlédnout do prostředí mafiánů, překupníků a nájemných vrahů. Tento svět stojí v pozadí, a přitom je zodpovědný za zjizvené a vychýlené životy všech hlavních postav románu.

Kde jste byl, když ho zabili?

„Mé město se tou dobou začínalo vymaňovat z nejnásilnějších let svých nedávných dějin,“ říká vypravěč Antonio Yammara, mladý profesor práva, o Bogotě devadesátých let. V té době byl v Medellínu na severozápadě Kolumbie dopaden a zabit zřejmě největší narkobaron všech dob Pablo Escobar, k němuž loni přitáhla novou vlnu pozornosti společnost Netflix se svým seriálem Narcos. Zemi tehdy svitla naděje, že se násilnosti, jakými byly bombové útoky v nákupních centrech nebo atentáty na vrcholné politiky včetně výbuchů v letadlech veřejných aerolinek, už nebudou opakovat. Klesající počet vražd však nemohl zhojit rány těch, jejichž životy už byly rozvráceny.

Televizní reportáž o hrochovi uprchlém ze zpustlé soukromé zoologické zahrady Pabla Escobara ve vypravěči vyvolá vzpomínky na jistého Ricarda Laverdeho, tajemného sešlého muže, se kterým se seznámil v kulečníkovém klubu. Rodící se přátelství však ukončí kulky z pistolí dvou zabijáků, kteří okolo projedou na motorce a okamžitě zmizí. Střely mířily na Laverdeho, který byl úspěšně odstraněn, zatímco nic netušící Yammara skončil se zraněním v nemocnici. Zůstane mu jizva – a především paralyzující strach.

„Žít v Medellínu znamená protloukat se tímhle životem mrtvý,“ píše Vallejo v Madoně zabijáků. Podobně je tomu ve Vásquezově Bogotě, kde vypravěčovým životem prostupuje neustálý strach, který mu znemožňuje vyjít bez obav na ulici, sledovat v klidu televizní zprávy, procházet se s čerstvě založenou rodinou a dokonce i uspokojovat manželku. Jeho žena nevyrůstala v Bogotě ani v Kolumbii a absence společných traumat jen prohlubuje jejich odcizení. Naopak když se Yammaro nečekaně sejde s dcerou zavražděného Laverdeho, okamžitě si porozumějí právě díky sdílené generační zkušenosti všudy­­přítomného násilí: „,Kde jste byl, když zabili Laru Bonillu?‘ ,Doma ve svém pokoji, psal jsem úkol z chemie,‘ řekl jsem. ,A vy?‘“

Krvavé peníze

Návštěva u Laverdeho dcery Mayi, která odešla z nenáviděné Bogoty na venkov, vyplňuje celou druhou polovinu knihy. Teprve během ní se vypravěč a s ním i čtenář seznámí s osudy Laverdeho a jeho americké manželky, která přišla do Kolumbie jako dobrovolnice Kennedyových Peace Corps. Ukáže se, proč pilot Laverde strávil dvacet let v americkém vězení: aby zajistil své rodině v chudé Kolumbii slušný život, začal starým letadlem dovážet do Spojených států marihuanu. Když dostal nabídku, aby příští zásilkou nebyla marihuana, ale kokain, který okolo roku 1970 zažíval velkou konjunkturu, nedokázal odmítnout. Rodině sliboval, že poletí jen jednou, protože z výdělku vyžije až do smrti. Agenti Drug Enforcement Administration, kteří ho na letiš­ti čekají, však tyto plány zhatí.

Román kulminuje v momentě, kdy vypravěč a Maya společně vyrazí do chátrající zoo na někdejší Escobarově haciendě a vzpomínají na moment, kdy ji tajně navštívili jako školáci. Zoologická zahrada vybudovaná za krvavé peníze z obchodu s drogami, o jejíž návštěvě snily všechny děti, se stává metaforou kolumbijské skutečnosti nedávných desetiletí. Škoda, že Vásquez takovéto scény přetěžuje plevelnou sentimentalitou. Román je kompozičně vystavěn s velkou zručností, ovšem na úrovni výrazových prostředků často sklouzává k citovému kalkulu telenovel. Dramatická zápletka knihy je dostatečně „dojemná“ sama o sobě a nebylo třeba ji touto sentimentalitou ředit. Literárně tedy čtyřicátník Vásquez není o nic originálnější než jeho mexický vrstevník Álvaro ­Enrigue, chilský prozaik Alejandro Zambra (A2 č. 25/2014) nebo dosud nepřeložený bolivijský autor Edmundo Paz Soldán. Nic na tom nemění ani kvalitní překlad Anežky Charvátové. Hluk padajících věcí nicméně obstojí jako zpráva o tom, jak těžké je překonat traumata způsobená dysfunkční společností plnou zbraní, bomb a násilí.