Klučičí fantazie

V červnu 2012, těsně před vydáním svého debutového alba Channel Orange, zveřejnil zpěvák Frank Ocean na sociální síti Tumblr příspěvek, v němž se přiznal, že jeho první (nešťastnou) láskou byl muž. Později v rozhovorech vysvětloval, že chtěl předstoupit před své posluchače jako umělec, který nemá co tajit, někteří novináři nicméně jeho krok interpretovali jako reklamní trik, jehož smyslem bylo přitáhnout pozornost k vydávané desce. Debaty o zpěvákově sexualitě nakonec přehlušilo nadšení z alba samotného – introvertní, psychedelický zvuk nahrávky, čerpající z dějin černého popu i bělošského rocku, pomohl definovat nový proud alternativního R&B a vzápětí ho hudebníci jako The Weeknd či Drake protlačili na nejvyšší příčky hitparád. Kouzlo Oceanových emocemi nabitých balad Thinking Bout You nebo Bad Religion působilo i bez mediálně propíraného coming outu.

V kontextu černé hudby bylo Oceanovo přiznání progresivním činem. Homofobie je totiž stále obvyklou součástí hiphopové scény. I proto se čekalo, zda jeho druhé album posune debatu o homosexualitě někam dál. Když se v polovině letošního srpna deska Blonde konečně po mnoha odkladech objevila v digitálním obchodě iTunes, byli mnozí překvapeni tím, že sexualita na ní hraje jen podružnou roli a objevuje se pouze jako jeden z aspektů identity v současné konzumní společnosti. „Dnes v noci budu milencem ve tvých vlhkých snech,“ zpívá sice Ocean v baladě Self Control, žádného jednoznačného vyjádření o své orientaci se ale od zpěváka nedočkáme. Jako by se Frank Ocean chtěl zbavit pověsti aktivisty, kterou mu vnutili druzí.

Příliš mnoho možností

Queer témata nicméně aspoň okrajově prosvítají na některých počinech doprovázejících vydání alba Blonde. Například v klipu k sing­lu Nikes má na sobě Ocean silný make­up a je obklopen striptéry s andělskými křídly. Režisér Tyrone Lebon si pro klip vypůjčil snovou sekvenci z filmu Americká krása (1999), ovšem s tím rozdílem, že nahým sexuálním objektem je tentokrát muž a není zasypán okvětními lístky, ale dolary. Ve fanzinu Boys Don’t Cry, prodávaném v pop­up obchodech v den vydání desky, figuruje několik homoerotických fotografií asijských mladíků a ­Ocean zde vysvětluje svoji fascinaci rychlými vozy jako „hluboce zakořeněnou heterosexuální klučičí fantazii“. Ve zvukovém doprovodu vizuálního filmu Endless, který byl uveřejněn zároveň s albem, je pak nasamplován hlas legendy losangeleské queer scény Crystal LaBeija z filmu The Queen (1967).

Poslední roky se Ocean skrývá před médii a buduje se si image tajnůstkáře žijícího mimo obvyklý humbuk hudebního průmys­lu. V roce 2012 ovšem ještě dával rozhovory, a když se ho v magazínu GQ přímo zeptali na jeho sexuální orientaci, popsal ji stroze jako „dynamickou“. V témže rozhovoru ­navrhl popisovat gender v emočních kategoriích: „Jako tvůrce vám dávám něco pocítit. Škatulka ani označení se cítit nedají. Nenechte se uvěznit v těchto nesmyslech. V životě existuje příliš mnoho možností.“ Album Blonde téma sexuální fluidity dále rozvíjí, byť jen jaksi mezi řádky a často právě tím, že přesné definice rozmazává. Ocean tak sleduje důležitý posun, ke kterému dochází v pojímání genderu nejen v rámci popu.

Rok sexuální fluidity

Během čtyř let od vydání Channel Orange se toho v černé hudbě hodně událo. Oceanův coming out otevřel debaty o homofobii v hip hopu a jedním z důsledků byla i vlna takzvaných queer rapperů, mohutně podporovaná liberálními médii. Otevřeně homosexuální rappeři působili v hiphopovém undergroundu už roky, teprve teď se ovšem dostalo pozornosti osobnostem jako Cakes Da Killa, Le1f či Mikky Blanco. Přímý dopad této vlny byl ale nakonec mnohem větší na scéně klubové elektronické hudby než v hip hopu samotném. Mnozí queer rappeři se navíc brzy začali vymezovat proti jednoduchému škatulkování na základě sexuální orien­tace. „Kéž by hudební novináři radši psali o tom, co jsem dokázala,“ tweetovala Mikky Blanco po přečtení jednoho z „objevných“ textů o své genderové identitě.

V paralelním boji za emancipaci ženského rapu na sebe upozornila třeba bisexuální rapperka Azealia Banks či Angel Haze označující se za asexuální bytost. „Nemám žádný gender, žádnou sexualitu a kašlu na to,“ prohlásil zpěvák Shamir, který společně se zpěvačkami Miley Cyrus a St. Vincent podle deníku Guardian definoval rok 2015 jako „rok sexuální fluidity v popu“.

Do mainstreamu mezitím pronikla skupinka excentrických atlantských rapperů, kteří ke zdůraznění své originality používají mimo jiné i prvky queer vizuality. Například Young Thug se vloni nechal pro Dazed Magazine vyfotit v sukýnce pro baletky. Poprask způsobilo i to, že členy své rapové crew oslovuje na sociál­ních sítích výrazy jako „baes“ či „hubbies“, které se v hiphopovém prostředí zatím používaly výhradně pro osoby opačného pohlaví. Na konci letošního léta se pak na fotografii z obalu svého mixtapeu Jeffrey zvěčnil v dámských šatech. „Podle mě nic takového jako gender neexistuje,“ prohlásil v rozhovoru doprovázejícím prezentaci módní kolekce firmy Calvin Klein. Thugův mladší kolega Lil Yachty zase popuzuje ortodoxní hiphopovou scénu svým zženštilým flow, na hony vzdáleným maskulinní rapové deklamaci.

Ve stopách Prince

„Nejsem žena ani muž, jsem něco, co nikdy nepochopíš,“ zpíval v polovině osmdesátých let Prince na soundtracku k filmu Purple Rain (1984) a jeho žonglování se sexuální identitou výrazně přispělo k zvýšení tolerance k odlišnosti v populární hudbě. Pro Franka Oceana byl Prince důležitým vzorem. „­Pomohl mi přijmout to, jak sám sebe sexuálně identifikuju, tím, že mi ukázal svoji svobodomyslnost a neúctu k zjevně archaickým idejím, jako je generová konformita,“ napsal Ocean letos v dubnu, když Prince zemřel. Na Blonde je Princeův vliv nejvíce znatelný ve skladbách Nikes a Futura Free, v nichž ­Ocean moduluje svůj hlas podobným způsobem, jakým Prince v písních If I Was Your Girlfriend či Strange Relationship vytvářel své androgynní pěvecké alterego Camille. Tato postava, které v roce 1986 věnoval (nevydané) album, mu dovolovala objevovat nové možnosti jeho vokálního projevu. I Frank Ocean se hrátkami se zrychlenými vokály vzdává jasně vymezené sexuality. Androgynní motiv je ostatně patrný i v názvu jeho nového alba. Oficiální titul kolekce sice zní Blonde, jenže na obalu desky figuruje jeho femininní varianta „blond“. Fotograf Wolfgang Tillmans údajně obálku měnil na poslední chvíli na zpěvákovo přání a napětí mezi slovy „blondýn“ a „blondýnka“ dotváří celkový obraz Franka Oceana jako umělce, který se vzpírá genderovým definicím.

Letos na jaře byly zveřejněny výsledky průzkumu, podle něhož se jen 48 procent Američanů ve věku mezi třinácti a dvaceti lety identifikuje se striktně heterosexuální orientací. Možná tedy skutečně směřujeme k budoucnosti, v níž zcela odhodíme binární sexua­litu, a popové hvězdy už tradičně kráčejí v čele tohoto trendu. Zatímco třeba Kendrick Lamar nebo Beyoncé sklidili poslední rok úspěchy s deskami zpracovávajícími politická témata, jako jsou rasismus a feminismus, Frank Ocean se vrhá se svým éterickým soulem do boje za osvobozující neurčitost. Žena nebo muž, zpěvák nebo rapper, gay nebo hetero – zdá se, že chce být všechno zároveň.

Autor je hudební publicista.