Špatným směrem

Devadesátá léta a celé období transformace nazírá Petr Pithart ve své knize Po Děvetaosmdesátém jako éru, jež opomenula kritický přístup k politice. I proto se zanedbala péče o právní vědomí a tvorbu prostředí, v němž je právo výrazem společenské spravedlnosti. Devadesátá léta byla především dekádou chaosu, kdy se všechno vznášelo volně vedle sebe, dobré i zlé, progresivní i úpadkové, úlevné i znepokojující: sexshopy a spektakulární kriminalita vedle stovek cestovních kanceláří a koncertů Rolling Stones a Boba Dylana, neomezené příležitosti vedle prvních symptomů chudoby odsunované do ghett. V tomto prudkém víření protikladů a rozporů se formoval tehdejší optimismus a pozitivní očekávání, že nadále se svět bude vyvíjet už jen k lepšímu (pocit, který současnost již zcela eliminovala). Simplifikace se stala rysem doby, lidé ji přijímali s vděčností a nestáli o korekce. Chtěli mít ve věcech jasno ideologicky i politicky a jakoukoli komplikaci odmítali jako nebezpečnou a znejišťující subverzi. Hegemonem vývoje se měla stát ODS, jejíž protagonisté byli pasováni do role jakýchsi „komunistů demokracie“. Na důslednou analýzu této politické síly a následků její činnosti ani Pithart nemá sílu – je to patrně záležitost příliš bolestná, dotýkající se pojetí politiky jako boje o moc, jak se její praxe konstituovala v předminulé dekádě. Lidé se dostali do zvláštního transu, který bohužel až příliš souvisel s jejich hodnotovým uspořádáním.

Potřeba nepřítele

Pithart se opakovaně vrací k roku 1968 a ná­­sledné normalizaci. Není to obsese, spíše nutný předpoklad porozumění porevolučním poměrům. Pád pověsti osmašedesátého roku byl po listopadu 1989 nevyhnutelný. Někteří politici onoho období přirozeně museli klesnout v ceně a po kritickém přehodnocení se jejich vnímání a přijímání muselo vrátit na zem, bylo však nutné vážit, a nikoli paušálně znevažovat. Etablující se pravice nicméně tehdy urgentně potřebovala obraz nepřítele, který chce zabránit rychlému pochodu k prosperitě. K tomu se ideálně hodili právě osmašedesátníci (prezentovaní jako mocní a všeho schopní spiklenci) a vlastně kdokoli, kdo by zpochybňoval vedoucí roli ODS a majestát Václava Klause a zachoval si kritickou skepsi a vůli k alternativám. Řada představitelů pravice tak tvrdila, že demokratický vývoj ohrožují lidé z okruhu Občanského hnutí, včetně Pitharta, a pravicově orientovaná média se je snažila skandalizovat.

Pithart oprávněně konstatuje, že nevznikla či se aspoň neprosadila slušná pravice, která by umožnila politický diskurs humánnější úrovně. Připomeňme však, že jedinou šanci ke změně v době krize po takzvaném Sarajevu zmařili sami voliči, kteří svou podporou resuscitované ODS dali českému pojetí pravicovosti s jeho mafiánskou korupčností a sociální lhostejností jednoznačné placet. Naděje na reformu českého pravicového prostředí se tak nenaplnily a změna dodnes není v dohledu.

Bohužel Pithart cudně obchází některé hlubší příčiny negativní dynamiky polistopadového vývoje, které byly přítomné už v praxi Občanského fóra (OF). K prvním střetům po revoluci došlo mezi OF a stranami někdejší takzvané Národní fronty, tedy lidovci a socialisty. Těm bylo jasně naznačeno, že jejich úlohou bude nyní mlčet, dotčení ovšem odpověděli rozhořčeným poukazem na míru infiltrace OF lidmi, kteří se v padesátých letech podíleli na likvidaci demokracie. Vyvrcholením byly předvolební aféry lidovce Josefa Bartončíka a Jána Budaje ze slovenského hnutí Verejnosť proti násiliu, kteří, jak se ukázalo, spolupracovali s StB. Zatímco první byl nemilosrdně zavržen jako odpudivá kreatura, druhý byl empaticky exkulpován jako oběť okolností. Zejména Václav Havel, ale i další špičky OF propadli pokušení a hodlali vládnout nikoli pouze politickými prostředky, ale i prostřednictvím mravní autority. Limity tohoto přístupu se ukázaly během státoprávní krize, neboť na Slovensku mravní legitimita českého disentu nefungovala a pokusy o její uplatnění byly destruktivní.

Trauma rozpadu

Rozpad společného státu znamená pro Pitharta celoživotní trauma. Chápe jej jako dalekosáhlé selhání politických reprezentací a snad i obou národů. Polehčující okolnosti nevidí ani v poklidném charakteru rozdělení federace. Pitharta ovšem absolutizace hodnot společného státu vede k pochybným a zavádějícím tezím: situaci po volbách 1992 prý mohly vyřešit volby nové. Takový akt by ale situaci pravděpodobně jen vyhrotil, a tentokrát už nikoli pouze na Slovensku. I v naší části státu, rozdělené na příznivce sloganů „Ať si jdou“ a „Nenechme je odejít“, by patrně jen více lidí začalo podporovat rozdělení federace. Je zajímavé, jak důsledně si Pithart vůbec nepřipouští možnost, že Slovensko v daný historický moment osamostatnění prostě potřebovalo, aby si mohlo dokázat svůj potenciál, kompetentnost, to, že samo ve světě obstojí. Možná je to tím, že tomu sám nevěřil – v jedné televizní debatě s Jánem Čarnogurským ostatně Pithart dost exaltovaně prohlásil, že v případě oddělení na to Slováci těžce doplatí (Vladimír Just tehdy diskusi charakterizoval jako překvapivé vybarvení „korýše a měkkýše“). O tom se ale Pithart v knize nezmiňuje a nedivil bych se, kdyby tuto epizodu vytěsnil i z paměti.

Svou chybu Pithart naopak připouští v kauze privatizace Mladé fronty, která zůstává jeho černou můrou. Celá věc bohužel názorně demonstruje vztah hmotné zainteresovanosti a novinářské angažovanosti. Polistopadová otevřenost médií se rychle zhroutila a diskusi jako nástroj komunikace rovnocenných partnerů a společenského poznání nahradil aktivismus a agitace, jednostrannost a štvaní a obviňování ve smyslu Pithartovy charakteristiky „poraženého je třeba nejen porazit, ale i potřít“. Privatizující vlastníci médií se zisky v řádu milionů korun měli pádný důvod podporovat jednu pravdu, stranu a vůdce – v duchu známého výroku indického gurua Osha: „Všichni nemohou být bohatí, tak proč ne aspoň já?“ Tohoto nezřízeného cynismu se ostatně český mediální svět nezbavil dodnes.

Bílá místa

Pithart hodnotí transformaci velmi přísně. Její náklady byly příliš vysoké a vedly k esenciální ztrátě důvěry v politiku, která se plně projevuje až v současnosti. K tomu dlužno dodat, že konsenzus nebyl nikdy příliš výrazný – Klausova vláda po volbách v roce 1992 disponovala počtem 105 mandátů (včetně lidovců) a v roce 1996 přišlo ke slovu i kupování poslanců. Celospolečenský konsenzus nahrazovala bezvýhradná podpora médií a elit. Miliardové transfery majetku do privátního vlastnictví si vyžadovaly udržovat sociální smír, takže reálpolitika Klausových vlád měla spíše středové parametry: obsah skutečně pravicové politiky českým občanům vysvětlili až Mirek Topolánek a později Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem po boku.

Pithartovo uvažování je důsledně komplexní – vždy propojuje aspekty politické, ekonomické, právní, dějinné a kulturní a klade si bez ustání otázky po smyslu politiky, z něhož by se daly odvozovat její metody. Cituje Peroutkův výrok: „O politice třeba mluvit jen tak, aby se pak taková politika dala dělat.“ Jeho místy až okázale sebekritická reflexe polistopadového dění, jehož byl významným aktérem, je k tomu dobrým základem. Při veškeré plastičnosti líčení však i jemu zůstávají na okraji zorného pole bílá místa.

Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.