Zůstali ti, co nemohli odejít

Jedním z hlavních témat proslovu, kterým jste zahajovala letošní festival Budapest Pride, byla situace chudých v dnešním Maďarsku. Proč bylo pro vás právě toto téma tak důležité?

Z jednoho velmi prostého důvodu – za uplynulých šest let jsem dostala už stovky dotazů týkajících se mé transsexuality a problémů s ní spojených. A já pokaždé tak či onak pěkně odpovím, někdy věcně, jindy s nádechem ironie nebo tragična. Když mě pak oslovili s nabídkou zahajovat tuto LGBTQ akci, bylo mi od začátku jasné, že bych to chtěla celé obrátit a upozornit na to, že často mluvíme o své vlastní vyloučenosti, zatímco vyloučení druhých si mnohdy ani nevšimneme. Chtěla jsem napsat text, který by promlouval o velmi složité spleti vyloučenosti, bezbrannosti, zranitelnosti a narážení na předsudky.

Ve svém proslovu jste hovořila o tom, jak moc se navzájem neznáme a jak moc si nerozumíme, protože užíváme jiný jazyk a pojmy, pod nimiž si každý představuje něco jiného.

Dokonce bych si troufla říct, že nechápeme ani to, že si nerozumíme. Často o tom mluvím na různých literárních akcích, na něž chodí v první řadě intelektuálové a lidé, kteří patří k horní střední třídě. Na nejrůznějších příkladech se snažím ukázat, jak žijí jiné společenské skupiny a s jakými se setkávají omezeními, nicméně už během diskuse je často velmi jasně znát, že mnoho lidí podstatu tohoto problému nechápe. To samé ovšem platí také obráceně. Když se romští kluci, pro které jsem v Pécsbányi [části jihomaďarského Pětikostelí, bývalé hornické osadě – pozn. překl.] pořádala fotbalové tréninky, dozvěděli, že jsem transsexuál, překvapilo mě, že to pro ně nebyl zas takový problém. Důvodem ovšem byla hlavně skutečnost, že ne­­jsem homosexuál, jelikož věděli, že mám přítelkyni. Nejdůležitější pro ně bylo, jestli je mým partnerem muž nebo žena. Ve skutečnosti vůbec nechápou, co pro mě transsexua­lita znamená, stačí jim, že nejsem buzerant. Ani to bych nenazvala porozuměním.

Co by se tedy dalo udělat pro lepší porozumění?

Myslím, že to je proces, který se ubírá dvěma směry. Za prvé směrem od jedince, z užšího lokálního prostředí. Základní otázkou je, jak rozšířit to, co tam člověk vidí. Tady hrají důležitou roli například okruhy přátel, neziskové organizace nebo třeba místní samosprávy. Na lokální úrovni lze sice člověka snáze zavrhnout, ale stejně tak zde může lépe fungovat jeho přijetí. Druhá, vzdálenější úroveň je ovládána politikou, tedy vedením státu, které v současnosti vyloučení napomáhá. Je naprosto zásadní, jakým způsobem se o chudých nebo o uprchlících hovoří, jakým způsobem mluví například poslanec parlamentu. Bohužel se nyní všude setkáváme s bojovnou rétorikou, která se vyznačuje utvářením obrazu nepřítele a používáním jednoduchých nálepek, přičemž sama sebe neustále omlouvá – za všechno totiž vždycky může někdo jiný. Plně souhlasím s tím, co jsem četla na jednom konzervativním blogu, že totiž vládnoucí politická elita neustále apeluje na to špatné, co je v lidech. Nemám ponětí, co by za těchto podmínek mohlo vzájemné porozumění skutečně posílit.

Vaše kniha Už máš spát velmi plasticky přibližuje život v bezejmenné osadě kdesi na konci světa. Vycházela jste přitom z vlastních zkušeností?

Mám k té osadě osobní vztah, protože v ní žili moji prarodiče a vyrostl v ní i můj otec, který se tam jako dospělý vrátil, aby se o své rodiče postaral. Já sama se na ni pamatuji z osmdesátých let, kdy jsem tam o prázdninách trávila vždy několik týdnů. Tehdy tam fungoval státní statek a probíhala intenzivní zemědělská činnost. Žilo to tam. Pak celé místo prakticky přestalo existovat. Dříve tam bydlela spousta lidí, ale zůstali jen ti, co nemohli odejít. Přestože se mi velmi příčí nostalgie po éře socialismu, je pravda, že tenkrát si tam lidé byli svým způsobem rovni, nikde nebyly žádné cedule jako „soukromá cesta“ a všechno nepatřilo tak jako dnes dvěma lidem, zatímco ostatní pro ně můžou jedině nádeničit za minimální výdělek. Dřív všichni pracovali pro stát. Sice i tenkrát byli šéfové, ale řekla bych, že na místní úrovni věci fungovaly demokratičtěji. Není náhoda, že pro manuální dělníky demokratická transformace ve skutečnosti vůbec nic neznamená, v jejich každodenním životě představují pojmy jako například svoboda něco docela jiného. Tito lidé jsou teď využíváni a nemají žádné prostředky, jejichž pomocí by mohli reprezentovat své zájmy.

Není tedy úniku?

Velmi těžko. Instinktivně každý touží odejít, všichni vědí, jakou má jejich život cenu, ale nemají prostředky na to, aby to mohli udělat, a není, kdo by jim pomohl. Tak třeba pro kluky, kteří ke mně chodili na fotbal, je velký úspěch už to, když někdo vychodí učiliště a stane se z něj malíř pokojů nebo automechanik. Dosáhnout toho je pro ně mnohem těžší než pro bílého kluka, který nepochází ze segregovaného prostředí, a je otázka, jestli je pak vůbec někdo zaměstná, anebo budou muset jít vykonávat veřejné práce. A potom si třeba sednu v Pětikostelí do kavárny, kde jeden z mých přátel právě vypráví, jak se poté, co zvážil všechny možnosti, rozhodl poslat dceru studovat na jednu francouzskou univerzitu. To je nepřekonatelný rozdíl.

Mám pocit, že vzájemné nepochopení panuje i mezi těmi, kdo na chudobu poukazují, a politiky, kteří jsou povoláni k tomu, aby pracovali na jejím snižování. Jako by šlo pouze o další dvě skupiny, které si navzájem nerozumějí.

Ano, srovnání se vzájemným neporozuměním, které panuje mezi chudými a intelektuá­ly, je namístě. Já sama o tom tolik mluvím, protože se velmi často setkávám s uvažováním, které staví chudé do role nepřátel. Rozšíření takového náhledu napomohla i vysoká politika. Neustále se říká, že si chudí za svoji situaci můžou sami. Přitom jde o mnohem složitější, citlivější otázku. Po změně režimu jsme až do omrzení opakovali, že těmi, kteří na to nejvíc doplatili, jsou tovární dělníci nebo Romové. Nejhůře jsou na tom ale jejich děti, které vyrostly v rodinách, kde už nikdo neměl práci. A právě ty nyní přehlížíme a považujeme je za chudé příživníky, kteří si za to mohou sami. Co jiného by však tito lidé měli dělat, na jakých vzorech můžou stavět? Povrchní fňukalové dnes nemluví o těch, kteří na změnu režimu doplatili a kteří takřka nic neznamenají, ale o problémech „hluboké chudoby“, přičemž společenský proces vyloučení je úplně stejně nepromyšlený, jako byl před pětadvaceti lety. A tuto nepromyšlenost – stejně jako reakce plné vášní – lze cítit všude a ve všem.

Je těžké si představit, jak vlastně žije a uvažuje člověk, který se nachází v zásadně odlišné životní situaci. A pokud se o to pokusíme, ať už jsou naše představy správné či nikoliv, budí to v nás emoce.

A stejně tak je těžké představit si cizí bezmoc a nemohoucnost. Obvykle v téhle souvislosti uvádím příklad kluka, který ke mně také chodil na fotbal a jednoho dne přišel na trénink v botách bez tkaniček. Když jsem se ho zeptala, co se stalo, řekl jen: „Fotr zkurvenej mi sebral tkaničky.“ Ani ho nenapadlo, že by si to celé mohl nějak promyslet, třeba si do bot navléct provázek nebo si za pár forintů koupit nové tkaničky, raději zůstal u bezmoci způsobené další pohromou a u afektu. Osobně je to možná pochopitelné, jenže k čemu to u něj povede? A přitom každý, kdo ten strašlivý stav naprosté nemohoucnosti nechápe, vidí jen to, že to je lajdák a trouba. Navíc ještě agresivní.

Chtěla jste prostřednictvím psaní o zmíněné osadě prolomit vzájemné neporozumění a napomoci společenské změně?

Já to chtěla v první řadě popsat, to je má práce spisovatelky. Ohromilo mě, jak si kniha po vydání začala žít vlastním životem. Ukázalo se, kolik lidí považuje všechno, co jsem popsala, za vážný problém. Kniha se jim líbí, interpretují ji, povídáme si o ní. Díky všemu, co se kolem ní strhlo, vyšlo najevo, jak hluboce je neporozumění v naší společnosti zakořeněné. Před dvěma a půl lety – ještě než vyšla má kniha, ovšem v době, kdy už byl vydán román Szilárda Borbélye Nemajetní i Třetí most Lászlóa Szilasiho – jsem si myslela, že se jistě bude hodně mluvit také o Už máš spát. A samozřejmě jsem doufala, že se o knize bude mluvit i proto, že je dobrá. Zobrazování chudoby je dnes v maďarské literatuře časté téma, protože je to častá otázka i v maďarské společnosti. V době, kdy jsem psala svou knihu, to ovšem ještě nebylo znát a já se snažila pouze ukázat něco, co znám a co mi připadá zajímavé. Počítala jsem se zájmem, ale nikdy mě nenapadlo, že by mohl přijít tak velký úspěch – například že budu dávat rozhovor českému magazínu, nemluvě o již existujících nebo právě vznikajících překladech. Tu knihu lze jistě analyzovat i z čistě estetického hlediska, ale pro mě je důležitější, že se vyjadřuje k problému, který je podstatný a přítomný.

Čtou ji ovšem především intelektuálové v Budapešti a ve velkých městech…

Ano, ale kdo jiný dnes čte literaturu? Každopádně se ukázalo, co si o knize myslí čtenáři, a já jsem s úžasem zjistila, že situace je mnohem komplikovanější, než jsem si do té doby myslela. Proto mě ale tolik baví psát, protože prostřednictvím psaní knihy i z ohlasů po jejím vydání se můžu dozvědět něco nového a celý ten proces formuje a rozvíjí mou osobnost. Ale zpátky k otázce. Vím například o několika školách, kde se má kniha stala jednou z maturitních otázek, takže jsem rámec budapešťských intelektuálních kruhů překročila.

Povídala jste si o knize také se studenty?

Ano, například s žáky katolického gymnázia v Pětikostelí. Jedna maturantka mi vyprávěla, jak několik dní přemýšlela o tom, proč se jí moje kniha po prvním přečtení nelíbila, až si konečně uvědomila, že se snaží vytěsnit věci, které narušují její komfortní zónu. Nakonec přišla na to, že „vytěsňování špatného“ není v pořádku. Nedovedu si představit větší úspěch, než že se poselství knihy stane součástí myšlení a uvažování čtenáře. Jinou zajímavou zpětnou vazbu jsem získala během rozhovoru s jedním svým starým kamarádem sociologem. Potkali jsme se znovu po mnoha letech a já díky tomu přišla na to, že jako spisovatelka uvažuji o mnoha věcech jako mladí levicoví intelektuálové. Jednou z příčin je zřejmě skutečnost, že zatímco dříve byly klíčovými slovy sociologického zkoumání identita, multikulturalismus, menšina a podobně, dnes považuje mnoho lidí opět za důležité pojmy jako třída nebo třídní postavení. A to je skutečně také moje téma. Píšu a mluvím o tom zcela záměrně všude, třeba i ve zmíněném proslovu na Budapest Pride. Ani jako hořekující transsexuál totiž nemůžu srovnávat svoji situaci, kterou nepovažuji zrovna za růžovou, se situací někoho, kdo třeba v důsledku svého třídního postavení pracuje dvanáct hodin denně, za minimální plat a na místě, kde musí žádat šéfa i o to, aby si mohl dojít na záchod, a to ještě jen na tři minuty. To není žádná spisovatelská fantazie, to je maďarská realita.

Jedním z důvodů uvedené změny sociologického diskursu může být i skutečnost, že poté, co v době změny režimu došlo k nastartování sociální mobility, opět všechno ustrnulo.

Ano, ale jako by nám to nějak nedocházelo, anebo o tom dostatečně nemluvíme. Dokonce ani mladý člověk, který je mnohem vzdělanější a sečtělejší než já, nechápe, jak velký problém v Maďarsku představuje absence sociální mobility a jak moc to ovlivňuje možnosti lidí a jejich budoucnost.

Jsou rostoucí společenské rozdíly, bezvýchodnost a zároveň neschopnost vnímat skutečný stav věcí typické právě pro východní a střední Evropu?

Nevím, jak fungují jiné společnosti, tak dobře je neznám. Je však patrné, že se nemalá část mladých lidí z východní Evropy vydává do rozvinutějších částí Evropské unie. V důsledku transformace zemědělství i průmyslu se staly zbytečnými celé oblasti a skupiny lidí – tento proces je ale nejspíše všude velmi podobný. Stejně jako to, jak silné jsou v Maďarsku demagogické a štvavé politické síly. Třeba Slovinsko a částečně i Česká republika – alespoň podle toho, co vidím – se možná s tímto problémem tolik nepotýkají a stanou se z nich „západní země“ dříve než například z Maďarska. Ale záleží jenom na čtenáři, jestli mu to, o čem píšu, přijde známé a autentické, zda popisovanému prostředí, náladě a lidem rozumí. Podobná místa, takřka jako vystřižená z knihy Už máš spát, jsem poznala i v několika dalších zemích, například na východním Slovensku nebo v Rumunsku, a po prezentaci na pražském Světu knihy mi mnoho lidí říkalo, že jim mnou zachycené prostředí ihned připomnělo Sudety. Tam jsem bohužel ještě nebyla, nicméně z pohledu chudoby a bídy a jejich prožívání to skutečně může být podobné. Obecně vzato kniha popisuje svět jakéhokoliv izolovaného společenství. Důležitý je pocit existence daleko od všeho, vyloučení a opuštěnosti, které se mísí s trpkým poznáním: „To je prostě život a vždycky takový bude.“ Samozřejmě to říkám s takovouto nezúčastněností, protože já sama stojím jaksi mimo. Jako trans­sexuál se člověk neustále dostává do situací, ve kterých si připadá ani ne tak na okraji, ale rovnou mimo. Vezměme si třeba jen veřejné toalety: musím udělat nucené rozhodnutí v souladu s kategoriemi, do nichž nezapadám. To samozřejmě není lehké. Nakonec se sice rozhodnu, protože musím, ale dostávám se do trapných i nepříjemných situací. Základním všudypřítomným prožitkem je přitom nejistota a pocit vyloučení.

Pracujete jako grafická redaktorka a novinářka, vedete stránky Focitipp.hu, jste takříkajíc v jednom kole… Kde má při tom všem své místo psaní?

Vlastně žádné zvláštní místo nemá, momentálně sleduji spíš dění kolem Už máš spát a celá řada činností, které se vážou k mému spisovatelskému povolání, vydá tak na poloviční úvazek, i když zrovna nepíšu nic konkrétního. A přestože cítím, že se ve mně začíná formovat něco nového, ještě nejsem ve fázi samotné tvorby. Navíc se psaním neživím a řekla bych, že ještě tak rok budu muset tvrdě pracovat, abych si našetřila dost peněz na tvůrčí období a mohla se stáhnout do ústraní. Mám štěstí, že umím něco, co se dá prodat, takže mi relativně dobře placená práce grafické redaktorky pomáhá financovat mé spisovatelské já.

Z maďarštiny přeložil Jiří Zeman.