eskA2látor 1

Zatím poslední cesta, již jsem absolvoval přes ukrajinsko­-polskou hranici, láme všechny rekordy, co se doby čekání týče. Autobus Černivci – Plzeň se o půlnoci kyjevského času zastavil ve frontě před přechodem Krakivec–Korczowa a asi do čtyř do rána střídavě stál nebo popojížděl směrem k hranici. Pasová kontrola na ukrajinské straně probíhá beze zbytečných průtahů, přímo v autobuse. O sedmé ráno autobus přijíždí k budově polské celnice. Zde je tajemství čekání odhaleno. Nejdřív namátková kontrola několika zavazadel cestujících. Následuje výzva opustit i se zavazadly pohodlí autobusu a přemístit se do budovy. Fronta k budce s úředníkem pohraniční stráže. Fronta k pultu, kde celníci v gumových rukavicích prohledávají vnitřky zavazadel. Podezřívavě zkoumají mé ukrajinsky psané knihy. Celý proces trvá asi hodinu. Autobus mezitím odjíždí na rampu a na rentgen. Jsme nuceni čekat v uzavřené místnosti, bez možnosti jít na vzduch, s jedinou toaletou. Nikdo z personálu se neobtěžuje podat žádné vysvětlení. Kolem poledne se konečně soukáme do autobusu a po čtrnácti hodinách strávených na schengenské hranici pokračujeme v cestě směr Krakov. Napětí mezi cestujícími se uvolní, nepříjemný pocit z nepřiměřenosti situace, ze zacházení hraničícím s šikanou a škodolibou zvůlí, však zůstává. Ale svět je plný hranic, na kterých se často odehrávají i mnohem větší dramata…