Homo solitarius

Umělecká skupina Ufftenživot (založená v roce 2014) se věnuje autorskému fyzickému divadlu s využitím nových médií a inspiruje se současnými literárními i filmovými autory. Oba zakladatelé a členové skupiny – Sára Arnstein, Jiří Šimek – jsou absolventy Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Po úspěšném projektu GoG (2014) letos v dubnu představili inscenaci o samotě a osamění Loneliness & Stuff ve spolupráci s holešovickým Studiem Alta.

Co je to štěstí?

Divák se ocitá tváří v tvář dvěma hercům. Stejnokroj tmavomodrých svetrů neutralizuje okolí, vnímáme jen rysy dvou mladých lidí. Muž a žena. Pohledy přejíždějí od diváka k divákovi, lehce se usmívají. Téměř neznatelně se těla nabízejí jedno druhému. Touha po vzájemném poznání houstne. Když konečně dojde k doteku, prolamuje se hráz, za níž se rozpínalo napětí. Stejně rozlehlá je samota. Druhý do ní proniká, a přesto není o nic blíž.

Herci postupně pohybem zaplňují prostor minimalistické scény. Dvě stoličky a světlo. Nejde o sexuální tanec, nýbrž o pohyb částic, které do sebe nevyhnutelně narážejí a jejichž přirozenou tendencí je splynout. Jako by je ale musela propojit nějaká síla ex machina – průlom izolace není možný. Tělo druhého, jak se zdá, příliš pálí, než aby bylo možné se ho dotknout.

„Přemýšlela jsem právě o tom, co je štěstí… jestli je to nějaký pocit, nebo spíš vyjádření. Nebo jestli je to jen pár částic pronikajících prostorem… Víš, prostor je tak zatraceně veliký…“ Zatímco ona přemítá o povaze štěstí s ohledem na částicovou teorii prostoru, on vypráví příběh ze skautského tábora. Možná se potkají ve slově, když ne v doteku? Nejde to. Ona mluví anglicky, on česky. „Ukaž prstem na oblohu. Ano… Tam je tvá hvězda.“ Jestliže něco ve vesmíru odpovídá lidské samotě, je to osamělost hvězd.

Tanec trapnosti

Jedna scéna se plynule přelévá v druhou. Teď ona. Tančí s neskrývaným vzrušením. Možná drží štěstí, možná právě nyní. Tělo se kroutí, jako by už už dosahovalo orgasmu. Ale ten okamžik stále uniká. Snad teď? Její inter­mezzo o dosahování štěstí přechází v obraz připomínající stvoření. On se svléká a ona se, jako Eva smyslů zbavená, ve vší té nepatřičnosti a v naprostém zmatení, otřásá hysterickým smíchem. Představení geniálně žongluje s fenoménem trapnosti. On téměř nahý objevuje sílu svého těla. I zde je trapnost přítomná; popichuje vážnost, s jakou herec napíná tělo do pozice Michelangelova Davida. Postupně aktivuje svaly, nechává je promlouvat k prostoru skromnou choreografií antického diskobola. Nastavuje tvář, paži, dlaň, prsty, v přesných úhlech rytmicky fázovaných hnutí těla. Zapojuje jazyk, víčka, zuby. Probouzí tělo k životu v pulsujícím rytmu jednoduché skladby. Pohybová komunikace tanečníků vytváří hmatatelné pnutí. Neustávající dialog těl, chvějících se rukou, náhlých zastavení a střetů vychází, zdá se, z premisy, že setkání není možné. Nepotkávají se v jazyce ani v pohybech. Jejich snaha vychází naprázdno. Všechno spolyká va­­­kuum samoty. Přitom nenechávají diváka zahnít v beznaději – konkrétní gesta, výrazy obličeje vyvolávají úsměv i výbuchy smíchu. V tomto ohledu se představení žánrově blíží klasické grotesce, jejímž heslem by mohlo být: chci, ale vždy jsem předem odsouzen k nezdaru. Překročit práh osamění a otisknout svou existenci do existence druhého je nadlidsky složité. Samota je určujícím faktorem bytí.

Trpká chuť života

„Jsem sám, jsem sám, jsem sám.“ Oba chutnají citron, snad aby je probudil k životu. Okusit život na dřeň. Míza proudí jejich žilami, když v závěrečných několika taktech ve slábnoucím světle reflektorů tančí spolu, ale každý zvlášť.

Proč stojí za to vidět představení Loneliness & Stuff? Protože potřebujeme být konfrontováni se svou samotou, utkat se s ní. Pokud si totiž v něčem rozumíme, pak v tom, jak neskutečně opuštěně se cítíme. Druhý může být jen obraz skutečnosti pokřivený mou vlastní samotou. Má samota je jedna. A je to jediné, co mám.

Autorka studuje filosofii.