Filosof a literární kritik Walter Benjamin byl vášnivý bibliofil. Sběratel knih je podle něj nadán mimořádným instinktem, díky němuž mu knižní tituly slouží jako médium zpřítomnění minulého času. Co když se ale dotýkáme místo papíru a hřbetů tištěných svazků tlačítek elektronických čteček?
V knihovně Waltera Benjamina nelze očekávat přísně uspořádané regály přetékající Goethovými díly a Kantovými spisy. Benjamin nebyl žádný systematik. V eseji Vykládám svou knihovnu z roku 1931 píše o prostoru vzpomínání ohraničeném chaosem vzpomínek a o tom, co o něm vypovídají bedny se sbírkou jeho dvou tisíc knih. Sběratel knih je podle Benjamina sběratelem vzpomínek. Tato analogie je klíčová pro pochopení zmíněného eseje, neboť vyjasňuje pouto mezi člověkem a temporalitou – a to nikoliv v heideggerovském významu „bytí k smrti“, ale spíše v proustovském pojetí „života v paměti“. Do chaosu myšlenek vnášejí řád naše zvyky; do chaosu sběratelových knih vnáší řád katalog. Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges považoval katalog za knihu knih a knihovnu za nekonečné a cyklické místo. Tak lze ovšem popsat i lidskou paměť. Zvyk vnáší pořádek do neuspořádané mysli sběratele díky svému cyklickému charakteru a vztahu k bezedné lidské paměti, jejíž potenciální nekonečnost je bytostně temporální.
Sběratelův život je podle Benjamina pružinou dialekticky napnutou mezi řádem a chaosem. Sběratelovou nejvlastnější vášní je život knihy – všechno, co se váže k jejímu formátu, podmínkám vydání, předchozímu majiteli a podobně. To vše tvoří osud každého titulu, který ve sběratelových rukou ožívá v nekonečném řetězu vzpomínek doprovázených enigmatickou proustovskou vůní, nositelkou paměti. Bibliofil je objevitelem starých světů o to více, že kniha je výsostným médiem paměti a zpřítomnění. Své knihy však nečte. Sbírá je, protože jsou relikviemi něčeho minulého, a potud jsou to prázdné schrány vzpomínek. Ukládá je do knihovny, aby přejížděl bříšky prstů po jejich rozpadajících se hřbetech nebo je čas od času otevřel a přivoněl k nim. Sběratelovým hlavním smyslem je hmat. Sbírat knihy a vytvářet knihovnu je především taktilní záležitost.
Příruční jsoucno
Na pozadí Benjaminova výkladu se ptáme: může elektronická knihovna nahradit předmětnost klasické knihovny? Dokáže elektronická knihovna suplovat heideggerovské „příruční jsoucno“? Dokáže být tím, co se nám otevírá v celistvosti svého bytí, aniž bychom se přitom dotýkali předmětu samého? Akt dotýkání se elektronické čtečky je mechanický, pánovitý pohyb. Když chceme otočit list, zmáčkneme tlačítko, když chceme sjet očima níže, bříškem ukazováčku změníme záběr čtečky, aby se před námi rozprostřela dosud neodhalená část stránky. Zde jsme ve vztahu ke knize jen pány. Kniha však vyžaduje plné uznání jakožto „bytí o sobě“, neboť nás dokáže překvapovat zprostředkováním vzpomínek, které je možné jen přímým dotykem. Tím, že knihu ve své knihovně umístím na vhodné místo, nechávám ji promlouvat jejím jazykem.
Oproti tomu elektronické knihy jsou šedé eminence. Jejich čtení nemůže být vzpomínáním, neboť chybí předmětnost, která by nesla jejich historii. Původ klasické knihy, věnování, kvalita papíru, výtlaček názvu na hřbetu, to vše k nám promlouvá nikoliv izolovaně, ale jako harmonický celek, z něhož poznáváme, zda je svazek určen právě nám. Dalo by se říct, že kniha volá po naší lidskosti a naše lidskost odpovídá na její volání. Elektronická kniha však nedokáže vyvolat sentiment, neboť postrádá rozměr předmětnosti. Když ve výloze antikvariátu vidím zapomenutou zaprášenou knihu, její osamělost ve mně probouzí podstatný rys mého bytí jakožto člověka. Sbírat knihy, ukládat je do knihovny a kochat se jejich přítomností je manifestací nejdůvěrnějšího vztahu, jaký může člověk k věcem mít. Ve vlastní knihovně poznáváme sami sebe.
Neužitečná knihovna
Benjaminova teze v protikladu ke konzumerismu a neosobnosti kapitalismu klade důraz na historicitu a materialitu sběratelského fetiše. Z marxistického hlediska je Benjaminova sběratelská praxe buržoazním výdobytkem „falešného vědomí“. Marxistům navzdory však Benjamin tvrdí, že právě sběratelství je čistou manifestací lidského bytí, neboť se v něm akcentuje temporalita a historicita lidského života a jeho schopnost vztahovat se významuplně k objektům jakožto „jsoucnům o sobě“.
Přestože byl Benjamin příslušníkem židovské střední třídy, která si mohla sotva dovolit utrácet v aukčních místnostech a ve vybraných knihkupectvích za drahé antikvární tituly, nikdy nepřestal svou knihovnu obohacovat o další a další svazky. Jakožto pravý sběratel totiž dobře věděl, že zdrojem jeho fascinace hromaděním knih není jejich užitečnost. Knihovna je k ničemu. Je to koheze mého sebevztahu a vztahování se k předmětům, jež jsou pro tento sebevztah konstitutivní. Z perspektivy osvíceneckého důrazu na užitek nemá sbírka bibliofila co nabídnout. Je neužitečná. Z marxistického hlediska je pak sběratelství produktem opojení. Jenomže oproti kapitalistickému předmětu, který cílí na transformaci obecného v osobní, spočívá předmětnost knihovny naopak v transformaci osobního v obecné. Skrze osobní historii, kterou každá položka v knihovně evokuje, se dostáváme proudem vzpomínek k širšímu, historickému horizontu. Jak uvádí Pil & Galia Kollectiv v eseji Archiving the Future: Unpacking Benjamin’s Collection (Archivace budoucnosti. Vykládání Benjaminovy sbírky, 2008), titul zařazený do soukromé knihovny je syntézou dialektického vztahu dvou modů společenské historie: osobního chaosu vzpomínek a neosobního pořádku jejich katalogu.
Špatné nekonečno
Vraťme se však k otázce, zda je ve „věku technické reprodukovatelnosti“ reprodukovatelná i knihovna, jejíž esencí je její nekonečný potenciál. Sběratel nesbírá knihy, aby je nasbíral; sbírání knih nelze odbýt dokonavostí slovesa nasbírat. Vlastnit knihovnu vyžaduje smířit se s nesouměřitelností lidského života a života knihovny – zatímco můj život směřuje ke konci, sbírání knih žádný konec nemá, dokonce jím ani nemůže být určeno. Smysl knihovny spočívá v samotném jejím tvoření.
Jak se to pak má s elektronickou knihovnou? Pokud tímto pojmem rozumíme sbírku katalogizovaných děl uloženou v paměti elektronické čtečky, na první pohled odpovídá svou povahou v zásadě povaze obyčejné knihovny. Zásadní rozdíl však spočívá právě v její reprodukovatelnosti. Žádná z uložených elektronických knih se nevyznačuje onou esenciální jedinečností, s níž se setkáváme u fyzických exemplářů klasické knihovny. Všechny položky elektronické čtečky jsou reprodukcí původních textů a samy jsou nekonečně reprodukovatelné. Jeli však povaha elektronické knihovny takto indiferentní vůči jedinečnosti, nemůže být – jakkoli je potenciálně nekonečná co do své šíře – označena za knihovnu ve vlastním slova smyslu. Reprodukovatelné nekonečno je totiž špatné nekonečno.
Autorka studuje filosofii.