Tři tváře démona

České, respektive dvojjazyčné vydání prózy Portraits Carnivores / Masožravé portréty (Portraits Carnivores, 1982), kterou Věra Linhartová napsala a vydala ve francouzštině, doprovází autorský komentář z roku 1988, nazvaný Pomnožný jazyk. Spisovatelka v něm doznává, že v trojici na první pohled nezávislých povídek nezní ani tak řeč či zjevené slovo, ale hlas. Nezbývá než se mu podrobit a uhníst z něj artikulované dílo jako z hmoty, v níž je vepsaný předobraz sochy. Každá z povídek je zastavením u krátké epizody ze života jedné ze tří postav snažících vrhnout stín na svou minulost, zpřetrhat všechny nitky vedoucí ke vzpomínkám a izolovat svou existenci od chaosu. Z takto ohraničeného území pak ale pro nedostatek prostoru musí opakovaně prchat.

Kromě cyklického mytického vyprávění nalezneme klíče ke čtení těchto krátkých „eposů“ také v Klímově Utrpení knížete Sternenhocha (1928) a v osudech Kafkových venkovských lékařů a geometrů, svou nevýrazností až průhledných. V této implicitní souvislosti můžeme spatřit nádech trpké grotesknosti, od níž je jen krůček k originálnímu názvu trilogie, v jejímž základu bychom našli karnevalový narativ. Masožravost – a potažmo karnevalovost – povídkových portrétů čtenář nalezne v líčení divokých emocí, prudkých vzplanutí a neoblomných vzpomínek stravujících a rozervávajících ztrápené duše hrdinů.

Život, který bobtná

První a třetí povídka mají společný jmenovatel. Tím je právě stravující charakter vášní, které zachvátily obě hlavní hrdinky (pokud ve skutečnosti nejde o jedinou postavu). Protagonistka povídky Stařena z hory se rysy svých bouřlivých emocí nápadně podobá dívce z prózy Zajatá divoška; ta však, na rozdíl od stařeny, prchá, místo aby čelila fatální lásce. Jde vlastně o jediný příběh se dvěma možnými konci – o retrospektivu ve stařenině příběhu, anebo prostě o autorčin trik učiněný ve snaze vrhnout dvojí světlo na jedno literární téma, jímž je zde bezpochyby démon duše. Vzdorovitá postava nesoucí rysy Helgy z Klímovy prózy je pyšná, krutá a posedlá nadvládou, přesto však příliš slabá tváří v tvář svým citům. On je průměrný mladík, bezvýznamný v moři společenských hierarchií, ona je navyklá strohým způsobům vyšší třídy. Přijetím a následným odvrhnutím své lásky čelí hrdinka vědomě vlastní zkáze. On zahyne na prahu její krutosti, ona se bezděčně odevzdává masožravosti jeho přízraku, který ji zevnitř nemilosrdně rozkládá.

V soužití s až fyzicky citelným přízrakem se hrdinka pomalu vzdaluje od cest vlastního osudu. Jako těsto kynoucí díky síle droždí opouští stařena postupně život na zemi, bobtná a její život se proměňuje v jakousi vzdušnou odyseu. Je zcela pohlcena silou masožravé rozpínavosti přízraku – je už jen pramálo sebou, o to víc se však stává jím. Navzdory skutečnosti, že už není ničím víc než amorfním těstem, stává se poutnicí na oběžné dráze. V tomto bodě vyprávění tematizuje hranice mezi tíhou a lehkostí a komplementaritu stoupání a upadání. Vzkypělé těsto jen jen prasknout. Napětí je absolutní, dualita tíhy a lehkosti úplná. Do příběhu sice vstupuje mnich snažící se stařeninu již zcela nelidskou bytost zachránit, ale je příliš pozdě. Hrdinka je zcela strávena přízrakem své minulosti – není již cesty zpátky na zem. Masožravost vášní je absolutní, s tělesností nevyjednává. Nakonec se povrch těsta přece jen podvoluje napětí a puká: duch vítězí nad hmotou.

V trávicím traktu

Dosud nezmíněná druhá povídka Učitel Sagiro se odvíjí od hrdinovy snahy eliminovat minulost a dokonale se oprostit od okolního dění. I řeč má být zapomenuta, neboť právě v ní se koncentruje veškeré zlo světa. Skrze řeč se útroby i duch učitele Sagira mění ve stoku, kanál všelidského odpadu. Učitel chce zapomenout, aby se očistil od všudypřítomné špíny. Uchyluje se k nenápadnému, plochému životu bez minulosti a budoucnosti. Jako by byl potrubím, trávicím traktem předžvýkané lidské špíny a zmaru, snaží se sebe sama vyprázdnit, uzavřít mimo časoprostor, v nekonečném zapomnění. Zajídá se mu každý kontakt se světem, je trvale rozčílený. Avšak ve své izolaci stále častěji selhává, když k němu začne odněkud z jeho nejvnitřnějšího nitra promlouvat přízrak. Podobně jako v případě stařeny je to jakási antiteze vlastní osoby, masožravý portrét či démon rozežírající hrdinu zevnitř. Zapomnění, na němž Sagiro tak dlouho pracoval, se bortí pod tíhou přítomnosti druhého. Oba dva chtějí zůstat v anonymitě, vyhnout se opětovnému ztělesnění. Jedině tělesnost však může učiteli vrátit sebe samého. Jedině skutečnost, že stojí tváří v tvář sobě samému z masa a kostí, může popřít jeho netělesnou anonymitu. Jinak mu hrozí tatáž smrt ve vlastním portrétu, jaká potkala Doriana Graye. Sagiro – a s ním čtenář – stojí před ostentativním dilematem: lehkost mlčení, vakuum zapomnění, anebo tíha prozření v těle, návrat k tíze světa?

Nekonečná smyčka

Teprve ve třetí povídce, nazvané Zajatá divoška, se autorský hlas rozeznívá naplno. Zajatkyně hovoří ke svému miláčkovi, svému učiteli. Jaká je návaznost na první a druhou povídku? Je divoščin příběh příběhem stařeniným? Je analogie mezi milostným příběhem jedné a druhé více než mytickým zrcadlením? Jisté je, že první povídka se opakuje v povídce třetí a že spolu tvoří onu „spirálu“, o níž hovoří autorka v doslovu. Divoščin monolog se odvíjí v tichém vzepětí k miláčkovi, v rozpolcení z jeho téměř hmatatelné přítomnosti (tak hmatatelné jako stín stařenin či přízrak druhého v příběhu Sagirově). „Aby byla její myšlenka účinná, musí se od něho nejprve odvrátit.“ Síla jejích myšlenek jen pomalu překonává obraz idolu. „Učíš mě číst a psát,“ šeptá divoška. Hovoří ke svému učiteli, v němž se opět zrcadlí kafkovský archetyp venkovského učitele, lékaře, bezvýznamného zeměměřiče. Divoška se snaží hledět jen dopředu, prchá od protivně naléhavé minulosti plné démonů. Přitom však naznačuje, že ona sama má moc ohrožovat učitele, svého miláčka, vlastní divokostí, že ona sama je oním nebezpečným přízrakem rozežírajícím svůj protějšek zevnitř.

Rámec povídky tvoří poznámka, která otevírá zásadní téma zapomnění. Divoška zničehonic zmizela z učitelova života. Učitel nakonec zapomněl a její ztrátu oželel. Typologie postav zde vychází z jejich čarování s minulostí. Portrét je žánrem připomínání toho, co mohlo být zapomenuto. Portrét jako přízrak minulosti pak pohlcuje hrdiny povídek zevnitř, hrozí, že je svou nebezpečnou silou rozsápe. Učitel v poslední povídce tomuto osudu uniká. O divošce, ačkoli právě ona je vypravěčkou, se však čtenář dozví pramálo. Snad se i do ní otiskl portrét učitelův tak, že ji nakonec svou téměř fyzickou přítomností pohltil.

Žánr portrétu vyžaduje prostor, na němž je portrétovaný nejprve vykreslen ve své přítomnosti, aby byl následně zarámován skrze postavy těch druhých. Linhartová se na pár desítkách stran zhostila tohoto žánru s grácií a bravurou. Postihla nekompromisní naléhavost portrétu, jeho mytickou absolutnost, mimočasovost a konkrétnost zároveň. Trojici drobných próz přitom vetkla filosofický rozměr kontemplace nad tíhou a lehkostí, fyzickou přítomností a nepřítomností, silou představ a přízraků, mocí lidského jazyka. Nakonec není podstatné, zda před námi stojí tři, dva, či jeden jediný portrét. Příběhy tvoří jedinou nekonečnou smyčku, stáčející se do jednoduché spirály portrétu démona pochutnávajícího si na svém hostiteli.

Autorka studuje filosofii.