Léčení

XXX

Osamělí muži jsou posedlí válčením,

tloustnou,

ale v noci se cítí jako vojáci.

Dokážou rozeznat různé zbraně,

umí pojmenovat tanky a řády vojenské cti.

Všichni sní o stříbrném prstenu s lebkou a dělovém kříži

za roky strávené ve službě.

Nikdy s nimi nemluvím, pouze je sleduji,

a oni nevědí, kdo jsem.

Jsem:

zrádce jako oni.

XXX

Viděl jsem ve vodě nutrii.

Byla tak velká, že jsem se bál zůstat

s ní sám.

Nutrie,

klidná noční hladina,

vzájemné vyměřování samoty.

Tíha vyvážená kluzkým pohybem svědomí a ochotou

ojet kohokoli,

ale jen v hluboké tmě plné vody,

které se bojím.

Vlezu do ní jen na chvíli.

Zdá se mi, že minulost si to po mně žádá.

XXX

Konflikt se vleče.

Létá se v noci, po rozednění se sčítají škody.

Večer rozbíjím koupelnu,

odjíždím a další den

se v ostrém světle vracím zpátky s novým umyvadlem,

abych ji opravil.

Teď jsou všichni pryč.

Nepřipadám si jako opravář, ale jako zjevení,

získaný prostor se zvolna projasňuje.

Ještě není poledne a už ležím a dívám se na televizi:

americký vědec oznamuje,

že kolibřík mávne křídly padesátkrát za vteřinu,

a to je pro něj důkaz stvoření světa.

Tak si u mě náhoda

vybírá malé dílky náhlého klidu

a chvíle možného štěstí.

XXX

Ze svých projížděk jsem nesvůj.

Není tu žádné počasí a na nic se netěším.

Mládě se vyhřálo ve zlatém autě a nechce vystoupit.

Právě zjistilo, že cítit se dobře znamená zavřít se

sám v sobě jako sousto v ústech

a netečně si říct:

Není tu žádné počasí a na nic se netěším,

ani na ni.

Dál jedu sám.

V měkkém masíčku zlatého auta

na předním sedadle

ospale natéká růžové mládě.

XXX

Jen málokdy vím, co dělat

se svou nemocí.

Střídání nálad už dávno nestačí,

lítost už není jen vypuštění ledové vody

a odřezání ploutví.

Stala se z toho celodenní kosmetika.

Jen málokdy vím,

co dělat,

ale všechno, co dělám,

dělám sám a nekonečně pomalu.

Léčení odmítám.

XXX

Znám několik způsobů, jak rozpustit ztuhlé máslo.

Snad se mi povedlo

ukázat trochu vzrušení, i když jen malého.

Byl jsem unavený a brzy jsem jel

zase zpátky,

do svého záložního pokoje.

Sedl jsem si na zem

a v prázdné místnosti jsem dlouho

otáčel klíštětem,

až jsem ho vytrhnul.

Zůstal jenom mastný kroužek.

XXX

Ošklivé Česko mě varuje před levnou ojetinou

a já mu věřím.

Přes den pouští své tělo

na dlouhém vodítku,

večer ho omývá tlakovou hadicí,

leští ho a drbe do sucha.

Díru nechává okapat nad kanálkem –

je moc velká na to, aby ji brala s sebou na kanape.

A zatímco ze tmy zní hlasy,

na jejích rtech se v modrém světle

třpytí vrstva vazelíny.

S koncem dne začíná omezení.

XXX

Otáčí se ke mně, jako by se bála,

že se utopí.

Jsem loď s ocasem,

ona to ví, a přesto nastupuje.

Zmatek ji nadnáší

a nesmělost ji zahání stále blíž.

Je to jako žvýkat žvýkačku a rozžvýkat dítě.

Když odchází,

má semínka mezi zuby a ztrácí se za svýma očima.

Pomalu se vzdaluje a konečně mizí.

Bledé pozadí ranní oblohy se jí ovíjí okolo hubených kyčlí.

Studené obvazy léčí.

XXX

Byl podzim, první rok finanční krize.

Nosil jsem umělý kožich, krátkou úpletovou sukni

a vojenské pouštní boty.

Jednou jsem se procházel územím nikoho

okolo mužské věznice.

Muži se vykláněli z oken, mlaskali

a volali na mě:

Kočko, kam jdeš?

Nic jsem neříkal a šel jsem blíž.

Vždycky jsem přemýšlel, co si vzít na sebe

a jak vyjádřit své pocity.

Ten den stačilo mlčet a být na dohled.

XXX

Chtěla mít silného muže.

Teď jsem tak silný, že ji nepotřebuji.

Sotva odjede,

očichám její oblečení a dám ho do špinavého prádla.

Potom ležím v posteli se svými pětiletými dětmi

a díváme se na televizi.

Když muž zabije medvědici

a ona se svalí na zem,

oba si honí

své dětské ocásky.

Očima kloužou po obrazovce

a napjatě se učí.

XXX

Ošklivé Česko si se mnou dalo další schůzku.

Kalhotky zařízlé do zadku,

ramínka z průhledné umělé hmoty.

Zblízka vidím,

jak do moučné pleti vytlačují

její vyzrálou měkkost.

A vidět jsou i další vady.

Hlavně narychlo vyhoněné mateřství,

kterým mě krmí.

Svěřit se jí a udělat se je pro ni to samé.

Má úzké dlaně a uměla by se

sama nastřihnout.

XXX

Žili jsme spolu jako dvě kočky,

noc na našich tvářích skoro nezanechávala stopy.

Rozhodně ne větší než čokoládové tyčinky

na mých rtech.

To už je všechno pryč.

Bojím se, abych nevypelichal

jako každý mazlíček,

co málo spí.

Naši domácnost rozfoukal ranní vítr,

chomáče chlupů z odkvetlých osik se rozlétly.

Nakonec převládla

milostná potřeba prázdnoty.

XXX

Mé nynější přítelkyně většinou žijí

s mými někdejšími přáteli.

Říkám jim věci, které by je nikdy nenapadly,

a tak se upřímnost znovu převíjí

jako obvaz,

jenom něžněji.

Ona vypadá jinak, než si myslel.

On by chtěl,

aby s ním nemluvila.

Každý čas si hýčká nějakou vzpomínku

a já se zatím zlepšuju v léčení.

Protože léčení je jemnější než láska

a společné tajemství je jako ložnice pro hosta.

XXX

Můj spánek se vznáší jako ranní světlo

nízko nad zemí.

Všichni čekají, až se probudím,

jenže já se vzbudit nemůžu

a ani se mi nechce.

Ležím a spím.

Všichni jsou poblíž, jen já

jsem daleko.

XXX

Plešoun jede z práce,

je unavený a usíná nad nedojedeným salátem,

v zimní bundě,

s tváří přilepenou na skle.

Zatímco spal, venku se stačilo setmít.

Otevírá oči

a místo okolí vidí v okně sám sebe z nečekané blízkosti.

Zeleň na osvětlené krajnici vypadá záhadně,

je to zvláštní,

tmu střídají implantáty

a odlesky vzrušení.

Plešoun sedí na zadním sedadle

a bydlí v chatě za městem.

XXX

Nežil jsem úplně sám, ale docela rád jsem se vzdaloval.

Každá cesta vlakem byla jako dárek.

Někdy jsem spal,

jindy jsem sledoval starší ženy na cestě do práce.

Potom jsem si to dělal ve vlaku na záchodě,

ale nemohl jsem se udělat.

Vlak už dávno čekal na konečné,

když jsem vystříkl.

Otevřel jsem dveře a přímo proti mně

stál muž s pytlem odpadků.

Pozorně si mě prohlédl od hlavy až po stehna,

změnil výraz

a šel uklízet do dalšího vagónu.

XXX

Podzimní pláž je levnější

a po válce je to levné hned dvakrát.

Na písku leží těla mladých vyholených žen,

kolem košů se vrší odpadky.

Večer z nekonečna prosvítají první hvězdy

a září vysoko nad obzorem.

Trávník se poddává krůpějím umělého zavlažování,

šero konejší.

Už dávno jsem nebyl u moře.

V noci se odrážím od tropických pásem společného pokoje

a plavu jako pes daleko od pevniny

až tam, kde namísto barev vidím jen odstíny.

XXX

Setmělo se a začalo jemně sněžit.

Uprostřed chodníku ležela krabice od dortu

jako dárek

a pomalu ji pokrýval sníh.

Uvnitř jsem našel mrtvou kočku s lesklou černou srstí,

stočenou do klubíčka a posypanou flitry.

Nohy měla svázané tkaničkou,

aby při sesuvech neničila svůj dům.

Měla tam zrcátko, sponky do vlasů a sušenky.

Všechno bylo navoněné.

Cítil jsem se zmateně,

jako by mě někdo pohladil.

XXX

Ošklivé Česko začalo mluvit o sobě

a o tom, jaké je,

když nic nepředstírá.

Cizí muž říká: Mně se líbí.

Česko mu podrží v kabince a nechá si za to zaplatit.

Část peněz použije na oblečení pro sebe

a pro své děti,

zbytek na taxík a gelové nehty.

Muž sklesle opakuje, co už jsme slyšeli:

Mně se to líbí.

Mně také.

XXX

Tvoje žena mě bude nenávidět.

Stačí mi poslat zprávu a požádat mě:

do prdele,

zdarma

a kdy.

Znám cvik,

který je zakázáno cvičit,

protože výsledky

se skutečně dostaví.

Účinkuje to hned, s návratem se nepočítá.

Pomsti se a jdi dál.

XXX

Stojím na letišti a pozoruju odlety.

Letadla se pomalu zvedají, odrážejí se od země

a lehají si do prázdna.

Chvíli na obloze září jako staniol, pak zčernají a už je nevidím.

Čas ubíhá a pomalu mě zbavuje možností.

Myslím na video se ženou,

která si do díry zastrčí celý heineken.

Umění zmizet je odvaha lehnout si do prázdna

a už se nevracet,

i kdyby stěny byly jen skleněné.

Umění zmizet znamená zmizet úplně,

jako světloplachost ve tmě,

a stejně tak nevinně.