Melodramatickou skicu s původním popisným názvem Divadelní soupis milostného dění z 24. a 25. září 2009 nejlépe charakterizují slova samotného autora: „Je to jako pečlivě složený vlhčený kapesník, nasáklý sentimentem. Je to sestavené z milostných dopisů a ze střípků umění. Bylo to napsáno pro budoucí vzpomínku.“
Postavy: Dinnah Cancer, Elsa Aids, Valkýrie, sbor.
*
Přichází Elsa Aids, chce totiž zřejmě něco říct. Ale říká jen: „Jak se máš? Dobře? Je to horší?“ Přichází Valkýrie, aby to řekla za ni:
„Gotická láska, kterou neumíme vyjádřit, je na nic. My dvě nemáme rády lidi.“
Elsa Aids: „Chtěla bych napsat dopis, ale bojím se, že bych po odeslání vypadala hůř než před ním.“
Valkýrie u stolku s květinou: „Vypadáš divně. Chtělas být krásnější, ale – jak bys mohla?“
Sbor: „Než umřeš, už se nic nezmění.“
Potom mluví dál. Ale nemají dobré svědomí, protože nemají nikoho rády. Proto se jim každá prosba zdá jako výčitka.
A v uších jim zní výčitky spolu se stařeckým hlasem Dinnah Cancer, která zpívá:
„Sheila – je mrtvá!
Kdo to je, co sem přichází?
Na svoji tajnou schůzku?
Sheiiiiila!
To jsi ty – Sheiiila!
Obrázek smrti.
A teď? Sheila je mrtvá!“
Ve tmě, na jednom místě, jim to pod nohama podkluzuje a čvachtá listím a deštěm.
*
Pořád stejné kulisy – nitro duté. Valkýrie se ovívá uschlým cancourem, který jí čouhá z peněženky: svojí vlastní závětí! Kde je konec darům z lásky? To míhání je hrou pavích per. Na stolku s květinou, jediné dekoraci scény, se nic nemění. To všechno je tak dávno!
Huhňavý hlas: „Ten den jsem chtěla se vším skoncovat. V duchu jsem si říkala: nemohu s nikým být, a pak jsem si řekla: s kým? A v tu chvíli jsem usnula.“
Elsa Aids ve snu: „Vím, že by sis to nezasloužila.“
Ta, která nic neslyší, ani nic neříká.
Sbor: „Ach, jak se nenávidím!“
Elsa Aids: „Má kůže se otevírá jen v tvojí blízkosti.“
Pak pláče.
Nablízku stojí drn – jako vystřižený z nedohledných městských parků v oněch dobách, kdy se bez přestání, po celá léta, dělo přibližně to samé: tragédie. Poblíž Elsa čte dopis, který byl napsán před nedávnem:
„Všechno je špatně. Chtěla bych být u Tebe, ale to nejde. Myslím, že samotu, o které stejně vím, že začíná ve mně, už nikdy nepřekonám. Co si počít, když přitom všechno vypadá jako vždycky? Únava z této Hysterie – ve skutečnosti jde o Lásku ztracenou v dlouho narůstající prázdnotě – je už dost velká na to, abych chtěla na chvíli umřít, anebo skrýt svoji hlavu v Tvých vlasech, oblečení nebo aspoň vůni.“
Co s tím? Budoucnost ukáže.
Sbor: „Nic se nepovede! Nic nikam nedospěje! Noc začíná! Vzduch tuhne!“
Hrdinka je zdrcená.
Valkýrie se napije džusu – spustí slinu na osiřelý drn.
Společný obřad ještě chvíli pokračuje.
Všichni si prohlížejí obrázek Dinnah Cancer.
Nikdo další už se neobjeví.
*
Druhý den.
Elsa Aids: „To jsem si mohla myslet. A po pravdě řečeno, vždy jsem si myslela, že se zhroutím.“
Dinnah Cancer začíná svou píseň zlověstným smíchem. Překlad: „Tak tohle – to už se nepovede, tohle rande. Na které přijde Jack, jenže Jack už umřel. Mrtvý Jack s vyteklým srdcem, za každý polibek bude ti ještě dvakrát tak špatně.“
Jsem smutná, dívám se na ni strnulým pohledem.
Ona je mým vzorem!
Když se snese tma, nervózní Valkýrie nemůže spát. Zdálo se jí, že se jí dotýkám, ale nikdy jsme nebyly úplně samy a pokaždé na ni sáhnul i někdo jiný.
Ze tmy se ozývá recitál: „Po tom, co jsem vyváděla, opravdu nevím, co dál. Jsem zosobněná prázdnota, hladová milenka s otevřeným nitrem. Prosím, nechoď sem, dokud se zase nezavřu.“
Autor píšící pod jménem Elsa Aids donedávna vydával své dílo vlastním nákladem v rukodělné bibliofilské úpravě. Výborem z těchto drobných knih je sbírka Trojjediný prst (Rubato 2011). Časopisecky publikoval například v A2 č. 21/2009 a č. 3/2011.