Milostný deník Elsy Aids

XXX

V byzantském království z horkého těsta,

na ostrůvcích v moři šťávy.

XXX

Zdá se mi, že jsem laň

svlékaná jeleny.

S jehličím na zádech

ztratil jsem kalhotky mužského zdraví.

Zmizely v lese.

Lesknu se, zářím,

mluvím jako obojetník.

Náhody spínají své kluzké cesty.

XXX

Svádím dívku s modřinou na stehně.

Má bledý obličej, hladký jako rybí žaludek.

Nevím co říct,

aby nepoznala, co už jsem slyšel a co mě okouzluje:

lesklý prášek,

který si nalepila na oči.

Otáčím se, až když mluví.

Svaly jí kloužou pod kůží, vlhkou dlaní

se chytá za prst druhé ruky.

XXX

Nad mou postelí se rýsuje stěna s dvojitou ženou: černé jsou obě strany – jedna večerní, háčkovaná a jen nedbale prošitá – ta druhá těžká a hladká jako důkladně nalakovaná stolní deska: přiléhá na mě, když se noc překlápí, a tlačí mně na oči. Přitom mi nehnutě stojí na nohách. Pak se otočím: její lehčí, háčkovaná strana mě tiše ovíjí a stáčí mě na bok. Ale na který? Kyčle vystupují na obou stejně.

Ani hlava netuší, jak si ustlat ve vlasech, které se rozestlaly všude kolem.

Jaká výmluva by mě mohla utěšit? Co jí pošeptám?

Vím přece, že co je dvojité, znamená: zranit se. Dlouho jsem hledal, a teď to nacházím vepsané v jejím úzkém obličeji.

XXX

Lišejník v zimě a strach v bolesti

příjemně utěsní své úzké žlábky.

Také oblečení

se posouvá blíž.

Čas se úží na dotek rukou,

na tmu mezi prsty tenkou jako vlákno.

Na dotek řas, když se nedívám,

kde jsi.

Procházíš za tmou,

čekání konejší

společné, potichu splétané tělo.

XXX

Dokud se obrazy hromadí ve vrstvách, jsi pro mě jediná zhasnutá chodba. Své vzpomínky musím zmenšovat až k představám o prstech na nohou, kterých se dotýkám.

Jak ležím, stěny se naklání jedna ke druhé a také dny, jak se krátí a šednou, jsou mi čím dál blíž. Nakonec je tma, ve které zčásti spím a zčásti ožívám, když si opakuju, co bych teprve udělal. Stačí se otočit, aby to zmizelo.

Stačí se otočit a jsem o něco hloub v době, kterou jsem nechal vyrůst, ale nevím o ní nic.

XXX

Díváš se na bílou, vidíš sebe.

Černá tě hladí po vlasech.

Kopřiva skládá listy podle hvězd.

Noc stojí a chvíle teče,

potmě si hledá místo ve stínech,

potichu leží hodně daleko.

Tlapkou nahmatáš vyhřátý pařez,

tam v dutině nahmatáš vosí hnízdo.

Všechno to očucháš třpytivým náhubkem.

XXX

Když ve snu zaznělo: ,,Teď, a už navždy, budeš sám jen s plátkem masa“, musel jsem si říct: jako s rozváleným polštářem. Cítil jsem, že také polštář je dohněda, že je to velký plátek masa, na kterém spím. A napadlo mě, že kdybych se náhle zcela rozpoznal, už bych se nikdy nenechal dotýkat.

Potom když milovaná bytost spí a já k ní nemohu, noc mě přelévá jako omáčka. Mezi nás po lemu pokrývky pozvolna sjíždí plátek, o kterém teď už vím, že je k snězení, ale nedá se jím projít.

Obalím se do plátku, který mě trápí. Beru si vzpomínku, která mi nechutná, svůj velký okvětní list, po kterém chci, aby vyšel z těla.

Během noci si vzpomínám na kousky dušeného masa, jak je na troše mastné šťávy připravuje tvá matka a já je pak – sám – jím v domě, kde žije sama.

XXX

Dech a protidech strachu ze zdvojení,

dva spící dechy zdvojené samoty.

Dvě vůně ztěžklé rohožky ve tmě u dveří.

Když jsem žil s krtkem, jeho prožitky

byly až příliš skutečné.

Tma pro něho byla vždycky temnější,

kdejaký náznak díry,

ráno obklíčené tunely buzení

a přehrnutým přáním

setkat se – v zemi – jako nitě se tkát.

Květináč tvaruje svoje kořeny.

XXX

Když mi bylo špatně, nedělal jsem nic. Pochopil jsem, že všichni ostatní už svoje snědli, a co zbylo, se skládá ze zbytků. Světlo se v nízkém slunci spouštělo po uschlých stéblech. Mé kosti byly ze slev, mé tkáně z neštěstí. Jenže noc se dvakrát převalí a neštěstí v ústech nakonec vyplave.

Začala zima a tmy byl dostatek, nebylo možné netoužit po lásce a nevzít si kohokoli. Prázdné ruce se chopily zimy.

XXX

Mezi zemí a deštěm a mezi

vlasy a kouřem

nakonec

zbylé dárky vrhají dvojitý lesk.

Očka bych mohl sníst.

Jiný hlas si ke mně lehá jako stín.

Rosolky

chtějí své jídlo přeskočit.

Nohy na ledu zůstaly bez očí.

Ani své oči nemůžu odlepit, stěnu od stěny.

XXX

Návrat je jediný prázdný vnitřek. Mé duté svítající tělo, jemnost čekání, hladké stěny zhasnuté ložnice – to všechno se kolem sebe mlčky otáčí. Místo oken jen malé dírky. Zelené záclonky.

Černé záclony.

Za nimi – v dálce průsvitů, a vím, že daleko uvnitř společné noci – můj chlad rozplétá udusané větve. Další řádek – úzký řádek mezi stehny – připíšu přemrzlým sněhem:

Spánek mě přikrývá něhou a tajem a světlo se zatím rozpíjí v umyvadle.

XXX

Za stínem se zatmí i směr, z kterého jde

změkčenou chůzí.

Vždycky prochází nadvakrát.

Zatmění tmy,

kladená blednoucí blízkost pasti.

Namísto síťky jen několik větví.

Namísto vlka chlupatý výr.

Dýchá pod sebe, ke stínům vzdálené chůze,

a měkkost ji zatmívá.

Klouže a svítá. Svit mě omotává.

XXX

Bzučení mouchy má zvláštní barvu – nejasný odstín brzkého zklamání. Říkáš si: jenom abych neusnul v kouři, který sám vydechuju. Abych se ve spánku nepřilepil k ubrusu, a pak ho neshrnul. Židle aby mně neskřípla nohu.

Ruce jsi přitiskl k tělu, noční vzduch se vlní, kéž by ses vznesl, přelétl odbočku a létal tmou nad vršky stromů nebo bys (tak jako já, být na tvém místě) dole u keřů ochutnával ptačí zob. Místo toho se na záchodě kopneš do břicha.

XXX

Večer se zavinul v koruně.

Slehlé trávníky

šumí čekáním, než se rozevře postranní šev.

Večer mně sládne jazyk.

Obloha popotahuje uzdičku.

Ticho si hledá trochu slin.

Hloubka se potichu spouští ze stromu,

uvnitř se prsty boří pod nohy.

Chůze ztracená ve vzduchu,

barva věnovaná listům a čekání

sídlí v dutině pohledu.

Dvojitá hlava usíná

V noci, ve tmě nad očima, na sobě odlesky společné krajiny leží ve vrstvách a má polospící hlava se cestou ke spánku mění v tvůj dům. Potom se sám v sobě, v dlouhých zauzlených myšlenkách, procházím po nočních pokojích.

V šumění kroků, každý ve svém polospánku, se už nedokážeme odtrhnout.

Zatímco spíš, s rukama u boků se hýbu pod dekou, pod kterou se i v zimě, když se procházím po ledových skvrnách na Knížecí, cítím jako oběžnice.

XXX

Mlsoun se ztrácí v krajině předělů,

v křehkosti zvuků nemůže mlsat.

Ve svazku špinavé trávy pak leží má dlaň

natřená česnekem.

Ta vůně mě tlačí do břicha,

do času bez vůně.

Snadno se kousnu, když jsem sám,

a dokud jím sám ze sebe,

jídlo mě bude zraňovat.

Láska s poníky

Sice neříkám, aby mě plátkovali, ale stejně mě plátkují jako banány během svých pomalých odpoledních nákupů. Když pomalu procházejí mezi pulty, polykají mě jejich pohledy.

„Něco na pití.“

„Na jídlo.“

„Co?“

„Hm,“ mumlá ten poník, „jídlo.“

Navykl jsem si na tuto atmosféru hypertrofované pohody. Přijímal jsem ji scénu za scénou. Přinesl jsem poníkům jídlo – jedli jsme ho v Albertu ve skladu na hromadě škatulí. Po jídle nás napadlo poposednout si, posunout se a položit. Prostředí se příjemně zhoupnulo, naplnilo se hebkým vlněním. Za chvíli jsme se spojili v malé hladící se stádo, jehož nohy se stále pevněji splétaly. Ovládlo mě uspokojivé chvění. Náhodné pohlazení se zastavilo na hraně pánevní oblasti a lehce se vrátilo k mému masnatému konci. Nade mnou se naklonil malý poník. Objal jsem ho a v našich dlouhých polibcích se začaly míchat sliny. Obrátil jsem svého poníka na záda a nechali jsme je stékat mezi jeho svislými prsy. Pak jsem v hledajících prstech ucítil zachvění jeho banánové ploutvičky a jemně jsem zasunul bříška prstů.

„No?“

„Kdykoli jsem byl připravenější než teď, když nemám nohu,“ zašeptal poník, najednou, ale já jsem viděl jeho obě spodní nohy.

Zašeptal jsem: „Tak pojď ke mně, o čem sníš?“ a nasměroval se k jeho něžnému stavení, pomalu jsem je laskal skrz navlhlé světlé chmýří.

„Jsem poník,“ řekl.

Zatím jsem cítil, jak mi někdo jiný olízl krk a žlábek mezi rameny. Potom zajel dlaní k zadku, mezi stehna, a lehce mi stiskl žalud. Řekl jsem poníkovi: „Máš krásnou díru.“ Někdo jiný mně stiskl žalud – „Och“ – a mé mlíčí naplnilo dlaň neznámému svůdci. Jako by naplnilo odplouvající lotos, křehkou loďku, náhle ztracenou, mizící na obzoru…

Takže, jaké je pro to slovo? Mléčné i jasné: milenec, který mě nikdy neosloví, ale zato mě, jakkoli zemdlen, nepřestane stíhat nebo jen sledovat zpoza bazénů plných moči. Zkoumá můj konečník skrze lojovou stěnu, mění lásku na „modrou lásku zásnubní a svatební“ a klade mi úklady v meziložním prostoru.

Než jsem se otočil, byla dlaň pryč, ztracená mezi zákazníky. Kolem zbývaly nevinné povrchy poníků uložených k polednímu spánku. Jen pokojně mručící poník snadno přístupných tvarů mi líbal paži a ponoukal k oddechu. A přece jsem se brzy odsunul a zmizel ze skladu.

XXX

Čtyři piškoty označí můj satanský čtverec

v slatině lupínků v studeném mléce.

Svítání to osvětlí dokonale:

Muži, sahejte na sebe, usínat budete sami.

Tvůj včelí kožíšek zůstal bez vosku.

Nějaká měkká ústa mě pozřela

a jiná hluboká kůže

mě teď hostí. Strach, který kouše do prstů.