Vypich Elsy Aids

XXX

Lavičky obrostly břečťanem.

Našel jsem pecku v měkké dužině,

placentu a zdřevěnělý ret.

Vzpomínáš na mě a tvá hlava je plná náhražek.

Tma v těžkých chomáčích

klouže po trávě, na zemi leží dřívka.

Nejeden kožich už tu vypelichal.

XXX

Dnešní noc přiléhá těsně jako bránice.

Vzduch lepí. Je konec října

a venkovní kočka

pomalu obrůstá novou srstí.

Pecky se ukrývají ve švestkách a rozvěšují

se po stromech. Vnitřní práce se na nic neohlíží.

A nikdy se nezastavuje.

Radši ani nedýchej.

Tma je plná větví a také díra se už ochlupila.

XXX

V hlavě mám vestavbu s půdní příčkou nebo záhon vystlaný únavou z ranního polosnu. Dopoledne odtud vybíhá konec věty, kterou už dávno považuju za věc, jako krátký záhyb zmuchlaný pohybem při probouzení: „…jako vlas ze spláclé hlavy.“

Tísnivé nahloučení stlačených vrstev přes noc vytvořilo jakýsi d-ů-ů-ů-ů-m o mnoha zástěnách. Všechny jeho libovolně násobené přepážky složené z útržků spících tkání jsou vůči sobě volně otočné, někdy se dokonce zdají průchozí – mění se v závěs s mnoha průlezy. A všechny tyto volně umístěné přepážky (ve skutečnosti spojené jediným švem, jehož výsledkem je váček) se přestavují podle toho, jak se v noci otočím.

Z některých poloh je těžké se probudit. A tak zatímco ostatní vstávají, ještě se překlápím, a když už se probírám, mé sny jsou unavenější než já, který chci spát.

XXX

Dlouho postávám na různých místech

a na nic nenarážím.

Ze všech stran už jsem se viděl,

teď jsem průchozí. Stojím

a tahám se za kůži…

Měňavá kočičko

s průhledným břichem,

zrcátko mojí nostalgie,

mám vytahané legíny lesklé jako sliny

v krajině pánevní.

Mám tlusté stíny napatlané na očích

a dokonce i sukni.

XXX

Vyšel jsem ven, na vzduch z těsné vepřové kapsy. Zrovna se rozpršívalo a vlhká půda byla čím dál mazlavější. Míjel jsem důchodce v těžkých kabátech, venčící své zplstnatělé psíky na kluzkých chodnících. Vyhýbal jsem se jejich vodítkům a poslouchal jsem, co si říkají:

„To jsem se dneska ale zamotala! Pes se mi zastavil, položil si břicho na zem…“

„Já se musela brodit… Krtek nám před domem ucpal kanálek…“

Stěží jsem si sedl, že se schovám v restauraci, a hned: „Tak co to bude? Koleno s obložkou a se křenem?“

XXX

Večer večerka, potom doma

je mi vším kniha slepená

ze salátového listí,

Vietnamci hnojená, z odénků spletená,

takže co jako?

Zbožňuju vůni potahů a matrací,

teplé důlky, když se zavrtíš… Hrozí ožívání.

Touha se mazlit.

Ale noc propíchnutá špendlíkem se brzo pokazí.

XXX

Při cestě k posteli se mi chodidla lepí k podlaze, jen nadzvedám a spouštím nohy. V takové chvíli bych měl říct: „Mé city po letech…“ a zaslechnout tichý zvuk, podobný skromné hudbě v nitru brambory.

Natolik věřím v odpověď jídla, které nám říká, jakým způsobem se lidé prostupují se svým mluvením.

Jenže: jsou to spíše slova, anebo naše tělo, co se tu stává soustem?

Ohřáté placky toužící po břiše bývají nenasytné; a pak je tu ještě hltavé slovní břicho, které se snadno vyplní řadou jedlíků – podobně jako si láska hledá stehno, na kterém by se líbilo spící hlavě.

Čtyři chlebíčky

Rozemelu čtyři chlebíčky,

veka, máslo, sýr, salám, rajče,

kousek pálivé papriky.

Obývák, potahy.

Kolem mě se všichni baví,

rozhlížím se ze špičky,

vyprávím toporné

vtipy – kožichy jsou otvírací,

střeva vrní jako kočky,

když je člověk hladí.

XXX

Skryla se ve vlastním těle, tak daleko od sebe jsou její kosti. Rameno a paže – větev odplavená na opačný břeh nějaké slepé prohřáté zátoky s mělkým dnem.

Srostla z prodlev jen napůl skrytých pod hladkou, matně šedou kůží. V hloubce se rýsují dlouhé vápenité trupy oblých kostí, na povrchu jamky v pohárcích vystouplých kloubů. Chci takové tělo?

Líbí se mi, ale zabředávám v něm jako v naplavené hlíně. Větve jsou pružné, a přitom mě tlačí do nohou – ještě teď, když se procházím v nejistých končinách své hlavy.

XXX

Po cestě na nákup se mi ve spěchu paže odchlíply od těla. Sotva jsem vyšel, ještě ani ne, a svalil jsem se na chodník. Pád byl příjemný, ale – času jsem nazbyt neměl.

„Jen tak dál,“ řekl jsem si, „až tam…“ a za chvíli už jsem stál u rohlíků: „Já je snad nespočítám…“

A skutečně, zkouším je počítat, ale jsou tak malé, že se nemůžu dopočítat. Když je vkládám do sáčku, lepí se mi k prstům i samy k sobě, jeden k druhému.

XXX

Teď zase za těžkým závěsem – jsem opravdu

zvláštní slepice, protože mám vlasy.

Ale i tak, bez křídel, střev a zobáku,

rád nasávám vůni rozmočených rohlíků

a všeho, co vypadne z kýblu, když kluci odejdou

a já, skrytý za látkou, kloužu po parketách

s krkem vzhůru, sem a tam.

A opírám se o peří. Tříprsté nohy mě sotva udrží,

na drápkách jako na podpatcích!

XXX

Jak se jmenujou ty malé kostní lusky, ty drobné kostěné násadky v bříškách mých prstů?

Pohled jednou zavřených očí jde tělem k ramenům a dál do prstů až pod nehty. Jsou zakulacené, na dotek oblé jako hlavičky, šedivé, bez otvorů. Jejich prachový odstín ladí se skvrnitostí polštáře, na kterém spím.

Ve snu jsem dekorativní bytost obrůstající jevištěm. Dole u boku mně visí deset prstů jako chrastítko z vyschlých pecek. Své jméno vyměním za malý byt.

XXX

Když se setmí, už je večer.

Skočím do Žabky – sámošky takzvané,

obhlídnu slevy, co je zlevněné,

nahmatám chlebíček

prošlý

jeden den. Kvaky kvak, a je tam.

A pak, zalitá studeným potem, zmáčená

po cestě březnovým sněhem,

listuji na záchodě

svou zkřehlou kůží

a pro zahřátí se drbu papírem.

XXX

Druhé vzrušení nezačíná břichem, ale mrazením. Nesestupuje dolů, ale míhá se oběma směry: projíždí míchou něžně jako letní stín, pohrává si s hranicí vlasů, krkem a čelistí.

Bojím se pohnout, hýčkám své spojení, ale za chvíli už stejně nevím, čím to začalo. Dotykem, vůní nebo šeptáním nad mrazákem se zmrzlou zeleninou? Ležím, hlava se skryla do vlasů, samota je úlovek.

Jak jsem zjistil později, také vypůjčený kocour zažívá podobné vzrušení, které prochází celým jeho vykastrovaným tělem.

Drobenka

Na břiše obaleném tmou, ještě o kus dál, na tlusté dece je vidět má hlava. Vypadá jako bochník. Rozlomený bochník, kterému zbývá­ jen část obličeje. Dál. Hmatám nedočkavýma tlustýma rukama. A ve tmě už vidím. Kořínky vlasů se ztrácí v rozdroleném vnitřku mezi drobky jako v hromadě koksu. Tak takhle. Bochník nedokynul.

Za ušima nahmatávám okraj, ne zrovna důkladná kůra, zcela určitě, z boku rybí hlava uřízlá v žábrách, narychlo docpaná – tak narychlo. Ale taková byla vždy, jen já jsem se k ní vzbudil. Tahle noc ji dovolila prvně nahmatat.

XXX

Živé krávy závidí mrtvé krávě,

jak je bílá,

jak tuhá jsou bílá vemena,

když se ve smutku spouští ze stropu.

Spící tělo se otáčí a cit se přesouvá do prstů.

Večer se přilepím ke stěně

a na důkaz, že jsem se dobře uložil,

se ozdobím mrtvým klíštětem.

Večer vařím. Rozemletý křen, vývar, ocet, černý pepř.

Větev za oknem, zbytek břízy

a zledovatělý štěrk mezi silnicí a chodníkem.

Dírky na výdech

Povrch byl rychlejší. Kůže spí přitisklá ke zdi, vnitřek ne. Zalehl jsem si ruce, oči se zatáhly a jak je otevřít? Spousta koudele. Chci se otočit, ale kostrč se zadřela: boky v bocích, ruce v dalších rukách, hlava v hlavě vystlané koudelí oddechuje dvěma dírkami.

Nazdvihnu víčka, řasy se otřou o oční důlek, a jsem znovu u stěny z kůže, bez svalů k zatnutí, zavřený uvnitř s dírkami na výdech.

„Takže,“ zní uvnitř, „tam nebo zpátky?“ Ale topení začalo šumět, význam se zatemnil, boky zbytněly a koudel ucpala dírky.

XXX

Vaječník sešitý s varletem: na pohled obyčejný chlupatý váček s růžovou podšívkou, teplým rypáčkem bez díry a provizorním drbátkem. Huňatá věc. Vypadá asi tak, jako bys žinku vycpal drátěnkou nebo houbičkou na mytí.

Bez přestání se nadouvá, šustí a chvěje se… Jenže ten váček, sešitý vlascem a neposedný jako hustilka, je zcela neplodný. O nic se nezajímá. Jen když o něj ve spánku zavadíš, slabě vzdychne. Potom vyčkává, až tě sen odvalí někam jinam. Po takové noci je plný otlačenin.

XXX

Moji masařku nenasytíš, aspoň ne teď,

když kypřím čekání krabími prsty.

Dny končí u noci a tělo se

nemůže dočkat, až mu podjedou nohy,

pokud jde o mě:

Jsem mrtvý žigulík.

Na sněhu, na uhlí, na šišce…

v mrazu před domem… v zápachu briket

zahřívám sedadlo rozbitým topením,

které tě v zatáčkách

štípe do stehen.

XXX

V tom domě jsou všichni nadržení. Zatímco jsou ostatní pryč, objímám nad dřezem pana Choutku, když mění ventily. Vzápětí dojde ke hrátkám. Starý nádeník při nich chytí svůj klacek a předvede podivný střik – břevnovský podvypich, kterým bys snadno přilepil tapetu.

Ale ve velkém domě je více nadržených lidí!

Brzy se objeví také pan B. Může si odemknout náhradním klíčem, a rád to udělá, má-li si ulevit v cizím bytě. Nakonec zaťuká ještě pan Brendl s vymytým pesarem paní Fraňkové, do něhož zde všichni šukáme.

XXX

Noci jsou plné výčitek.

Stonky se lesknou jako vidličky okolo mě.

Potichu svítí

na tělo z punčochy vycpané klacíkem,

kterým se zvědavě

přistrčím blíž – Och – temně temný Velevypich!

Temně rudý noční květen!

Nohy se houpají jako větve.

Zvětralé drhnutí mi šumí ve vlasech.

Vzdechy se drobí – už se nedají protáhnout ven.