My dva a čas

O novém díle klasika amerického nezávislého komiksu Daniela Clowese Dívka jménem Patience (Patience, 2016) se píše, že je to jeho dosud nejrozsáhlejší dílo. Téměř dvousetstránkový celobarevný komiks o lásce až za hrob a cestování v čase skutečně patří ke Clowesovým nejkomplexnějším výtvorům. V určitém ohle­­du navazuje na jeho předchozí tvorbu, ale zároveň ji posouvá do nových poloh. Přestože v češtině zatím vyšla jen jediná Clowesova kniha, fantasmagorický komiks Jako sametová rukavice odlitá ze železa (1993, česky 2005), podařilo se nakladatelství Trystero získat na tuzemské vydání Patience finance z crowdfundingu, což ukazuje, že autor předlohy k filmu Přízračný svět (Ghost World, 2001) má i u nás už poměrně zvučné jméno.

Dekonstruované sci­-fi

Clowesova tvorba je spjatá především s devadesátými lety a náladami generace X a Dívka jménem Patience tato východiska aktualizuje. Komiks je nesen stejným pocitem niterného zmatku hrdiny bloudícího světem, který jen zdánlivě dává nějaký smysl. Je to také znovu svět, v němž si civilní prostředí zidealizované Ameriky podává ruku s bizarními prvky brakových fantastických žánrů. Jediný, zato dost podstatný rozdíl spočívá v tom, že spolu s Clowesem stárnou i jeho hrdinové a mění se jejich celková perspektiva.

V Dívce jménem Patience je motiv stárnutí velmi důležitý, a dokonce se dá říct, že jedním z jeho ústředních motivů je úporná touha lpět na minulosti, i když se hrdina i vše kolem něj neustále mění. Jestliže ve svém předchozím komiksu The Death­-Ray (Paprsek smrti, 2011) Clowes dekonstruoval superhrdinský žánr, tady dělá něco podobného s dobrodružnými sci­fi o cestování v čase. Zápletka obou komiksů spočívá v tom, že fantastický vynález, určený pro nadlidské hrdiny dobrodružných příběhů, se dostane do rukou obyčejným, sobeckým a zakomplexovaným postavám. V novince ale pracuje s žánrovými konvencemi mnohem výrazněji. Vypůjčuje si klasické situace, motivace postav a rekvizity ze sci­fi příběhů, nechává však do vyprávění zasahovat náhody a neočekávané souvislosti takovým způsobem, že ve chvíli, kdy má čtenář pocit, že dokáže předvídat, kam se příběh bude dál ubírat, přijde obvykle zvrat, který tuto představu zničí.

Údiv smíšený s děsem

Sci-­fi příběhy o cestování časem se často nějak vztahují k filosofické otázce svobodné vůle. Na jedné straně spektra stojí představa, že člověk cestující do minulosti může změnit budoucnost, a to někdy i velmi drobnými zásahy nabírajícími na důležitosti ve stylu efektu motýlích křídel (povídka Raye Bradburyho Burácení hromu), na opačném pólu pak najdeme vizi deterministického kosmu, kde i návrat postav do minulosti je součástí předem rozvrženého plánu, na němž nelze nic změnit (film 12 opic, 12 Monkeys, 1995). Clowes v Dívce jménem ­Patience postupně oba tyto póly vystřídá. Není to ovšem doklad scenáristické bezradnosti, ale naopak další ukázka toho, jak nevyzpytatelným, iracio­nálním a absurdním místem je vesmír jeho příběhu. Komiks, který začíná obrovským detailem ejakulátu uvnitř vaginy a končí panelem plným buněčných a krystalových útvarů, jež mohou pocházet z mikrosvěta stejně dobře jako z jiné dimenze, je vyprávěním o nepochopení a bezmoci tváří v tvář věcem, jež jsou větší než omezený lidský obzor.

Podobně jako další legenda americké komiksové indie scény Charles Burns, tvůrce trilogie X’ed Out (2010), The Hive (Úl, 2012) a Sugar Skull (Cukrová lebka, 2014), nakreslil i Clowes svůj nový výtvor barevně. Je to styl, který rozhodně neusiluje o žádný realismus, ale naopak evokuje staré spotřební komiksy. Svět roku 2029 v Clowesově Dívce jménem Patience je retrofuturistická fantazie, plná nepravděpodobných odstínů křiklavých barev. Mistři devadesátkového generačního splínu se uprostřed druhé dekády nového tisíciletí noří do čím dál nostalgičtějších a melancholičtějších nálad, kterým vévodí lítost nad zmařenými příležitostmi a stále patrnější údiv smíšený s děsem nad neuchopitelností světa kolem nás.