Restartovat modernitu?

Základem projektu An Inquiry into the Modes of Existence (Zkoumání modů existence, AIME) je stejnojmenná kniha vydaná v roce 2013, která nejen že navazuje na esej Nous n’avons jamais été modernes (Nikdy jsme nebyli moderní, 1991) Bruna Latoura, ale navíc představuje syntézu celoživotního díla tohoto významného francouzského sociologa. Kromě úctyhodné pětisetstránkové publikace vznikla digitální platforma, otevírající text námitkám a revizím čtenářů především z akademické obce. Proběhlo také několik workshopů, jež navržená východiska dále rozpracovávaly. V tomto kontextu Reset Modernity! představuje pokus těžce přístupný projekt přiblížit veřejnosti.

AIME usiluje o vybudování nové filosofické antropologie, která by pomáhala v orientaci v dnešním světě. Ve zmíněném eseji Latour popisuje zacházení se světem, který jako by byl složený ze dvou vzájemně neslučitelných sfér, společnosti a přírody. Zákony umožňující existenci takové modernity jsou založené na dvojím jazyku. Příroda je uvnitř sociálních vztahů snadno mobilizovatelná, ale zároveň od lidí nekonečně vzdálená. Společnost může být na jednu stranu svobodně formována, na druhou stranu nás přesahuje a její zákonitosti jsou absolutní a nevyhnutelné. Kvůli tomuto hlubokému paradoxu se modernita postupně hroutí pod vlastní vahou. Podle Latoura se nacházíme v situaci, kdy modernizační snahy obsáhly celou planetu a dopady lidské činnosti se začínají vracet v podobě klimatické změny. Moderní popisy jsou však natolik nejasné a vnitřně rozporné, že snahy definovat budoucnost nutně selhávají. A vlastně nevíme, zda přichází katastrofa, nebo se jen opájíme vzrušující katastrofickou fikcí.

Resetovat vnímání

Název výstavy využívá jednoduchou analogii: pokud naše technologické hračky přestanou pod tíhou běžících programů správně fungovat, pomůže nám restart. A přesně to chce tým AIME udělat i s představou modernity. Přenastavit a zcitlivět naše vnímání, abychom byli schopni lépe zachytit matoucí signály epochy. Reset Modernity! je testováním hybridního formátu, který lavíruje mezi výstavou a myšlenkovým experimentem. Ústřední linku představuje vize modernity a pokroku, která se sráží s prostředím, jež je hluboce transformováno lidskou činností. Návštěvník se má z neukotveného globalizovaného světa vrátit zpátky na zem, hledat a kultivovat vztah ke svému prostředí a uvědomit si, na čem mu doopravdy záleží. Jde o experiment, jehož výsledek je velmi nejistý.

Návštěvníka vítá úsporné video After od Pauline Julierové, které přibližuje postmoderní pocit popisem situace, kdy rodiče odjeli na dovolenou a my si v (konečně!) volném domě uspořádali neřízený večírek. Jenže s postupem času se nám situace vymyká z rukou a veselí se pomalu mění ve směs frustrace, destrukce a únavy. Tehdy si začneme přát, aby se rodiče vrátili a celou situaci dali zase do pořádku. Právě zde se máme v současnosti nacházet: jsme sirotci, kteří musí převzít zodpovědnost po svých rodičích.

Průchod výstavou má jasně danou posloupnost. Expozice je rozdělena do šesti procedur, které mají představovat jednotlivé kroky restartu. Návštěvníka přitom vede terénní zápisník, obsahující kurátorský komentář. Prostředí laboratoře připomínají pracovní stanice – velké panely, které jsou součástí každé procedury. Na nich se nacházejí mozaiky fotografií, videí, rozhovorů, reprodukcí, ale třeba i kreslených vtipů a filosofických esejů.

(Dez)orientační infrastruktura

Po atmosférickém úvodu první procedura představuje myšlenku, že i v globalizovaném světě je vše lokální. I neviditelná, abstraktní cloudová data jsou fyzicky umístěná na serverech někde za polárním kruhem, i náš pohled je vždy situovaný. To je ­demonstrováno na poli vědeckého poznání, které se leckdy jeví jako univerzalistické a absolutní. Film Powers of Ten (Síly deseti) pomocí plynulého zoomu sugestivně ukazuje doslova pronikavou moc vědy. Díky ní můžeme nahlédnout do vzdálených galaxií nejmenších částic lidského těla. Pomocí komiksové předlohy, obsahující i potřebné nástroje od dalekohledů po mikroskopy, první procedura ukazuje nespojitost a situovanost vědění.

Druhá procedura ilustruje, že rozlišování na subjekt a objekt, pozorovatele a pozorovaného, není přirozeným řádem věcí, ale jedním z možných způsobů uspořádání skutečnosti. Pokud si myslíme, že svět pozorujeme zvenku, můžeme mít snáze pocit, že se nás dění netýká. Otázku, zda se můžeme místo pozorování objektů stát součástí světa, klade třetí procedura, která se zabývá estetickou kategorií vznešeného. Na majestátnost přírody reagujeme úžasem pouze v případě, že jsme před jejími dopady chráněni. Příchod antropocénu však situaci komplikuje. Mezi lidstvem a prostředím vzniká nový vztah, v jehož rámci není možné být jen pozorovatelem bez zodpovědnosti.

Čtvrtá procedura se zaobírá vnímáním území. Ukazuje, jak promítání jasně ohraničených celků na dvourozměrné mapy přestává plnit potřebné funkce. Nesamozřejmost i něčeho tak „samozřejmého“, jako jsou státní hranice, zviditelňuje případ italsko­rakouské hranice, která je vymezená rozvodím. Tání ledovce však způsobuje, že významně mění svůj tvar, a italská vláda tak byla přinucena přijmout nový koncept pohyblivé hranice. Pátá procedura zachází s nejistotou, do které nás předchozí kroky mohly uvrhnout. Moc zaplnit toto prázdné místo má politika a náboženství, které se často různě mísí. To připomíná Obama’s Grace (Obamova milost), video prezidentovy řeči po střelbě v Charlestonu, na němž etnometodologická analýza identifikovala řadu mechanismů, které patří do světa náboženství i politiky. Moderní se snaží z okovů náboženství vymanit, ale buď zabředávají do náboženských válek, nebo do pasti obrazoborectví.

Závěrečná procedura se vrací k našemu rozporuplnému vztahu k technologiím. Jsme na ně tak uvyklí, že zapomínáme, co všechno vlastně dělají a co za nimi stojí. Jsou všudypřítomné a neviditelné, i když často vyžadují rozsáhlou materiální infrastrukturu. Ambivalence souvisí také s představou, že je dokonale ovládáme. Zároveň jsou pro nás zdrojem zklamání, chovají se zlomyslně a nevyzpytatelně. Skutečnost, že mají svou historii a jsou plné konfliktů, diskutuje vystavený The Toaster Project (Projekt toaster) od britského designéra Thomase Thwaitese. Ten se rozhodl vlastnoručně vyrobit toustovač, poměrně levný spotřebič, který rozhodně není nepostradatelný, přesto jej lze najít ve většině britských domácností. Použití základních nástrojů a surovin znamenalo otevření komplikovaného příběhu jednotlivých technik a materiálů i nahlédnutí do fungování současné průmyslové výroby. Naše životy jsou s technologiemi tak propletené, že je těžké se na ně dívat střízlivě a snadnější je snít o návratu k iluzornímu „přirozenému“ způsobu života. Z umělosti našeho prostředí lze přitom těžko uniknout, můžeme si však uvědomit, jakou roli technologie hrají.

Doslovnost a nejistota

Naplnit tak vysoké ambice, jako je překlad komplexního výzkumného projektu do experimentální výstavy pro veřejnost, není snadné. Pro návštěvníky obeznámené s Latourovým dílem mohla výstava představovat banální rychlokurs do studií vědy a technologií, ale i fascinující náhled do laboratoře, ve které vzniká výzkumný projekt AIME. Jednoznačně stanovená trasa průchodu v kombinaci s rozsáhlým kurátorským komentářem zprostředkovávala velmi hutný zážitek, který se však odehrával spíše na rovině myšlení než vnímání vystavených děl.

Na jednu stranu byl projekt příliš doslovný. Komentáře nechávaly málo prostoru pro vlastní interpretaci a otázky významně určovaly směr přemýšlení. To Latour v rozhovoru pro časopis Seismopolite potvrzuje. Tvrdí ale, že v současném matoucím světě se od intelektuálů očekávají koherentní návrhy, na jejichž základě je možné se samostatně rozhodovat a jednat. Naopak podle něj nemá smysl přinášet drobečky a nechávat lidi, aby si v nich udělali vlastní pořádek – to přece dělají ne­­ustále v rámci své každodennosti. Neznamená to ale pochybnosti nad lidskými kapacitami. Celým projektem AIME proniká víra ve schopnosti lidstva.

Přehnaná doslovnost zároveň ústila do bezbřehé nedořečenosti. Výstava se obrací na jednotlivce, bere sice na vědomí (či přímo zdůrazňuje) jeho pocit bezbrannosti, bezvýznamnosti a bezmoci, nenabízí však ani náznak cesty ven. Jako by se jednalo o individuální podnik a odpovědi a řešení si měl najít každý sám. Bez ohledu na pachuť bezradnosti zůstává výstava silná ve stejných bodech jako Latourovo psaní: ve zpochybňování věcí, které jsou přijímány jako dané. Názorná problematizace všemocnosti technologií, hladkého běhu vědy, danosti státních hranic, samozřejmosti pozorovatele, zpřítomňování věcí, nad kterými zavíráme oči. To vše jsou prvky, které mohou kultivovat vztah k našemu prostředí a vybízet nás k přemýšlení nad tím, jaký svět vlastně chceme a co je pro nás důležité. Je otázka, zda taková výstava může resetovat naše vnímání. Možná však v současném světě plném samozřejmosti a daností bohatě stačí, pokud nás dezorientuje a vezme nám pohodlnou půdu pod nohama.

Autorka je socioložka a členka Kolektivu imaginace.