Kentauři minulí a budoucí

Pojem kontrakultura okupuje pole sociologického poznání poměrně dlouho – už na začátku padesátých let ho použil klasik oboru Talcott Parsons, a to pro jakýkoli kulturní proud vystupující proti mainstreamovým hodnotám, od společensky deklasovaných kriminálních živlů po vysokoškoláky testující opodstatněnost sexuálních norem rodičovské generace. Parsons vznik jakéhosi kontrakulturního hnutí tehdy spíše jen očekával – za předpokladu, že se příslušníkům kontrakultury podaří dostat k ideologickým prostředkům, jež znásobí její celospolečenský dopad. Historik Theodore Roszak, který se na konci šedesátých let pustil do reflexe kulminujícího hnutí hippies v knize Zrod kontrakultury (The Making of a Counter Culture, 1969), už spojuje možnost zásadní společenské změny s „invazí“ rozpustilých „kentaurů“, kteří se v rámci aktualizovaného obrazu spořádané hostiny bohů bezskrupulózně vysmívají poválečné hojnosti vykřesané průmyslově­militárním molochem Spojených států padesátých let.

Kritika technokracie

Roszakovi se skvěle daří kombinovat věcnou historicko­sociologickou analýzu tehdejší americké společnosti s přesvědčením, že lepší zítřky jsou stále ještě uskutečnitelné, a především s humorem, kterým nezřídka míří do vlastních řad – na mladé i vědu. Zrod kontrakultury je tvrdou kritikou technokracie, jež se stala západní variantou totality – politickým systémem, který coby zdánlivě neutrální rozhodčí určuje nenápadně pravidla demokracie a úspěšně podřizuje společnost důrazu na racionalitu, výkonnost a certifikované expertní vědění, přičemž tiše předpokládá instrumentálnost a danost lidských potřeb. Už tehdy se z lidského života začala stávat „životní úroveň“, z osobnosti „tvůrčí potenciál“. Z této podloudné likvidace humanity vidí Roszak jediné východisko: sází na dospívající a mládež. Nebojí se je však zároveň tvrdě kritizovat (a předvídat tak příčiny postupné banalizace hnutí hippies). Upozorňuje na povrchnost fascinace cizími kulturami i na scestnost bezvýhradného odvržení „vlastní“ kultury. Odmítá eskapismus drogového opojení, který převážil nad potenciá­lem psychotropních látek předkládat vědomí nové perspektivy a který připravil půdu masovému obchodu s antidepresivy a sedativy. Po­­ukazuje na lacinost ezoterismu, který chce otevírat jiné světy bezpracně a bezbolestně.

Naději pro budoucnost Rozsak viděl v tom, že hnutí mládeže šedesátých let jako první masově odmítlo nezpochybnitelnost technologických a průmyslových hodnot, a naopak se obrátilo k „personalisovanému vnímání komunity“. Klíčové pro něj bylo společenství a mezilidské vztahy, nikoli vědecký pokrok a rozvoj přinášející blahobyt, jehož potřebnost je vysvětlována čistě tautologicky: je dobrý, protože je dobrý. Podstatu honu na duchovno, který se rozpoutal v druhé polovině šedesátých let, Roszak popisuje jako útěk od něčeho, nikoli za něčím (k čemuž v souladu s popularizačním tónem své knihy přidává historku o administrativních problémech britského generálního konzula v Istanbulu, který žádal vládu o zajištění ubytovacích kapacit pro „hejna“ anglické mládeže bez prostředků, hledající na konzulátu přístřeší a ochranu před protidrogovou policií).

Generační vzpoura

Zrod kontrakultury je pro současného čtenáře zajímavý především v pasážích, které popisují jevy dnešku vzdálené až protikladné – například skutečnost, že hnutí hippies podnítil také nebývalý nárůst podílu dětí a mladistvých ve společnosti (Roszak uvádí až padesát procent). Velká část této generace šla na nově otevřené univerzity, kde si své vůdce nacházela mezi mladšími asistenty a pedagogy. Zmínky o dětech, které odmítají dospět, přestože už jsou dávno dvacátníky, působí v dnešní situaci, kdy se hranice mládí posunula až kamsi k pětatřicátému roku, jako z jiného vesmíru. I samotné spojení „generační vzpoura“ je nyní anachronismem – generační konflikt se ve stárnoucí populaci Západu rozplynul, třídní struktura společnosti se zásadním způsobem proměnila a rodina je čím dál tím variabilnější jednotkou, která se s nestabilitou musí vyrovnávat už ve svém základu. Pokud budeme pesimisty a budeme vycházet z klasických teorií generačního konfliktu, které ho pojímají jako primární a nejdůležitější impuls historické změny, budeme se muset smířit s tím, že se jeho vymizením zastavily dějiny.

Druhým velkým tématem, které zaujme dnešního čtenáře, je anihilace lidstva totální válkou a étos jaderné bomby. To v jejím stínu hledaly květinové děti autentické lidské city a eklektickou ezoteriku, která by vrátila smysl světu, v němž jsou miliony mrtvých považovány armádními důstojníky za „přijatelnou ztrátu“. Současný západní svět, vedoucí války za pomoci technologií, přišel o očité svědky, kteří se z války vraceli s osobními vzpomínkami a traumaty. Absence tohoto svědectví v aktuál­ním pseudomediálním diskursu je děsivá. Nejsou­li svědkové, vše je přístupno dohadům a dezinterpretacím. Zoufalé zprávy obětí poletují virtuálním prostorem, který jim odnímá věrohodnost.

Naděje umírá poslední

Text prosycený pocitem, že nastupující generace má odvahu klást zapomenuté, zdánlivě vyřešené otázky a umí se z této opovážlivosti radovat, silně kontrastuje s dnešní atmosférou ani ne bídy, ani ne blahobytu, plnou nejasných obav a strachů, jejichž pravý zdroj je třeba stále znovu hledat. Různé subtilní detaily předkládané pečlivým historikem představují ty nejúčinnější katalyzátory čtenářova přemýšlení o současné společenské situaci euroamerického prostoru. Co je stejné a co se liší? Z jakého nastavení dnes vycházíme, jaké příležitosti radikální proměny blízká budoucnost přinese? Čtenáře až přepadá závist, když vidí všechna očekávání onoho barevného, nestrukturovaného, divokého společenství, které v emocionálním, hormonálním a drogovém opojení nezvedeně mává Marcusovým „velkým odmítnutím“, jako by to byla hračka, kterou lze brzy pohodit v koutě a vyměnit za jinou, zábavnější. Sám Roszak za nejdůležitější prostředek vymezení se proti technokracii považuje umění. Bezesmyslné racionalitě technokracie lze kontrovat pouze přiznanou a nespoutanou kulturou nesmyslu, v níž je význam sice vždy přítomen, zároveň ale na sebe bere různé podoby. Umění, které bude vnímáno i za dvacet let a ještě dokáže oslovit masy lidí? I to je dnes jen bolestivý anachronismus…

„Velké odmítnutí“ blízké budoucnosti bude vynuceno okolnostmi. Možnost svobodně se pro změnu rozhodnout jsme totiž promarnili právě v půlstoletí, které nás dělí od vydání Zrodu kontrakultury a v němž lidstvo způsobilo nezvratitelné změny planetárního ekosystému. „Vyhlídky na neurčitě dlouho trvající hmotnou nejistotu mohou zplodit jen zlou, demoralizovanou veřejnost a ta s rozpadem biosféry představuje nejkratší cestu k nové době temna,“ říká Roszak v předmluvě k vydání z roku 1995. Soukromé, introspektivní hledání odpovědi na „velký zlom“ jen dokládá, jak hlubokou ránu zasadil společnosti technokratický individualismus. Žádné svobodné, a přitom společné místo, z něhož lze vyjít, už nezbylo. Přestože jsme sami, všude je plno druhých. Naštěstí se můžeme spolehnout, že planetární biosféra nás v tom nenechá a vbrzku prostoru pro nová východiska vytvoří možná víc, než je nezbytně nutné. Zbývá jen doufat, že pak ještě zůstane někdo, kdo bude schopen znovu, a třeba i lépe, začít.