Hovory s cizinci

Jihem Spojených států amerických se šíří jed. Ne, tentokrát nepůjde o předvídatelnou levicovou analýzu politické situace ještě donedávna první ze zemí svobodného světa. Alespoň ne tak docela. Socioložka z kalifornského Berkeley Arlie Russell Hochschildová se totiž vydává do Louisiany, aby politické rozhodování voličů představila jejich vlastními slovy a životními příběhy na tématu ohrožování životního prostředí. V knize Strangers in Their Own Land. Anger and Mourning on the American Right (Cizinci ve vlastní zemi. Vztek a smutek na americké pravici) se snaží vysvětlit „velký paradox“. Jak mohou občané jednoho z nejchudších států Severní Ameriky, jehož rozpočet ze čtyřiceti čtyř procent tvoří peníze poskytnuté federální vládou, volit politické představitele, kteří vystupují proti jejich ekonomickým zájmům a chtějí tyto zdroje omezit? Jak se mohou lidé, kteří žijí u jezera s otrávenou vodou, dýchají vzduch, který je „divně cítit“, jejichž dům kvůli zemětřesením způsobeným těžbou ztratil cenu, být členy Tea Party, republikánského „hnutí zdola“, odmítajícího omezování průmyslu emisními limity a jinými environmentálními regulacemi?

Politika emocí

Arlie Russell Hochschildová, klíčová postava sociologie emocí, považuje v současné situaci, kdy se mnozí cítíme být „cizinci ve vlastní zemi“, za nutné oprášit schopnosti empatie a navázat přímý kontakt s táborem protivníka. Tuší, že i politiku, kterou bychom rádi měli za racionální proces, ovládají především emoce, a hledá „skrytý příběh“, jejž specifikuje spojením „feels­as­if“ (pocit­jako­kdyby), který by vysvětlil rozhodnutí, jež voliči činí. „Chtěla jsem vědět, co lidé chtějí cítit, co si myslí, že by cítit měli, a naopak neměli,“ říká. Spíše než odbornou knihu přitom píše naturalistický román, potažmo etnografickou reportáž o zemi, jejímž zvyklostem najednou ona a její sociální skupina nerozumějí.

Příznivci Tea Party kontaktovaní Hochschildovou přikládají v politice důležitost nepřekvapivě především tématům náboženské víry, přístupu k rodině a daní ze strany státu – ty považují za příliš vysoké a progresivní. I v této zdánlivě ekonomické otázce však hraje nejzásadnější roli hledisko cti a morálky. „Skrytý příběh“, který Hochschildová nachází, je totiž nakonec v celku jednoduchý: člověku dodává požadovanou důstojnost především práce, respektive ona tvrdá, náročná dřina, která odpovídá obrazu muže živitele a ženy, jež mu v jeho díle pomáhá, a kterou na jihu Spojených států nabízí oblast stavebnictví, těžby, energetického a chemického průmys­lu. Nejcennější vlastností je schopnost dřít, a tak se o sebe a svou rodinu postarat bez cizí pomoci, blížit se vlastní pílí krok za krokem dosažení amerického snu. Vláda kdesi na severu, která se snaží stanovovat limity na ochranu životního prostředí, doporučovat, nebo dokonce nařizovat bezpečnostní opatření, zasahuje do podoby právě těchto ceněných pracovních pozic, jednoduše řečeno „práci bere“, a navíc upírá právo na samostatnost jako takovou. V představách dotazovaných Louisiaňanů jako by bylo možné zvolit buď čest a práci, a tedy loajalitu k průmyslu, který ji nabízí, nebo životní prostředí. A nic na tom nemění fakt, kolik existuje nebo vznikne výzkumů dokazujících, že striktnější zákony zvyšují konkurenceschopnost. Volba stojí: buďto ropa, nebo voda; chemie, nebo vzduch. „Znečištění je oběť, kterou přinášíme kapitalis­mu,“ vyjadřuje se jeden z respondentů, které však Hochschildová přes veškeré politické rozdíly vnímá jako přátele.

Svou roli krom interiorizovaného amerického snu hraje i tamější podoba křesťanské víry, podle níž je ctností obtíže (chudobu, zemětřesení, nemoci) trpělivě snášet, nikoli něco vlastní vůlí změnit. Přesvědčení, že nemusíme nutně věci dělat, aby se staly, je však v této linii korunováno ultimátním argumentačním zabijákem: Zjevení Janovo říká, že po celoplanetární přírodní katastrofě nastane tisíciletá říše dobra, míru a lásky. Bránit naplňování proroctví by znamenalo oddalovat blížící se ideál. „Nebe je na věčnost. Pak se nebudeme muset starat o životní prostředí. To je ta nejdůležitější věc, uvažuju z dlouhodobého hlediska,“ zazní.

Kdo je kde cizincem

Víra je ale až poslední mezí uvažování o světě. Vším prostupuje hlavně pravidlo, že co neodpovídá snaze dosáhnout amerického snu, musí upadnout do „sinkhole“, propadliny zapomnění. Bílí muži, kteří stojí ve frontě na tento ošuntělý sen, si chtě nechtě všímají, že ačkoli tvrdě pracují, jejich plat se léta nezvýšil, známého bezdůvodně vyhodili a na jeho místo přišel někdo s černou barvou kůže, nebo dokonce žena – jak by to bylo možné, kdyby neplatila nesmyslná nařízení, která zavádí federální vláda? „Divadlem konfliktu“ mezi sociálními skupinami se stává místní správa sociálního zabezpečení, ne továrna nebo banky. Pravicové voliče zajímá spodní část žebříčku, levici horní – jenže to znamená, že levice závidí úspěšným, kterým se povedlo americký sen žít. Volný trh je na straně dobrých občanů pracujících na americkém snu, federální vláda pak s těmi, kteří se nespravedlivě vlámali do fronty na štěstí. A navíc všem sebelítostivým „já­ubožáčkům“, na něž se mají najednou brát ohledy, poskytuje stát „z našich daní“ různé úlevy a podpory. Známá písnička? Americký sen se totiž zažral dávno pod kůži valné většině světa, odměně za celoživotní soutěžení už uvěřil kdejaký malý ­středoevropský národ. Vztek „minority“, která soustavně přichází o práva a vlastně se má stydět za to, že dlouho uzurpovala ostatním místo na slunci, zalévá celý svět.

Strangers in Their Own Land bohužel někde kolem odhalení tohoto „skrytého příběhu“ ztratí dech a začne obtěžovat fascinací obyčejností, jakou skutečně může zakoušet jen městská intelektuálka. A především to, že v rámci pravidel road movie začne být cesta důležitější než cíl a na primární zdroj „podivných“ postojů pravicových voličů od jedem nasáklých bažin se neukáže. Je cenné číst knihu uprostřed Evropy, protože – byť se Hochschildová pochopitelně mnohé snaží vysvětlit vírou – spoustu zvolání a pseudo­argumentů bude čtenář znát i z českého prostředí. Primárním zdrojem „skrytého příběhu“ není křesťanská víra, ale neoliberalismus. Věřící přívrženci Tea Party si z Bible prostě vybírají jen to, co této primární ideologii odpovídá.

O čem se mlčí

Nahlédnout do hlavy „druhé straně“ je nutné a užitečné, otázka je, co s tím. Argumenty vyvracet mylná přesvědčení je sice potřebné, jenže je to jen lepení jednorázové náplasti na hluboký základní pocit, že se světem je cosi v nepořádku, něco, čemu nerozumím, a co mě přitom pomalu a ze zálohy začíná ohrožovat. Pocit cizinectví ve vlastní zemi… Současný ekonomicko­politický systém (Hochschildová slovo „neoliberalismus“, stejně jako „patriarchát“, vůbec nepoužije a spojení „globální kapitalismus“ se objeví až v úplném závěru knihy jako citace jiného autora) není prospěšný většině, a bude potřeba ještě spousta času, než si rebelující voliči uvědomí, kdo je to vlastně podvedl. Pointou knihy bohužel není označení pravého viníka – ekonomického systému, který se stal ­jediným systémem hodnotovým –, ale vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Autorka se tomuto gestu vyhýbá záměrně. A podobně jako sama považuje za nejzásadnější, o čem lidé nemluví, je to hlavní i to, co chybí v její vlastní knize. Hochschildová netvrdí, ale ukazuje: je potřeba vynalézt nový, společný jazyk pro věci, které už mají v jazyku levice jméno. Jenže jde to? Opravdu je možné nalézt společnou řeč s lidmi, kteří třídí odpad, a přitom budují další, větší dům kvůli svému třetímu autu, označují se za milovníky přírody, protože rádi loví, kteří za „bližního svého“ považují jen toho, koho léta a osobně znají, kteří jsou pro státem řízenou sterilizaci, protože chudé matky by prostě třetí dítě mít neměly? Nezbývá než to po vzoru Hochschildové aspoň v každodenním kontaktu zkoušet. A nespustit ze zřetele, že viníci současného zla nejsou ti na druhé straně názorové zdi nebo na spodních příčkách žebříku – nejspíš je vinna valná část těch „nahoře“, ale především je od základu špatný žebřík samotný.