Ztratit můžeš všechno

Postavy povídkového souboru Padaná letní jablka současné české autorky s ruskými kořeny Dory Čechovy jako bychom znali z místní hospody, zastávky autobusu nebo z vyprávění kamarádů. Jejich životy jsou všední a poznamenané problematickými vztahy. Provázejí je drobná nedorozumění, uzavřenost, nedůvěra, přehnané ambice, nebo naopak nezájem rodičů, neschopnost vyrovnat se s dávnými rozchody, ale také nemoc, smrt psa či blízkého člověka. Ocitají se v situacích plných smutku nebo se jen musí vypořádat s nepochopením a urputností partnerů, odcizením a strachem ze ztráty. Nic ze svých pocitů však nestavějí ostentativně na odiv, každý po svém se pere, a přes všudypřítomnou melancholii a vědomí jisté vyloučenosti projevují obdivuhodnou životaschopnost.

Nikdy není jiná doba

Titulní povídku souboru rámuje dopis začínající slovy „Meine Liebe“. Začínaly tak všechny dopisy, které Františkovi pravidelně několikrát ročně psala Ulrika, tentokrát je to však jiné a František se bojí číst dál. „Další slova jako by znamenala jeho smrt. Před očima se mu promítl celý předchozí život…“ Ten se postupně odvíjí i před čtenářem. Z vesnice kdesi v pohraničí odjížděla s ostatními vysídlenými Němci také sedmnáctiletá dívka. František ji navzdory všem, kteří tvrdili spolu s prezidentem Benešem, že „velký lidský netvor odtáhl“, objal a políbil a pak zůstal se vzpomínkami stát sám na nádraží. Jediné, co ho napadlo udělat, bylo chránit dům, kde Ulrika s rodinou před vysídlením žila, do té doby, než se dívka bude moci vrátit. A s domem uchránit své vzpomínky na ni. Dělal to svědomitě víc než čtyřicet let. Poslední dopis, který vzbudil Františkovy obavy, přišel poté, co se zestárlá Ulrika na konci osmdesátých let přijela na svůj dům podívat a připadal jí jako dokonale zachované muzeum.

Podobně se odvíjejí i další povídky. Důležité události se odehrávají mimo aktuální čas vyprávění, minulost jako pomalý potok plyne k přítomnosti. Do soukromí a obyčejných životů někdy zasáhne historie, velké dějiny – nucený odsun Němců po druhé světové válce, příjezd sovětské armády do Československa v roce 1968, odjezd sovětské armády po sametové revoluci. V povídce Šachová partie představují německá a sovětská okupace jakousi vzájemnou paralelu, mezi nimi se jako most klene jedna rozehraná šachová partie coby ryze osobní záležitost. Ani ti, jichž se historické události bezprostředně dotýkají, nechtějí opustit svůj všední život a přistoupit na velkou hru. Františkova matka zrazuje chlapce od úmyslu zabránit rabování v Ulričině domě slovy: „Teď je jiná doba, Františku.“ On však namítá, že „nikdy není jiná doba. Vždycky je potřeba dělat stejné věci, když má člověk svědomí.“

Svět z odstupu

Padaná jablka jsou ošemetná. Chutnají skvěle, jen je potřeba je posbírat včas, stačí pár hodin, nanejvýš jeden dva dny, a zachvátí je hniloba a nebudou k jídlu. Stejné je to s příběhy Dory Čechovy. Plynou hladce, je snadné se do nich zakousnout. A nevyhnutelně spějí k závěru, kterého se ovšem čtenář mnohdy může obávat. Je jablko ležící pod stromem ještě sladké, nebo už nenávratně shnilé? Vše se může v jediném okamžiku zvrtnout ve zmařený život či špatné rozhodnutí nebo skončit ubrečeným nimráním v nespravedlnosti života. K tomu ale naštěstí nikdy nedojde – autorka dokonale ovládá umění vybroušené pointy, která po nerozhodnosti, nejistotě a teskných tónech přináší naději a změnu, odkrývá něco dosud zamlčovaného, smiřuje. Ulrika pozve Františka k sobě, manželka vědce osleplého při pokusu v laboratoři překoná touhu po úspěšné kariéře a vrátí se z vysněné stáže domů.

Metafora padaných letních jablek se k příběhům hodí v mnoha ohledech. Všechny postavy jsou tak nějak bolavé, natlučené. Ne snad depresivní či přemrštěně smutné. Jdou životem s jistou rozhodností, nežijí náhodně, nenechají se vláčet, nepropadají beznaději ani bezbřehé otupělosti. Přesto v nich je cosi melancholického, dívají se na svět trochu z odstupu, nederou se dopředu, nežijí na výsluní. Někdy zkoušejí zalepit, co se roztrhlo, jindy trpělivě čekají, až rány zahojí čas. A autorka je vlídně nechává žít jejich nenápadné životy, nekáže, nekárá, jen s chápavou něhou pozoruje. Lidé obývající svět jejích příběhů jsou jí očividně blízcí. Čechova nechá čtenáře vstoupit do jejich intimní sféry a zažít pocit blízkosti, například skrze každodenní rituály a všední zvyky: „Když se usadili ke kuchyňskému stolu, přistrčil Vladimír před hosta hrnek s čajem a díval se, jak ho upíjí přes hrstku cukru nasypanou na jazyk. Znal Ljošův zvyk pít sladký silný čaj.“ Návštěvníci si v bytech přátel zcela přirozeně zouvají boty, muži v domě bez vody se ráno polévají studenou vodou z kýblu, hosté na svatbě si utírají kapesníkem majonézu z horního rtu. A to bez jakéhokoli patosu a snahy vyvolat ve čtenáři úlevný dojem, že jsou si s postavou podobní a žijí stejný mrzký život bez půvabu a plný průšvihů. Dojem, v němž se lze bez námahy a za mnohem menší cenu utvrdit sledováním libovolného bulvárního média.

Dáma používá ubrousek

Pocit nostalgie či melancholie, kterému se čtenář jen stěží ubrání, umocňují prostory, v nichž se jednotlivé příběhy odehrávají. Připomínají totiž trochu zašlá zátiší nebo staré černobílé fotky. Zdeňkovi z povídky Dlouhé nadechnutí patří malé vetešnictví. „Uvědomoval si, že ho uspokojuje prodávat věci, které někteří lidé chtěli vyhodit, zatímco pro jiné ještě měly hodnotu. (…) Poté, co vystavil v přízemí domu první pozůstalost, vybavení bytu babičky, které k němu dovezl kamarád s prosbou, aby ho toho haraburdí zbavil, pochopil, že na lidských vzpomínkách se dá dobře vydělat.“ Někdy prostory ukrývají zážitky dávno pohřbené pod nánosem života, stačí však otevřít dveře, aby se vynořily s nečekanou ostrostí: „Stála před kulturákem. Pamatovala si, že až otevře dveře, bude muset projít tmavým prostorem. Pak se vrazí do lítaček a ty ji vpustí do sálu. (…) Nadechla se a vzala za kliku.“ V povídce Čekání na Jaggera se ostatně dveře otevírají mnohokrát.

Zuzana z povídky Lžičky pro změnu narazí ve vetešnictví na jídelní servis a sametové pouzdro se stříbrnými lžičkami po své babičce. Objev v ní vyvolá vlnu téměř tělesných vzpomínek. „Bezděčně si olízla špičkou jazyka horní ret, ucítila na něm kousek Sacherova dortu. ‚Ubrousek, děvenko, dáma používá ubrousek,‘ uslyšela vlídný, leč důrazný hlas babičky. Zkusila si vybavit víc, alespoň útržky dalších slov, ale nešlo to.“ Při druhé návštěvě vetešnictví si přece jen vzpomene na další babiččiny rady. A pod vlivem vzpomínek zásadně změní svůj vztah k muži, jenž jí nabízí společný život. Překoná strach.

Často o našich životech rozhodují nenápadné náhody, nečekaná setkání nebo odhodlanost druhých. Denně míjíme lidi a okamžiky plné hloubky a netušených možností. Dora Čechova jim i za nás vrací jejich kouzlo.

Autorka je překladatelka.