Nechci s nikým klábosit

Ne každé zavřené oko spí, ne každá smějící se ústa jsou šťastná.

 Léonora Miano

Francouzská média i nakladatelství vytrvale představují Léonoru Miano jako kamerunskou spisovatelku, přestože od roku 1991 žije ve Francii a před více než sedmi lety přijala francouzské občanství. Svých jedenáct knih napsala a vydala ve Francii, v regálech knihkupectví však obvykle najdete jen jedinou – La Saison de l’ombres (Období stínu, 2013), za kterou dostala prestižní cenu Fémina. Autorka sama o sobě mluví jako o Afropance nebo jako o globální Panafričance. „Mým domovem je hranice, jsem výsledkem setkání dvou světů,“ říká.

Francouzská kritika se na rozdíl od té africké dílu Léonory Miano téměř nevěnuje. Efemérní vlnu zájmu vyvolala zmíněná cena, Léonora Miano je totiž první spisovatelkou afrického původu, která ji získala. Mnohem více pozornosti se jí dostává v Africe, v Kamerunu román La Saison de l’ombres dokonce zařadili do školních osnov. Že by svým nemilosrdným projevem rušila tichou hladinu xenofobie a předsudků? Jako by ji bavilo šťourat do vosího hnízda, vědomě obtěžuje a vytahuje kostlivce ze skříní koloniální minulosti. Od prvního románu L’Intérieur de la nuit (Nitro noci, 2007) nepřestává odhalovat nejtemnější zákoutí lidského podvědomí.

Neznámý způsob oblékání

Tvorba Léonory Miano se vyznačuje velkou žánrovou pestrostí: zahrnuje romány, sbírky povídek, soubory přednášek a esejů; pokusila se i o divadelní hru a televizní scénář. (Mimochodem, producent ji po přečtení scénáře žádal, ať své postavy „trochu vybělí“, aby se s nimi mohli diváci lépe ztotožnit.) Její dílo lze velmi schematicky rozdělit do dvou pomyslných kategorií podle topografie – na díla odehrávající se v Africe a ta, která vycházejí z francouzského prostředí. Mezi první patří zmíněný román La Saison de l’ombres nebo sbírka povídek Contours du jour qui vient (Obrysy dne, jenž přichází, 2006). A právě za tato díla sklízí autorka ocenění. Dotýká se v nich tabu pro Afriku více než palčivých, odhaluje tíhu tradice a sebepodceňujícího pohledu zděděného z dob kolonizace, vypovídá o dětských vojácích zatažených do kmenových válek. Noří se do kolektivní paměti staré mnoho století, hledá hlubiny lidské duše. Té africké – a to Francouze asi méně bolí.

Román La Saison de l’ombres je umně navinutý okolo jediného bodu zvratu. Starý známý svět mytického bezčasí nenávratně mizí a začíná nový, o němž ale dosud nikdo nic neví. V úzké štěrbině času se odehrává příběh kmene Mulongo, proti jeho vůli zavlečeného do začínajícího obchodu s otroky. Po rozsáhlém požáru se z vesnice ztratí dvanáct mladých mužů. Celá vesnice hledá způsob, jak se s touto situací vyrovnat. Snaží se zmizelé vypátrat, ti nejodvážnější se vydají až na břeh moře, o jehož existenci dosud neměli sebemenší tušení. Tam narazí na „muže s kuřecíma nohama“, kteří za asistence obyvatel pobřeží právě objevili obchod s lidským masem. „V Mulongu nic nevědí o lidských rasách. Zapomínáme, že lidé žili velkou část své historie mimo tyto kategorie. Rasa je evropským výmyslem, je to nástroj kapitalis­mu, který ospravedlňuje násilí spáchané na jiných. Lidé z Mulonga si při setkání s bělochy samozřejmě všimnou rozdílů, ale v první chvíli je zarazí hlavně neznámý způsob oblékání. Barva pleti jim ještě nezavdává příčinu k vytváření hierarchie,“ vysvětluje autorka. „Lidé jsou si dosud buď sousedy či přáteli, anebo nepřáteli, s nimiž se vyjednává.“

Celý kmen a příběh vlastně formují ženské postavy, ačkoli muži ve vesnici je až do menopauzy považují spíše za nerozumné, nesamostatné děti. Stará porodní bába oddělí matky ztracených synů od zbytku vesnice, aby ji svým smutkem nenakazily a aby se mohly vzájemně utěšovat. Když se nějaká společnost ocitne v krajní situaci, potřebuje si vždy najít obětní beránky. V Mulongu zaplatí nejvyšší daň matky ztracených synů.

V žádné ze svých knih však autorka ne­­oslavuje Afričana jako rousseauovsky čistého a nezkaženého divocha ani mu nepřisuzuje roli oběti. „Jen“ staví své postavy do mezních situací a zkoumá jejich schopnost reagovat.

Z milenců gangem

Jiné romány Léonory Miano ukazují Afričany žijící v evropské diaspoře a napětí mezi nimi a většinovou populací. Jako jedna z prvních nechala do literárního textu proniknout identitu lidí, kteří se cítí být Afričany i Evropany zároveň, jako jedna z mála vykresluje osudy Afroevropanek žijících v běžných kulisách každodennosti. Její odvážné ženské postavy se profilují na pařížském předměstí, pocházejí z Afriky, ale jsou zcela současné a spojené s velkoměstem. Chodí do práce, nakupují, vaří a vedou ženské řeči. „Když už se nějaký autor rozhodne vytvořit postavu afrického původu, je to vždycky imigrant, bez papírů a většinou z Mali. Jako by neexistovali černí Francouzi, kteří se nederou o sociální dávky a mají rádi francouzskou kuchyni.“ Ve své poslední knize Écrits pour la parole (Psáno pro přednes, 2014) odhaluje klišé o ženách, o těch s černou pletí zvlášť, ostrými drápky zaťatá do vědomí společnosti. „V představách Francouzů nosí ideální žena minisukni a mluví o sexu a správný černošský autor žije v Africe a přenáší ve svých dílech čtenáře do tajemných, exotických dálek. Nemůže přece vyprávět čistě francouzské příběhy!“

Léonora Miano nenosí minisukni, aspoň ne na veřejnosti, ale bez ostychu mluví o sexu a podivuje se otázkám, které jí někteří Francouzi stále kladou: „Lidé, co mě mají celkem rádi, se mě ptají, jestli spím s bělochy. Jako by potřebovali vědět, jak jsem se dokázala podřídit normě.“ V kapitole své poslední knihy nazvané Společnost píše: „Když odpovíš, že tvůj současný milenec je černoch, pohled lidí se změní. Stala ses právě čímsi jako Černým panterem, protože je přece prima být zamilovaná do černocha, když sama nejsi černá, ovšem vztah černošky s černochem se považuje za militantní čin. Ve dvou už nejste milenci, ale gang…“

Kašlu na to

Léonora Miano studovala na prestižním gymnáziu v Kamerunu, od osmi let psala básně. Do Francie, kam ji rodiče, oba mimořádně vzdělaní, poslali studovat anglickou literaturu, si přivezla lásku k Aimé Césairovi, kultovnímu karibskému básníkovi, velkému propagátorovi černošství. Píše uvolněně, podobně jako Césaire, její pozorovací talent zase připomíná Jamese Baldwina, jehož kouzlu taktéž propadla.

„Už nechci aby mě někdo miloval Aby se na mě usmíval Aby mě zval do restaurace Aby mi držel dveře Aby mi nosil kytky Kašlu na to Jo Kašlu na to Naprosto Už nechci aby mě někdo miloval Když nemůžu normálně bydlet pracovat uplatnit se dojít až na vrchol Už nechci aby mě někdo miloval když nemůžu být v učebnicích dějepisu nebo v jakýchkoli v učebnicích a basta V čele nějaké instituce Kašlu na to že se mi někdo dvoří Že se někomu zdám smysl­ná že se mu zdá smyslný můj hluboký hlas moje sametová pokožka moje křivky můj oblý zadek moje ebenová kůže a vůbec všechno ostatní Což ale ostatně vůbec nejsem já ale to je na jinou debatu Nechci si už připíjet Nechci s nikým klábosit Nechci s nikým jíst společné jídlo Ani nic jiného Mám plné zuby bratrství bez rovnosti Co je bratrství když nejde dohromady s rovností Co je bratrství když je jen pochybnou radovánkou Když bratrství nejde dohromady s rovností.“

Text Écrits pour la parole připomíná chrle­ní způsobené obrovským přetlakem. Byl vytvořený pro jevištní performanci, autorka ho obvykle prezentuje sama za doprovodu hudby. Mnohým posluchačům, vystaveným mocnému hlasu, mrzne na rtech blahosklonný úsměv.

Léonora Miano nechodí vyšlapanými cestami. Tvrdí dokonce, že jen autor, který se nebojí pohybovat v nepohodlných oblastech bytí, může psát skutečně dobře. „Je potřeba umět dát svůj život v sázku. Možná jsem radikální, ale kdybych se měla začít cenzurovat a psát pod dohledem společnosti nahlížející mi přes rameno, to bych raději nepsala.“ Ti, co ji znají a ctí, jsou jí za takový radikalismus vděční. A těm ostatním nezbývá než se s ním smířit.

Autorka je romanistka.