Bůh nás chraň před slovem já

Islám nezná pojem individua. Život společenství má mnohem větší váhu než individuální iniciativa, před svobodou se dává přednost solidaritě. Také v Maghrebu, tedy oblasti severní Sahary, panuje hluboce zakořeněná hrůza ze samoty, výjimečnosti, odlišnosti. „Kéž nás Bůh ochrání před slovem já!“ Tak zní zaklínací formule, kterou by měl vyslovit každý, kdo by chtěl sám o sobě mluvit v první osobě singuláru. Tradice nepřipouští, aby se jedinec stavěl před ostatní – takové chování se považuje za projev pýchy. Upozorňovat na vlastní existenci se jaksi nesluší.

Intimita jako exil

Jean Dejeux ve své dosud nepřekonané antologii maghrebské literatury poznamenává: „Důležité je zahalit veškerou intimitu a city a stavět na odiv jen sdílenou mužnost. Ten, kdo sám sebe odlišuje od ostatních, jako by zapomínal na společné ‚my‘ a záměrně se ­vyděloval ze společenství, tedy ummy, vlasti, islámské obce, jako by se vytrhl z mateřského lůna, z jediného místa, kde je možná ­kolektivní i individuální spása uprostřed vřelé solidarity. Exil, odchod, odloučení se od bratří je cestou do temnoty a nemůže být než dílem Satana nebo cizince.“ Ponecháme­li stranou životopisy proroků a náznaky autobiografie u mystiků z klasického období arabské literatury, najdeme autobiografických textů psaných v arabštině, lokálních arabských nářečích či berberštině méně než šafránu na horských loukách Atlasu. Zaměřme tedy svou pozornost k frankofonní literatuře Maghrebu. Toto obecně rozšířené označení literární produkce nikterak neodkazuje k arabskému kontextu, ačkoli arabský prvek je přítomný ve zdrcující většině děl maghrebských autorů, jakkoli silně jsou orientováni na frankofonní kontext. Ačkoli se ostentativně vymaňují z prostředí, z něhož vyšli, nedaří se jim to beze zbytku. Jejich „já“ je prostě arabské či berberské…

Autobiografie, jak ji známe a chápeme v evrop­­ském kontextu, tedy dílo, v němž zobrazovaná postava a autor jsou jedna a táž osoba a kde subjektivita převažuje nad objektivitou, je v maghrebské literatuře vcelku novinkou – objevila se až na počátku 20. století. Je plodem setkání s cizím, a takové setkání se uskutečňuje především skrze jazyk. Většina autobiografických děl maghrebských autorů vychází ve francouzštině. Jazyk kolonizátora, cizince, se zdá být alfou i omegou proměny, otevírá totiž brány intimitě, důvěrnosti. S francouzštinou přichází svoboda. Minimálně svoboda ve vyjadřování vlastních pocitů. Pro mnohé je přechod od arabštiny k francouzštině přechodem od posvátného k profánnímu, a tedy k osvobození „já“. Alžírský romanopisec Mohammed Kacimi­El Hassani popsal tento přechod dokonale: „Neopustil jsem svůj rodný jazyk, ale jazyk božský. A francouzština se stala rodným jazykem ‚já‘, jazykem bolestného zjevení mne samotného. Svému původnímu jazyku odkazuji záhrobí a nebe, francouzštině touhu, pochyby a své tělo. V ní se zrodila má osobnost. Psát francouzsky znamená zapomenout na všudypřítomný pohled Boha a kmene.“

Ženy píší o sobě

Většina maghrebských autorů píšících francouzsky však zaplatila za osvobozené „já“ nejvyšší cenu – ztratila možnost ve vlastní zemi publikovat a vysloužila si obecné opovržení. O legitimitu jazyka, v němž se různí autoři vyjadřují, se v Maghrebu stále svádí lítý boj – a dnes pod vlivem radikalizace islámu možná ještě více než dřív. Fakt, že autoři píší francouzsky, však nikterak neznamená, že s arabštinou nepracují. S arabskými slovy použitými ve francouzském textu ovšem každý zachází po svém a každému slouží k jinému účelu. Ať tak nebo onak, výskyt arabských slov podléhá různým zákonitostem. Například Malika Mokeddem ve svém románu L’interdite (Zavržená, 1993) mění perspektivu spojenou s užitím arabštiny podle toho, zda se jedná o monolog hlavní postavy či o dialog hlavní postavy se svým alter egem, dospívající dívkou toužící stát se malířkou.

Ženský způsob nahlížení a zobrazování světa v maghrebské literatuře vyvolává ještě mnohem více otázek než existence samotné autobiografie. Ženám je v muslimském světě vyhrazen uzavřený prostor – zahalování je možno považovat za jeho extrémní projev. Ženský svět je chápán jako místo emocí, citů, výstřelků a ďábelské touhy. Je místem nepořádku a chaosu. Na počátku 20. století, kdy vznikají první texty psané ženami, zná žena jen sama sebe. Cítí­li potřebu psát, nezbývá jí tedy než psát o sobě. Alžírská spisovatelka kabylského původu Assia Djebar reflektuje ve svých pamětech Ces voix qui m’assiègent (Hlasy, které mě ovládají, 1999): „V tu chvíli jsem cítila, že psát pro mne jako pro ženu nevyhnutelně znamená psát o sobě.“ Ačkoli se jednotlivá díla liší ve stylu a míře dokumentárnosti, všechna spojuje počáteční obava a zdráhání při prosazování vlastního „já“. Na počátku každého přijetí, potvrzení a odhalení sebe sama stojí důvěrnost, někdy poněkud nesmělá, spojená s revoltou.

Literárně činné ženy se od ostatních odlišují i tím, že prošly francouzskými školami, čímž se pro ně otázka volby jazyka výrazně zjednodušila. Mnoho maghrebských autorek se původně věnovalo vědecké práci – vystudovaly biologii, medicínu, sociologii. Například marocká socioložka Fatima Mernissi stále vy­­učuje sociologii na univerzitě v Rabatu, ve svých odborných sociologicko­historických publikacích Sultanes oubliées (Zapomenuté sultánky, 1990), Harem politique (Politický harém, 1987) a dalších neúnavně poukazuje na neopodstatněnost patriarchátu v muslimské kultuře a zároveň píše a vydává romány, vesměs s autobiografickým přesahem. Vzdělání tak ženy opravňuje odmítat tradiční společenská schémata a všudypřítomný mužský šovinismus. Po pravdě řečeno, mnoho z nich nemá o mužích valné mínění. Snad nejodvážněji je popisuje již zmíněná Malika Mokeddem ve svém románu Les hommes qui marchent (Muži na pochodu, 1990): „Muži, to stádo sexuální bídy, zavírali ženy a pak hladověli v jejich nepřítomnosti tak, že pouhý pohled na nezahalenou dívenku je přiváděl k říji. Chcípali odříkáním. Kvasilo v nich staré, neejakulované sperma, pěnilo jim v koutcích úst. Výkřiky machismu, nenávisti a misogynie, huby zkřivené, zauzlené, zmrzačené nekonečnou frustrací.“

Samota a trhliny

V dílech maghrebských autorek se stále vrací několik témat. Za klíčové lze bezpochyby považovat téma dětství. Na rozdíl od evropského kontextu, kde vzpomínky na dětství obvykle doprovází určitý patos a nostalgie, tady nacházíme hlavně tíhu, hořkost, pocit křivdy, počátek budoucích potíží. Spisovatelky se téměř terapeuticky snaží psaním osvobodit od ubíjející minulosti. Velmi pravděpodobně se do vzpomínek promítají následné konflikty se společenstvím, autorky však mnohdy předestírají, že se cítily vykořeněné už jako děti. Fatiha Se­­fouane denuncuje křivdu už v názvu svého románu L’Enfant de la haine (Dítě nenávisti, 1990), Fadhma Ait Mansour Amrouche, autorka první ženské vzpomínkové knihy Histoire de ma vie (Historie mého života, 1968; původní, nepublikovaná verze 1946) jde v obžalobě ještě dál: „Ale hlavně vidím úděsný obraz úplně malé holčičky stojící proti zdi chodby. Dítě je pokryto výkaly, oblečené do šatů z pytloviny, na krku má pověšenou nádobu plnou exkrementů, pláče.“ Od bolestného dětství a neodbytného pocitu vyloučení vede přímá cesta do exilu. Je to exil vnější, reálný, odchod ze země nikoli za lepším živobytím, ale za svobodou ducha, i exil vnitřní, drásající, spojený s nevyhnutelným vědomím, že nemůžu být pochopen. Výsledkem je uzavírání se do samoty, která slouží jako krunýř či ochranný val. A z exilu vyvěrá stále se opakující motiv trhliny, spáry. Francouzské slovo „rupture“ objevíme snad v každé maghrebské autobiografii.

Celou dlouhou kapitolu bychom pak mohli věnovat recepci autobiografie. Zatímco pro čtenáře ve Francii představovala autobiografická díla téměř sociologickou a etnografickou sondu do maghrebského koloritu, arabský čtenář autobiografii podvědomě i vědomě odmítá. Cítí stud, který se často mění ve vztek. Nepovažuje za důstojné tímto způsobem psát o sobě a svých blízkých. Chce číst a studovat literaturu, která vypráví o něm, ale autobiografie o něm vypráví špatně. Autobiografie tedy má v maghrebské literatuře své nezpochybnitelné místo, existuje však hlavně skrze cizí jazyk a jako taková je také přijímána – jako cosi cizího.

Autorka je romanistka.