Kdo chce psa bít, hůl si najde

Festival 4+4 dny v pohybu zahájil letošní ročník v divadle Archa představením Archiv izrael­­ského tanečníka a choreografa Arkadiho Zaidese. Tento umělec nevystupuje v Praze poprvé – hostoval zde již v roce 2006 v tanečním divadle Ponec v rámci Izraelského tanečního víkendu a v roce 2011 v Duncan Centre, nikdy však s tak zásadním dílem, jaké představil nyní. Nesetkal se nicméně u našeho publika s přílišným pochopením.

Antropologický výzkum

Problém spočíval v tom, že toto dílo má politické implikace a že diváci dosedli na židle každý se svým apriorním názorem. Sám Arkadi Zaides si žádný apriorní názor nevytváří, jeho přístup je nestranící, analytický. Zkoumá těla v situaci násilí. Pohnutkou k představení byl pro Zaidese zájem o lidská práva na okupovaných územích. Těm se věnuje nevládní izrael­ské informační centrum pro kontrolu lidských práv na okupovaných územích Be­celem. Centrum před několika lety rozdalo palestinským obyvatelům v místech největších konfliktů videokamery, aby zdokumentovali život za okupace. Arkadi Zaides vychází ze shromážděných záběrů. Selektuje je: v představení Archiv vůbec neukazuje Palestince, pozornost choreografa se upírá výhradně na těla Izraelců, osadníků a vojáků, na jejich tělesné reakce v rozmanitých konfliktních situacích. Ze situa­ce vyrozumíváme, že někdy reagují na agresi druhé strany (v pozadí dění je vražda jednoho židovského osadníka), jindy sami konflikt provokují nebo se oddávají ničení. V dokumentu Be­celemu jsou zachyceny i scény vyvracení olivovníků či zapálení pole.

Záběry pořízené Be­celemem rozvádí Zaides v představení, které je antropologickým výzkumem svého druhu. Promítá jednotlivé záběry na filmové plátno v pozadí scény. Film zachycuje útržky reality z citlivých oblastí konfliktů, kde vládne smrtelná nevraživost mezi palestinskými obyvateli a židovskými osadníky. Nástroj zkoumání má Zaides po ruce – je jím jeho vlastní tělo. Skrze ně zkoumá pohnutky a prožitky těl, která jsou puzena k agresivnímu tělesnému vyjádření nebo kterých se zmocnil násilnický rauš. Ve hře je ovšem i morální pohnutka tvůrce. Vedle tanečníka – výzkumníka pohybu – je lidskou bytostí s přirozeným morálním cítěním, které se vzpouzí přidat k jakékoli straně, k jakémukoli hlučícímu davu. Zaidesovým nepřítelem nejsou nějací druzí, nýbrž násilí samo. A zkoumá je, jak se projevuje na tělech Izraelců, tedy na „svých lidech“. Navzdory horkému tématu šlo o představení střídmých, neefektních prostředků. Na scéně je pouze bílé plátno a on sám, civilně oblečený, s ovladačem v ruce.

Choreografické variace

Arkadi Zaides se na mezinárodní taneční scéně pohybuje již více než deset let. Do Izraele přicestoval jako dítě z bývalého Sovětského svazu. Po ukončení tanečních studií v roce 1999 se stal členem známé Noa Dar Dance Company a brzy poté členem nejznámějšího izraelského souboru současného tance Batsheva Dance Company, kde působil do roku 2004 jako tanečník i choreograf. Dnes vystupuje jako nezávislý umělec. Je nositelem četných cen v oblasti umění i v oblasti obhajoby lidských práv a žije v Paříži. S představením Archiv hostuje od roku 2014 po celé Evropě i ve Spojených státech.

Choreograf se nezaměřuje na inventář křivd. Zajímá ho choreografie násilí. Zaides během představení pouští úryvky záznamů na filmové plátno, opakovaně ty záběry projíždí, poté kopíruje pohyby některého vybraného násilníka z filmového záznamu a nakonec osvojené pohyby synchronizuje, ztotožňuje s filmovými záběry. Rozbíhá­li se násilník na plátně, běží Zaides vedle něho podél plátna a snaží se pochytit celý průběh pohybu – jeho „krokové variace“, rytmus, sklon těla, jeho tvar, jeho pohybovou „techniku“. Tak studuje hned v úvodu představení vrhání kamenů. Zdá se, že na Předním východě mají pro vrhání kamenů slabost. Na filmových záběrech vidíme i malé chlapečky, jak se této činnosti věnují. Ostatně i v našem mírovém regionu házení kamenů chlapečkům něco říká. S vrháním kamenů jsme možná vůbec u jednoho z nejarchaičtějších archetypů „choreografie násilí“, které se v průběhu dějin na Východě nejen praktikovalo, ale i ritualizovalo.

Gesto vrhání kamenů je spektakulární; angažuje se v něm celé tělo, které nabere „force“ spirálovitým pohybem kolem své osy a pak vyšle svůj veškerý potenciál vpřed do dálky. Realizují se v něm prsní a ramenní svaly, které se vybijí prudkým gestem. Zaides opakuje, promakává tuto „taneční sekvenci“. Archiv se jakožto studie násilných pohybů týká výhradně mužů, ženy nevidíme. Výjimkou je izraelská matka, která vleče prázdnou ulicí domů malého chlapce, jehož popadl rváčský rapl. Dítě se vzpouzí jako šílené, jako posedlé.

Zaides imituje jednotlivé sekvence, a je v tom i díl absurdního a hořkého humoru. Imituje i akce se zbraní v ruce – v takovém případě pracuje s imaginární rekvizitou, čímž absurdita a ironie vyvstává ještě groteskněji. Když se třeba pod velkým záběrem ozbrojence, který nahrbeně přiskakuje se samopalem v ruce, objeví dole pod plátnem tanečník, je v tom něco chaplinovského, jak se obezřele krčí a postupuje s prázdnýma rukama, a dětinsky přitom třímá imaginární zbraň. Tanečník s ovladačem v ruce vrací záběry a opakuje proces simulace, dokud se mu nepodaří ve smyslu a tvaru pohybu ztotožnit s postavami na plátně. I při zhasnutém plátně si Zaides okouknuté dílčí pohyby znovu a znovu memoruje jako žák lekci. Snad se snaží pochopit skrze pohybové nuance sám mentální stav násilníka, snaží se dostat do jeho kůže. Osvojuje si postoje, pohyby, tempa a rytmy násilí, ukládá tyto pohybové vzorce do paměti těla, které se tak stává archivem násilí. Odtud název představení Archiv.

Exponované tělesné partie

V jednom filmovém záběru vidíme na vršku skupinu mužů. Jsou mírně rozkročeni a všichni mají ruce založené přes prsa. Je to jasný intimidující, jakkoli statický signál. Mužský hrudník hraje v násilnické expresi prvořadou roli. Vzpomeňme si, že i v živočišné říši nadmutý hrudník patří k častým zastrašujícím technikám. K základnímu repertoáru choreografie agrese, jak ji využívá Zaides ve svém představení, patří prudké vypnutí hrudníku a zároveň provokativní rozhození paží. Takové němé, ale vyzývavé „Co je? Co je?“, za kterým nemusíme zrovna na Blízký východ, ale najdeme je třeba i na hiphopové scéně. Poté, co nás Zaides obeznámí s obsahem tohoto gesta, je do promítání nečekaně zařazena scéna ukazující stádo ovcí naháněných pastýřem. A je to stejné gesto rozpažení, s nímž pastýř nahání ovce, a tanečník toto gesto kopíruje, pobíhá po scéně a straší imaginární ovce. Jednou však Zaides v tomto pohybu obrátil pohled a dlaně vzhůru; v tom okamžiku se ten pohyb proměnil ve vzývání boha. Jsou si snad modlitba (rozhovor muže s bohem) a akt násilí fyzicky blízké? A co je spojuje?

Drží­li voják v jiném záběru zbraň, vnímáme, jak je ustavičně neuroticky puzen přikládat ji k líci, zamířit. Vzniká z toho tik, doprovázený zhoupnutím kroku kupředu (zbraň jde nahoru) a zase ustoupením vzad (zbraň jde dolů). Vypadá to až jako jakýsi valčík. Vzhledem k tomu, že na skutečnou střelbu nedojde, jedná se i zde vlastně jen o prožitek „krásy násilí“. Také výpad a střeh patří k nejzákladnějšímu repertoáru choreografie násilí. Je to pohyb, kterým své představení Zaides začíná. Bojová pohotovost, bojové naladění začíná pevným rozkročením, uplatněním mužských stehen. Nesmlouvavé rozkročení, výpady a útoky se zbraní patří k základům choreografie násilí. Zdá se, jako by hrdost muže pramenila v jeho stehnech. Zaides tápavě zkouší různou míru i způsoby výpadů a upravuje a upřesňuje své postoje podle záběrů na filmovém plátně, jako by se zkusmo pohyboval v prostředí cizího jazyka.

Z choreografického repertoáru stojí za zmínku tanec vzteklého vzpouzení. Filmové záběry obsahují scénu zklidňování a odvlékání chlapíka, který se brání zuřivě zmítavým pohybem. Je vlečen po zadku za ruce spojené před tělem. Zaides přebírá tento pohyb: v pololeže, před sebou vystrčené dlaně zkřížených rukou, si osvojuje pohyby a pocity zmítavého odporu. Bez okolního komparsu však tento (polysémantický) pohyb vypadá jako odevzdání milostné či religiózní. Obsah rauše ztrácí ­smysl, povaha nepřítele ztrácí smysl, jde o čirou regresi. Tanečník se zmítá a podobá se to tanci posedlého při voodoo.

Arkadi Zaides zkoumá zdroje a konvencionalizované tvary násilí, skryté v tělech, v daném případě mužských. Demonstruje nevyhnutelnou regresi komunity, která se násilí dopouští.

Autorka je taneční publicistka.