Marné zpátečnictví

„Samozřejmě, že filosofické otázky jsou neřešitelné,“ cituje Zdeněk Vašíček ve své poslední knize Stanleyho Cavella, „ale existují lepší a horší způsoby, jak o nich uvažovat.“ Jednou z neřešitelných filosofických otázek, kterou se milovníci moudrosti příležitostně zabývají zhruba od časů Immanuela Kanta, je problém pochopení současné doby. Snaha uchopit současnost jako „teoretickou výzvu“ je inzerována i v podtitulu sborníku Podzim postmodernismu, který sestavil literární vědec Roman Kanda.

Od konference ke sborníku

Na počátku všeho stála ovšem knížka Michala Hausera Cesty z postmodernismu (2012). Hauser se v ní snaží podat obraz přítomné doby jako určité přechodové etapy, jako fáze doznívání určité ideologie nebo kulturní formace úzce spojené s takzvaným neoliberalismem a pokouší se v textu navrhnout „obrysy možné budoucí kultury“, ke které bychom se po oněch „cestách z postmodernismu“ měli dostat. Vydání knihy vyvolalo jisté reakce. Kromě několika časopiseckých recenzí došlo i k tomu, že Oddělení současné kontinentální filosofie Filosofického ústavu AV ČR ve spolupráci s Literárními novinami uspořádalo v prosinci roku 2013 o Hauserově knize konferenci. Za přítomnosti čtyř moderátorek na ní vystoupilo ve třech blocích osm řečníků, kterým v závěrečném, čtvrtém bloku pak autor díla hromadně odpověděl. Videozáznam celé akce je dostupný na YouTube. Jako u každé správné konference vyšel i v tomto případě sborník – ovšem s téměř tříletým odstupem a jeho složení se od programu onoho akademického setkání značně liší.

Z osmi konferujících dodalo své příspěvky pouze pět. Václav Bělohradský, hlavní řečník a podle předmluvy Romana Kandy také hlavní iniciátor konference, svůj text nejprve otiskl v časopise Host. Kromě něj nabídli své texty ještě Jiří Pechar, Jaroslav Fiala, Roman Kanda a Jakub Stejskal. Aby svazek nebyl příliš tenký, dostali příležitost i další odborníci. Zařazena byla již publikovaná recenze Martina Škabrahy a opakovaného otištění se dočkal i článek Petra Poly. Další příspěvky dodali Petr Kužel, Jozef Lysý, Oleg Suša a Martin Z. Pokorný. Celý sborník, stejně jako konferenci, uzavírá rozsáhlá Hauserova odpověď jednotlivým autorům či přesněji polemika s jejich výhradami. Z čistě technických akademických důvodů je toto polemické florilegium na přebalu nazýváno „kolektivní monografií“.

Usiluj o něco

Vraťme se ještě na chvíli k uvedené Hauserově knize. Autor se v ní ve čtyřech oddílech snaží ukázat, že doba nazývaná postmoderní se chýlí ke konci. Tomu odpovídá první část, nazvaná „Situace přechodu“. Podle Hausera, který zde vychází téměř výlučně z výkladu Frederica Jamesona, je postmodernismus ideologickým výrazem neoliberalismu – prosazováním relativismu má vést společnost k lhostejnosti, a zakrývat tak zostření třídních rozporů vykořisťování v době pozdního kapitalismu. V druhé části knihy s titulem „Deficity postmarxistické filosofie“ podává Hauser svůj výklad a kritiku marxistických, respektive „postmarxistických“ reakcí na tuto situaci, zejména na příkladu Slavoje Žižeka, Loui­se Althussera a Alana Badioua. V části třetí, nazvané „Česká cesta. Kosík a Machovec“, sledujeme podobnou strategii jako v části druhé, jen přenesenou do domácích poměrů. V poslední, čtvrté části, jež nese název „Prolamování“, se Hauser pokouší o nalezení vlastního východiska z této situace, jednak náčrtem jakési „nové teorie subjektu“ a poté jeho exemplifikací ve figuře romantického básníka Karla Hynka Máchy.

Je ovšem dosti obtížné brát většinu Hauserovy argumentace vážně. Například hned úvodní kapitolu první části, věnovanou problematice pojmenování, začíná autor úžasem nad naprostou banalitou, že totiž naši dobu lze pojmenovat více termíny v závislosti na tom, mluvíme­li o politickém uspořádání (liberální demokracie), kulturní sféře (postmoderní situace) nebo společensko­ekonomickém stavu (postindustriální společnost). Tento perspektivismus je pochopitelně vlastní každé době, ale Hauser z tohoto triviálního objevu vyvozuje dalekosáhlé závěry. Kritičtějšího čtenáře tak odradí od četby již na straně 15. Ostatně už samo vymezení postmoderní doby počátkem sedmdesátých let odhaluje autorovu nedostatečnou informovanost. Postmoderní situace se podle většiny komentátorů, Lyotarda nevyjímaje, datuje od přelomu padesátých a šedesátých let, postmoderní vnímání světa se plně rozvinulo v letech šedesátých (jedním z dokladů je například americký literární směr pojmenovaný prostě postmodernismus) a pro sedmdesátá léta je pak charakteristické rozbujení teoretické a kritické reflexe jevu. Ostatně i do češtiny se termín „postmodernismus“ vloudil nejpozději koncem šedesátých let, když v revui Orientace vyšel esej Leslie A. Fiedlera Doba nové literatury.

Vršit další příklady nejasností či manipulací z Hauserovy knihy by nemělo valnou cenu. Nabízejí je ostatně, i když ve velice jemné formě, také kritičtější autoři sborníkových příspěvků. Bělohradský polemizuje s Hauserovou představou „překonání“ postmodernismu, neboť postmoderní doba, jak neúspěšný kandidát na senátora pěkně ukazuje, na žádné vnějšky, do nichž by Hauserovy cesty vedly, nevěří. Postmodernismus je způsob myšlení, který je díky svému relativismu a antidogmatismu nereduktivní, tedy žádnou ideu či představu (ze svého hlediska) nevylučuje ani nezatracuje, pouze dogmatickým, absolutistickým přesvědčením upírá jejich nezpochybnitelný nárok (a tím je z jejich hlediska vylučuje či popírá).

Nejpřísnější a nejvýstižnější kritika Hauserova díla je z pera Martina Škabrahy. K jeho shrnutí, že totiž Hauser proti údajnému postmodernímu imperativu „Užívej si!“ pouze staví nový moralizující imperativ „Usiluj o něco!“ a tím by chtěl změnit způsob produkce (protože jak jinak porazit neoliberální kapitalismus?), není co dodat. Jak uzavírá Škabraha: „Kdyby autor hlásal vyvlastnění velkokapitálu, bylo by to uchopitelné, ale co si počít s tímto?“ Na tuto otázku Hauser v závěru sborníku, kde jinak brilantně polemizuje formou nadskutečných teoretických formulací s téměř všemi otištěnými příspěvky, nereaguje. Je asi málo teoretická a možná také málo motivující. Podle Hausera lidé pravděpodobně změní své myšlení a chování spíše tehdy, když si přečtou a uvědomí, že jsou subjektem „v pozici vyčleněného začlenění, jímž myslím stav, v němž se subjekt nalézá ve vyčleňující dimenzi, zároveň je však prvkem symbolického řádu“.

Trvalé podvracení

Klíčovou charakteristikou postmoderního myšlení je schopnost osvobodit se od dogmatismu. To je jistě záležitost do jisté míry nadčasová – heretici se vyskytovali vždy a všude. Znamením doby se ale tato charakteristika stala v šedesátých letech, kdy ji vyjadřovala různá protestní hnutí. Právě masové rozšíření skepticismu vůči „velkým idejím“, tedy dogmaticky založeným výkladům světa neboli ideologiím, je hlavním dědictvím šedesátých let a právě z této doby postmoderní myšlení vyrůstá. V tom je také postmoderna pokračovatelkou emancipační linie moderny, pouze ji transformovala z formy „velkých vyprávění“ do žánru trvalého podvracení. Odpor k dogmatismu ideologií je přednost, kterou nelze jen tak „překonat“ nebo jí uniknout nějakou „cestou z postmodernismu“. Každá snaha o návrat k „velkým příběhům“ či k „vysokým hodnotám“, tedy k nezpochybnitelným metafyzickým a univerzalistickým myšlenkám, je marnou snahou o zpátečnictví. Dokud si to dnešní marxismus či neomarxismus neuvědomí, zůstane obstarožní reakční ideologií, usilující o návrat do 19. století.

Autor je překladatel a historik.