Nejde o to, odkud autor pochází

Letos vyšel váš překlad Jedličkovy prózy Kde život náš je v půli se svou poutí. Odkud vzešel impuls k jejímu vydání v angličtině?

Začalo to vzkazem od Petra Onufera na Facebooku koncem června 2012. Napsal mi, že s nakladatelstvím Karolinum spolupracuje na edici Modern Czech Classics, kde vycházejí překlady významných děl české literatury do světových jazyků. Navrhoval jim prý tuto Jedličkovu prózu a ptal se, jestli bych ji nechtěl překládat. Tenkrát jsem měl práci, která mě téměř plně zaměstnávala, takže uplynul více než rok, než jsem mu odpověděl, ať mi knížku pošle. Líbila se mi, stylově i tématem, ale jako obvykle ještě zbývalo vyřešit otázky kolem peněz a načasování. Smlouvu jsem podepsal v listopadu 2013. Na překladu jsem pracoval během dvou následujících let – mnohokrát jsem ho odložil a zase se k němu vracel. Jsem freelancer, „svobodný kopiník“, jak vtipně píše Jáchym Topol v románu Sestra, takže jsem na Jedličkovi pracoval mezi jinými zakázkami.

Dějištěm knihy je zdevastovaná industriální krajina v okolí Mostu a Litvínova. V poznámce k anglickému vydání upozorňujete na „násilí vůči životnímu prostředí“ jako na výrazné téma textu. Máte s krajinou Mostecka přímou zkušenost?

Ne, nikdy jsem tam nebyl, ale zprávy o devastaci životního prostředí patřily k tomu prvnímu, co jsem kdysi, v osmdesátých letech, četl o komunistickém Československu. Když se u nás mluví o zločinech komunismu v takzvaném východním bloku, většině lidí se automaticky vybaví násilí vůči lidským bytostem, ale násilí vůči přírodě podle mne bylo jeho neoddělitelnou součástí. Toto téma je ovšem naléhavé i dnes, všude na světě, a proto jsem ho chtěl zdůraznit.

Překládáte především současné autory, jako jsou Jáchym Topol, Petra Hůlová nebo Tomáš Zmeškal, zatímco Jedličkův text vznikl před šedesáti lety a jeho jazyk je velmi členitý. Byla to nejnáročnější próza, jakou jste dosud překládal?

Ano. Členitý, to je to správné slovo! Samozřejmě byla místa, kde šlo o neznámá fakta, termíny či reálie, které jsem musel vyhledat. Často jsem ale měl pocit, že sice rozumím každému slovu věty, a přesto mi smysl uniká. Ani moji čeští přátelé­informátoři často nemohli tato místa rozšifrovat. Některá jsem rozluštil s pomocí francouzského překladu Eriky Abrams. Ale ne vždy jsem s jejím výkladem souhlasil, anebo mi pasáž prostě pořád nebyla jasná, a tak jsem to musel řešit na vlastní pěst.

Pokud jde o různé odkazy a reálie, mnohým z nich těžko rozumí i současný český čtenář. Anglické vydání nicméně na poznámky či vysvětlivky záměrně rezignovalo. Bylo to vaše rozhodnutí?

Ano, bylo to mé rozhodnutí, ale se souhlasem Martina Janečka, šéfa edice. Důvody uvádím v poznámce překladatele. Jestliže průměrně vzdělaný český čtenář nezná většinu odkazů a reálií v textu, myslím si, že je správné, aby na tom anglicky mluvící čtenář byl stejně. Navíc v dnešní době mají lidé přístup ke spoustě informací na internetu – ti, kdo chtějí vědět, mají možnost se k informacím dostat, a to poměrně snadno. A koneckonců je to literární text, který má poskytovat především literární, tedy umělecký zážitek.

Překlad vyšel v pražském nakladatelství Karolinum. Co to znamená pro případného amerického čtenáře?

Nevím. Šel jsem do toho s vědomím, že nejde o knihu pro každého, ale pro vybrané publikum těch, kteří mají o tuto část Evropy zájem. Anebo pro čtenáře, kteří chtějí tuto novelu číst jako důležitý příklad Šklovského teorie v praxi – proto jsme v propagačních materiálech tuto souvislost zdůraznili. Pro mě bylo zásadní i to, že knížka vznikla v padesátých letech, v době, z níž nebyla žádná česká próza přeložena do angličtiny. I když mezitím, v roce 2015, vyšla sbírka povídek Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet v překladu Paula Wilsona.

Šlo mi spíše o to, zda lze vůbec na knihu narazit v americkém knihkupectví…

Musí být v dnešní době kniha k mání v knihkupectví? V USA se už dlouho více než polovina knih kupuje na internetu. A navíc, být k mání a být vidět jsou dvě úplně jiné věci. Ale mohu s radostí dosvědčit, že jsem knížku viděl hned po vydání ve třech obchodech v Londýně – kromě Waterstones Piccadilly, největšího londýnského knihkupectví, ji měli také v prestižním obchodě London Review Bookshop a v kvalitní Librerii v Spitalfieldsu – a potom také v Brooklynu, v knihkupectví Community Bookstore, které pořádá spoustu čtení a diskusí věnovaných mezinárodní literatuře v překladu. Bylo to milé překvapení, protože často své překlady v knihkupectvích nenacházím, ani když je vydají daleko větší americká nakladatelství. Nicméně bez recenzí a ústního šíření mezi známými si každá kniha těžko hledá čtenáře. To je náročný úkol pro všechna menší nakladatelství, která se zaměřují na překlady, nejenom pro Karolinum.

Když se vás před časem ptali, kdo z českých autorů je v USA žádaný, řekl jste, že nikdo. Dnes byste odpověděl stejně?

Tohoto výroku lituji. Měl jsem asi pesimis­tickou chvilku nebo mi docházela trpělivost. A bez souvislosti vyzní taková věta příliš striktně. Měl jsem to lépe vysvětlit. Chtěl jsem tím říct jen to, že v Americe bude asi vždycky jen omezený počet lidí, kteří se zajímají o českou literaturu jako takovou. To není nic mimořádného nebo překvapivého. Nicméně většinu anglicky mluvících čtenářů nezajímá, odkud autor je, nýbrž co a jak píše. Žádaný tedy není někdo „odněkud“, nýbrž autoři, kteří se v určité chvíli stanou velikými, autoři, kteří zrovna letí.

Říkal jste ovšem také, že větší pozornost než novým českým autorům je věnována těm, kteří byli utiskováni před rokem 1989, například Kunderovi a Havlovi. Pořád to platí? Někdy se totiž zdá, jako bychom byli pro svět stále ještě zajímaví především komunistickou minulostí…

Fenomén popularity disidentů už dnes není tak výrazný. Navíc bychom se měli ptát, nakolik bylo pro českou literaturu prospěšné, že čtenáři chtěli číst Čechy hlavně proto, že žili v totalitní společnosti komunismu. V důsledku toho byli považováni za důležité téměř výlučně muži, takže anglicky mluvící čtenáři viděli obraz české politiky, společnosti, dějin a umění výhradně mužskýma očima. Chyběla jim perspektiva půlky populace.

Myslím si ale, že je důležité chápat americký vydavatelský průmysl jako průmysl a hodnotit vliv literatury odděleně. Pozornost věnovaná literatuře kvůli politickému dění jako reakce na to, co se píše v novinách, není totéž co pozornost věnovaná literatuře jakožto psaní. Takže nejste zajímaví jen tím, že u vás čtyřicet let byl komunistický režim. Ostatně právě teď vychází více českých autorů než kdykoli předtím. Sice u menších nakladatelů a v menších nákladech, ale překladů je daleko více. Průběžně sestavuji seznam českých literárních děl v anglickém překladu, ze kterého je to dobře patrné. Že se o nich tolik nepíše, je z velké části důsledkem toho, že také recenze po nástupu internetu vycházejí pro menší a fragmentovanější publikum. Není to jako kdysi, kdy každý deník u nás vydával týdenní knižní přílohu. Teď jich je minimum. Má to následky pro celý americký knižní trh, nejen pro překlady.

Není nízký zájem o českou – a obecně překladovou – literaturu demotivující?

Někdy ano. Vždyť který rozumný člověk by chtěl překládat romány, o poezii ani nemluvě, za tak málo peněz v dnešní nestabilní ekonomice? Ale mně nikdo nedal pistoli k hlavě a neřekl „Překládej český romány, jinak seš mrtvej“. Kdykoli se začnu litovat, připomenu si, že je to moje volba a už tím, že vůbec možnost volby mám, jsem privilegovaný.

Takže pracujete na dalších překladech?

Před měsícem jsem odevzdal překlad románu Anděl od Jáchyma Topola. Má vyjít pod názvem Angel Station příští rok v květnu u nakladatelství Dalkey Archive. Teď budu dokončovat překlad novely Jiřího Roberta Picka Spolek pro ochranu zvířat. A do konce března mám pro londýnské nakladatelství Jantar [viz rozhovor v A2 č. 14/2016] přeložit román Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj.