Cenu za nejlepší mužský herecký výkon a nejlepší debut na letošním berlínském filmovém festivalu získal tuniský snímek Hedi, nenásilně propojující sociopolitickou alegorii s intimním dramatem.
Arabské jaro bylo revolucí částečně vytvořenou a především pak šířenou novými médii. Z Twitteru, Facebooku nebo amatérských videí, natočených mobilními telefony a umístěných na YouTube, se pro mladé muslimy staly nástroje boje za politickou a občanskou svobodu. Obrazy do značné míry nahradily psané slovo a klíčovým požadavkem se stala bezprostřednost, což si uvědomili také egyptští, syrští, tuniští nebo turečtí filmaři, jejichž dokumentární snímky se v posledních letech začaly objevovat v soutěžích prestižních filmových festivalů. Nyní, téměř šest let po začátku prvních demonstrací, vystřídala prvotní odhodlání skepse a letargie. Střízlivým odstupem na rovině stylu i ve volbě tématu tuto proměnu nálady vystihuje režijní debut tuniského režiséra Mohameda Ben Attii, nazvaný Hedi.
Jako reprezentanta současné tuniské společnosti si Attia příznačně vybral apatického prodavače aut Hediho. Jeho neoficiálními mluvčími jsou dominantní matka a starší bratr, kteří se také ujali organizace Hediho svatby se sympatickou Chadížou. Pro ni by vdavky znamenaly únik před svazujícími tradicemi, jimiž se jako dcera v muslimské rodině musí řídit. Hedi vinou tradic o možnost rozhodovat o vlastním životě naopak přichází. Teprve díky služební cestě do přímořského letoviska získává příležitost na chvíli vystoupit z rolí, jimž se jinak poslušně podřizuje, a uspořádat si své životní priority. Namísto neinspirativní práce tráví většinu času odpočinkem na pláži a v hotelu, kde také potkává svobodomyslnou Rim, starající se o zábavu hrstce turistů, kteří do země navzdory nedávným teroristickým útokům zavítali. Okouzlen ženinou nespoutaností, začíná také Hedi jednat s větší průbojností a menšími ohledy na to, co od něj druzí očekávají.
Čekání na vzpouru
Necelou hodinu a půl trvající intimní drama je v podstatě čekáním na okamžik, kdy se Hedi vzepře matce i tradicím a převezme kontrolu nad svým životem. Příběhové schéma tak navenek připomíná americké romantické komedie jako Procitnutí v Garden State (Garden State, 2004) nebo Elizabethtown (2006), v nichž pasivního mužského protagonistu probudí k životu až energická dívka typu „manic pixie dream girl“. Rim tomuto ideálu zdánlivě odpovídá jak svým chováním, tak svou funkcí ve vyprávění. V kontextu jasmínové revoluce, jejíž dozvuky jsou v příběhu implicitně přítomné, ovšem nepravděpodobná dokonalost hrdinovy milenky získává hlubší opodstatnění. Žena milující pestré barvy, hudbu, tanec a cestování je možná jednorozměrnou filmovou postavou, ale zároveň přesvědčivým symbolem svobody, o níž snili obyvatelé řady arabských států.
Před Hedim natočil Attia mimo jiné dvacetiminutový film Selma (2013) o tuniské taxikářce snažící se zajistit lepší budoucnost pro sebe a svou dceru. Krátké drama zaujalo bratry Dardenneovy, kteří Hediho podpořili jako koproducenti. Úsporný střih a veristické snímání ruční kamerou, která se od protagonisty vzdaluje zejména tehdy, jeli třeba kompozičně zdůraznit jeho odcizení, nepředstavují jediné styčné body se snímky belgických mistrů sociálního dramatu. Hedi se sice nenachází v existenční nouzi a nesvádí nerovný zápas s úřady, ale Attia jeho individuálním příběhem i bez apelativního tónu, jaký charakterizuje například filmy Kena Loache, demonstruje, že politiku nelze oddělit od toho, čemu věříme a o čem sníme, ani od způsobu, jakým milujeme. Každá zásadnější změna musí začít u jednotlivce.
Společnost potlačených tužeb
Režisér se v rozhovorech netají tím, že několikadenní románek Hediho a Rim chápe jako metaforu dnů následujících po rozpuštění tuniské vlády v lednu 2011, na něž postavy v jednu chvíli vzpomínají jako na období, kdy se na chvíli zastavil čas a v zemi zavládla pozitivní atmosféra vzájemné solidarity. Naivní víru, že po svržení prezidenta bin Alího nastoupí demokracie a vše zlé se v dobré obrátí, ale brzy vystřídalo hořké zjištění, že minulost neodezní ze dne na den. Podobně si zamilovaný Hedi začíná brzy všímat také nedostatků své partnerky a řešit praktické záležitosti jejich potenciálního soužití.
Nenucené odkazy na válku, politiku a náboženství nám neustále připomínají komplexní časoprostorové souvislosti příběhu a jejich dopad na životy postav – ať už jde o dialog, v němž Chadíža mimoděk zmíní, že policie jejímu otci z neznámého důvodu zabavila pas, nebo o bezeslovný záběr liduprázdné hotelové jídelny, dokládající nesnadnou ekonomickou situaci země závislé na turistickém ruchu. Za přímočarým portrétem muže, který nepohodlný oblek s pevně utaženou kravatou vyměňuje za volnější plážové oblečení, díky tomu po celou dobu vnímáme větší příběh emancipující se občanské společnosti, která se stejně jako Hedi učí dávat najevo, po čem skutečně touží.
Neníli ve filmu nakonec dosaženo jednoznačného vítězství individua nad svazujícími tradicemi, pak nikoliv kvůli nepříznivým vnějším podmínkám, ale pro nepřipravenost lidí jako Hedi, paralyzovaných strachem ze svobody a ztráty stávajících jistot. Attiův suverénní debut proto ve výsledku nevypovídá jenom o lásce, revoluci a Tunisku, nýbrž o každém, kdo v některém ze zlomových životních okamžiků nenašel dost odvahy.
Autor je filmový publicista.
Hedi (Inhebbek Hedi). Tunisko, Belgie, 2016, 88 minut. Režie Mohamed Ben Attia, scénář Mohamed Ben Attia, kamera Frédéric Noirhomme, hudba Omar Aloulou, střih Azza Chaabouni, hrají Majd Mastoura, Rym Ben Messaoud, Sabah Bouzouita, Omnia Ben Ghali, Hakim Boumsaoudi ad. Premiéra v ČR 13. 10. 2016.