Vrátit historii paměť

V souladu s názvem jednoho výboru z jeho esejistické tvorby byl Josef Jedlička pohříchu autorem rozptýlených textů. Část jeho rozsáhlého díla se ztratila, další část dosud nebyla vydána (jen pořady pro Svobodnou Evropu obnášely zhruba šest tisíc stran). Z jeho esejis­tiky máme k dispozici to, co obsahují knihy České typy (1992), Poznámky ke Kafkovi (1993), Rozptýleno v prostoru i čase (2000) a Ornament (2006); esejistický ráz ale vykazují i dopisy celoživotnímu příteli a vzoru Milý pane Wilde (2006). Jedličkova díla prozaická – Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) a Krev není voda (1991) – patří k vrcholům české literatury druhé poloviny minulého století.

Fakta a svědectví

Jedličkova životní dráha byla typická pro intelektuála, který odmítl podřídit se politickému volání doby, rozhodl se důsledně dbát o svou mravní integritu a upřednostnil kritickou náročnost vůči sobě i druhým – to všechno v podmínkách světa, který „není charakterizován obsahy, ale způsoby manipulace“. Přes nucený odchod z pražské filosofické fakulty po únoru 1948 a vysilující plahočení v manuálních a marginálních profesích v severočeském Litvínově se usilovným sebevzděláváním vypracoval v mimořádně vzdělaného polyhistora, orientovaného v celé řadě společenských věd. Pro Jedličku bylo zcela nepřijatelné předstírání a taktické hrátky – „žijeme ve světě, kde není svoboda (…) a je nutno tedy žít bez svobody“, píše v dopise uprostřed padesátých let. Jak ten život vypadal a za co stál, se pokusil vyslovit ve svém prvním zásadním uveřejněném díle, prozaic­kém textu Kde život náš je v půli se svou poutí.

Na počátku složitě vystavěného díla autor artikuluje svůj záměr: „Moje poetika je poetikou policajta; shromažďuji fakta, nepíši příběh, ale vydávám svědectví.“ Sledem volně plynoucích obrazů, scén a reminiscencí, reflexí a představ se blížil modernistům, ale estetická intence nestála v popředí knihy. Jedličkovi šlo o nelítostnou a věcnou přesnost zobrazení. Celoživotně jej vzrušovalo a přitahovalo dílo Franze Kafky, jemuž se ve svých úvahách snažil porozumět. V kafkovských interpretacích dospěl mimo jiné k závěru, že podstatou Kafkova vidění není imaginace a přízračná snovost, nýbrž čistý popis reality, kterou již vytvořili jiní. Kafkovu tvorbu nazíral jako soubor torz, která ne­­ustanovují žádný kontext, a moderní svět jako by byl analogicky fragmentární a vytržený ze souvislostí. Jedličkovo pásmo pojednávající o dvou desetiletích poválečné české společnosti využívá metaforu i přímé pojmenování, spojuje vypjatou osobní naléhavost i ironický odstup a nezapírá hloubku vlastního zklamání i hořkosti z nenaplněných a ztracených nadějí. Žádné dílo, včetně vynášeného Kunderova Žertu (1967) či Vaculíkovy Sekyry (1966), nepostihlo krach socialistického uspořádání společnosti s tak kondenzovanou syrovostí a bezútěšností. Rozpor mezi proklamovanými ideály, degenerovanými na frázovitá či přiblblá hesla, a otupělou konzumní mělkostí socialistického měšťáctví nemohl být větší. Původně grandiózní koncept až příliš zjevně mlel z posledního a vyvolával pouze útrpnost. Namísto někdejších zářivých úsměvů realita dosadila odpudivý škleb.

Jedličkova próza však navozovala také zásadní univerzální otázky, platné a příznačné nikoli pouze pro jeho generaci. Jak se vyrovnat s časem, který je sice „náš“, ale zároveň je nám zcela odcizený anebo, v horším případě, přímo odňatý? Pro Jedličku, který v textu zkoumal i „minulost svého vlastního hlasu“, jedinou odpovědí zůstává transcendence – jenže v moderní době se odmlčela i nebesa, Boha z nich vytlačuje nejen policejní a dohlížitelský režim, ale i neklidné, nesoustředěné a tápající lidské ego. Autor si ale naději, jakkoli zplihlou a usouženou, nenechá vzít: „Není obležených a není obléhatelů, není pronásledovaných a není pronásledovatelů. Všichni jsme pronásledováni a všichni pronásledujeme. Vše souvisí se vším, jak známo – a všichni jsme bratři, ať se nám to líbí nebo nelíbí.“

Mozaika doby

V jednom článku z druhé poloviny šedesátých let Jedlička konstatoval, že „odpor k tradici (…) je ve skutečnosti odmítnutím vzpomínky“. Literární historik Jiří Opelík napsal, že ve svém debutu Jedlička „vrátil historii paměť“. Právě paměť a vzpomínka se staly východiskem i předmětem druhého autorova významného prozaického počinu, románového dokumentu Krev není voda (1991). Jedlička se pokusil rekonstruovat dějiny svého rodu, až potud, kam mohl dohlédnout na základě dokladů, písemností, vyprávění i autopsie. V knize zkoumá „prostor tvořivého času, ohraničený rozloučením i návratem, vzpomínkou i nadějí, štěstím i utrpením – a naplněný dílem“. Na základě trpělivé genealogické archeologie tu prozkoumává a mapuje různé vrstvy rodinných poměrů a vztahů, evokuje, domýšlí a variuje, u míst nejasných či neznámých nabízí různé interpretační rámce i verze věrohodné, pravděpodobné i nezaručené.

Nejcennější je ale na Jedličkově díle s úctyhodnou akribií a autenticitou zpracovaná mozaika doby, jež přechází až v jakousi monumentální psycho­historickou syntézu. Nejde v ní pouze o muzeální předvádění každodennosti s jejím běžným provozem a paletou radostí a starostí, ale o způsoby lidského sebepojetí na pozadí doby, daleko méně zprostředkované a anonymní než dnešní virtualita. Lidský život se zde jeví jako výslednice husté sítě událostí a dějů, souvislostí, akcentů a významů. Autor naznačuje i velké téma proměny životních forem, způsobů lidského vztahování i samotné lidské povahy. Minulost není statická, vždy se dynamizuje už jen tím, že je hodnotově příznaková, něco sděluje a předává. „Živá bytost je především místo průchodní (…) a podstata života je v pohybu život přinášejícím,“ cituje Jedlička Bergsona.

Jedinec je součástí nepřerušené linie, toho tenkého lana napnutého nad propastí, jímž je kontinuita lidského rodu. Zařazení do této linie je buď pouhou hrou nevyzpytatelné náhody, anebo něčím naprosto zákonitým: Jedličkova neutuchající vůle dobrat se kořenů i vláken rodových principů, vazeb i vztahů svědčí o jeho příklonu na stranu smysluplnosti našeho vstupu do života i postavení v řadě. Nejsme tedy osamělí – jsme výsledkem vývoje, předcházelo nás nespočet osudů a cest, obyčejných, dramatických, zvláštních i tajemných, dovršených i zmarněných, ale vždy nezastupitelných a svébytně jedinečných.

Kontinuita svědomí

Jedličkovo dílo, které můžeme v české literatuře poměřovat s řadou titulů namnoze velmi odlišných, jako jsou například Holečkovi Naši (1897–1930) či Kouzelný kočár (1962) Jaroslava Durycha, ale také díla Herbenova, bratří Mrštíků či Jiráskovy vzpomínky U nás (1896–­–1903), je mimo jiné velkou obhajobou paměti. Paměť splývá s lidským údělem, buduje naši identitu, poskytuje nám ukazatele i vodítka a kooperuje s naším svědomím (kontinuita dobrého života je pro Jedličku především kontinuitou dobrého svědomí). Lidé s indiferentní či malátnou pamětí, kteří rezignovali na péči o ní, vzdali se obsahu a smyslu odkázaného dědictví, jsou žalostní a politováníhodní a jejich vyprázdněné mysli se lze snadno zmocnit. Plnou determinovanost lidského bytí autor jednoznačně odmítá. V životě jde o „neodcizené, smysluplné události, skrze něž bychom se mohli integrovat k osobní úplnosti“. Naši existenci naplňuje účinná láska. Přes všechno bedlivé studium všemožných vlivů a nejjemnější explikování každé částečky rodinné i společenské tkáně Jedlička neochvějně vyznává Hemingwayovo krédo: „Za všechno si můžeš sám, jestli za něco stojíš.“ Úběžníkem lidské existence je přijetí absolutní odpovědnosti za život – i pod oblohou sebenepříznivějšího času.

Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.